Naše české jaro

Děkuji za fotku, Ladislave, je moc pěkná. Jedná se o nejstarší dochovaný kostel svatého Jiřího údajně z konce 12. století v Plzni-Doubravce, jak píšeš. Ale raději se mu vyhnu. Bojím se, že by mu popraskaly obvodové zdi, kdyby kolem přešel takový neznaboh a hříšník jako já.

A druhý obrázek od Honzy je také pěkný. Říčka, potok jako očištění, pokud není znečištěný. Jen tam někde opatrně složit vedle své kosti a přát si, aby tam moc nestrašily.
Soutok Mže a Úslavy s kostelíkem svatého Jiří je obzvlášť malebný, doplňuje pan Rak Krak. I jemu děkuji za jména říček. Pochrochtávám si nad nimi slastně, jak jsou aktuální. Dočetl jsem se, že název Mže označuje bažinatou vodu a Úslava se dříve jmenovala Bradlavka. Že se jmenuje Mže způsobil tiskař, který si ji v roce 1712 spletl se sousední Úhlavou, přičemž souhlásku h zaměnil za německé ostré ß.
Škoda, být na jeho místě bych si Bradlavku, označující pramen vytékající z pastviště, spletl raději s Bradavkou, to by byl harmonický soutok. A hned nato se ozývá starý známý Líbal, kde že ty časy jsou. S příchodem jara a nadouvajících se pupenů začínám prý nějak romantičtět...
No, pokud vím, velkou část života jsem byl náruživým, bohužel, pouze romantickým očumovatelem života. V záložkách počítače se mi škvaří hned několik nechutenství
z české politiky. Proto vítám každé záchranné lano od dobrých duší na facebooku, které mi naštěstí házejí do močálu, v němž se nacházím každý den nejen já, ale i ostatní, abych sebe a další nemnohé z těch močůvek aspoň na chvíli vytáhl.
Zvláště, když si říkám, kdypak a kde dnes potkám svatého Jiřího. Nebo pana Raka Kraka se Mží a Úslavou, ze které se vyklube Bradlavka.
To nevymyslíš, jak se dnes s oblibou říká, aby se nemuselo příliš myslet. Škrtneš jedno písmeno a kosti Ti zase nedají spát, a je z toho nikoli dramatická Husova hranice, ale romantická kostnice, v níž se potká pár českých dědků v Plzni. Ale k jejich škodě ne nad orosenou sládnoucí hořkou plzní.