Díky za osmdesátiny pana Kurta Gebauera, sochaře, který svůj tvůrčí potenciál spojil v posledních letech mimo jiné také s Plzní (*18. srpna 1941).


Svým dílem zejména po roce 1989 podle mne ukazuje, co pro umění otevřela listopadová svoboda v roce 1989, a co mnozí z nás přijímáme dnes samozřejmě. Gebauerův život syna otce hlučínského Němce, který byl ve II. světové válce odveden
do wehrmachtu, jak jsem se dočetl, nebyl po roce 1945 v Československu určitě jednoduchý.

To, co tehdy umění obklopovalo, nebo co je permanentně svíralo, byla doslova svěrací kazajka komunistické ideologie přetavená
v umění do socialistického realismu a rituální symboliky krvavých výročí a dobrovolně povinných oslav. O to víc obdivuji pevnou vůli Kurta Gebauera, s níž jako samouk na svém výtvarném talentu pracoval. Prošel střední školou uměleckých řemesel v Brně
a průmyslovou školou keramickou a sochařskou v Hořicích.

V šedesátých letech pak pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Vincenta Makovského a Karla Lidického.
I tehdy, přestože Pražské jaro slibovalo víc než procitnutí z nesvobody a poplatnosti komunistickému režimu, se tato naděje
na svobodu nenaplnila. Mnozí národní umělci v sedmdesátých letech se opět museli zavděčit režimu bustami partyzánů a maršálů,
z kterých se v roce 1968 stali nenávidění okupanti.

Kurt Gebauer se v roce 1969 jako osmadvacetiletý stává umělcem na volné noze. Jak se probírám jeho tvorbou, která je pro mne objevem, jeho charakter nezlomený předchozími léty, roky neokázalé vůle a dřiny, se i po roce 1970 znovu pokračujícím námluvám s rudým Mefistem nejen že nepoddá. Čelí jim s pokorou a úctou k tom co se naučil. Obě tyto etické kategorie zasazuje zdánlivě do prázdných a často hluchých veřejných prostor. Zaplňuje je všední prostou intimitou, tedy tím, co jim v těch letech nabubřelé a halasné prázdnoty nejvíce schází.

A tuto linku neopouští ani po listopadu 1989. Jen jí dává to, čemu se vzletně říká svobodný duch. Jeho Trpaslík nad vchodem Vysoké školy umělecko-průmyslové (září 1991) je jedním z obsahově nejlépe vyjádřených výtvarných děl, vyrovnávající se prostě a pádně s uměleckou totalitou komunistické doby.



Stejně sarkasticky a sžíravě na mne působí Dialog v areálu pražských Jinonic. Kolik takových dialogů v sobě skrývá Kamenohlav. Jenže nezní tak dutě jako mnohé dialogy demokracie, přenášené živě z Parlamentu. Je úžasné do jaké šíře a hloubky, nepostrádající něžnost, zpěvnost, ale i kluzký povrch naší každodennosti, se za posledních třicet rozvinula tvorba osmdesátníka Kurta Gebauera. Díky, že nebilancuje, ale vydává ze sebe to, co tajil ne ze strachu, ale z hrdosti, že by bylo trpaslíky popliváno
a zašlapáno do země. Hodně síly do dalších děl.


Kamenohlav - Kladno, Vinařice (2009)



Dialog - bronzové sousoší - pražské Jinonice (2008)



Sněhulka - pražské Zoo (2017)



Ptáci - Opava (2015)




Psáno pro facebook.