21. srpen 1968 další z osudových dnů československé historie 20. století Připomenuli jsme si jsme si ho na Václavském náměstí pod pomníkem svatého Václava a čtyř soch světic a světců svatého Vojtěcha Adalberta, svatého Prokopa, svaté Ludmily a svaté Anežky Přemyslovny.

V diskusi o smyslu tohoto tragického milníku historie komunistického Československa, kterou vedl František Laudát, předseda strany Klubu angažovaných nestraníků, připomenula Eugenie Číhalová protest sedmi statečných z demonstrace na Rudém náměstí, kteří 25. 8. 1968 protestovali proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Další ženou, která promluvila na tomto setkání byla Hana Pachtová. Z předtočeného záznamu zaznělo silné vystoupení Tomáše Halíka. Reflexi této události
po více než půl století z pohledu minulosti a dneška dále prezentovali Martin Vadas, Petr Tolman, Bohuslav Hamáček, které jsem doplnil o svůj příspěvek uvedený níže.

Poděkování patří všem, kteří nezapomněli a přišli a těm, kteří toto setkání technicky připravili a zajišťovali jeho živý přenos na sociální síti.



Více než půl století uplynulo od 21. 8. 1968, který jsem tehdy prožíval u rozhlasu a na tomto náměstí. Pracoval jsem tehdy v Československé obchodní bance na Příkopech, kde nás v těchto srpnových dnech posílali domů. Pražské jaro učinilo z komunistického Československa zemi, k níž se s nadějí upínaly zraky tehdejší Evropy, především západních komunistických stran, které po masových zločinech stalinismu doufaly, že myšlenky komunismu nezemřely a jsou reformovatelné.

Součástí Strategického plánu Moskvy

Tehdy však málokdo tušil kromě předáků zemí východních komunistických stran, že již od počátku roku 1967 se tyto země staly součástí Strategického plánu Moskvy. Země Varšavské smlouvy dostávaly z Moskvy podrobné pokyny o jejich roli v zahraniční politice států sovětského bloku. Roli, která měla za cíl zničit Ameriku zevnitř za pomoci lží.

Již tehdy Sověti spatřovali v dezinformacích hlavní nástroj k prosazení světového komunismu. Podle slov Iona Pacepy, tehdejšího šéfa rumunské zahraniční rozvědky, který v roce 1978 přeběhl do USA, prioritou číslo jedna pro KGB bylo poškodit moc Ameriky, její úsudek a důvěryhodnost. Proniknout do amerických médií a na akademickou půdu a zaměřit se na oddělení Spojených států od Evropy, což potvrdil při své návštěvě v Praze v roce 1967 také sovětský maršál Matvěj Zacharov.

Ruští plánovači byli přesvědčeni, že americkou ekonomiku lze sabotovat, že CIA je efektivně slepá, a že ilegální obchodování s drogami otevře zadní vrátka do amerických finančních center a geografického středu Spojených států. Tato výpověď Jana Šejny, československého generála, takzvaného semínkového krále vyšla v roce 1990 v knize Rudý kokain. Úvod do ní napsal mimo jiné Ray S. Cline, zástupce ředitele pro zpravodajské služby při CIA.

Centrum globálního terorismu

To, že terorismus byl v tomto plánu jednou z nejdůležitějších roli potvrdil ruský historik a disident Vladimir Bukovskij, který řekl: ,,Můžu Vám ukázat stovky dokumentů, které dokazují, jak Sověti zásobovali, cvičili a zřizovali a řídili téměř každou teroristickou organizaci na světě. Ty dokumenty mám." Poznamenávám, že řada z nich vyšla i v České republice v roce 2014 v jeho knize Moskevský proces. Možná i proto někteří vysocí političtí představitelé Západu nechtějí dodnes znát tyto skutečnosti.

,,Centrum globálního terorismu není v Iráku, Íránu, Afghánistánu nebo v Čečenské republice. Teroristická infekce se do celého světa šíří z paláce Ljubljanka a z vládního Kremlu. A dokud nebudou ruské zvláštní služby postaveny mimo zákon, rozprášeny a zavrženy, tak se terorismus nikdy nezastaví", řekl bývalý agent Alexandr Litviněnko, který přibližně 16 měsíců po veřejném prohlášení o napojení KGB na al-Káidu byl otráven agenty z Kremlu radioaktivním poloniem. Zemřel krátce nato v listopadu 2006.

Součástí tohoto plánu, kterému Západ nevěřil a mnozí stále nevěří, a je zpochybňován zejména bývalými agenty tajné policie satelitních zemí Moskvy, se po příchodu Jurije Andropova, bývalého šéfa KGB a později generálního tajemníka ÚV KSSS stal mezinárodní terorismus. Ten podle slov generála KGB Alexandra Sacharovského, ,,...vystřídal jaderné zbraně, které učinily tuto vojenskou sílu zastaralou".

Tato výseč některých základních faktů, věřím, že může takto působit zjednodušeně. Fakty jsou ale známy a byly podrobněji zpracovány a rozvedeny v knihách ,,Moskevský proces" zmíněného již Vladimíra Buk ovského a ,,Revoluci 1989" od Roberta Buchara, ale i v dalších knihách a materiálech geopolitického analytika Jeffa R. Nyquista.

Tehdy v srpnu 1968 v Československu skončila naděje na svobodu pod pásy tanků vojsk Varšavské smlouvy a znamenala okupaci sovětskou armádou. Zůstala tu v třiatřiceti lokalitách na území Československa až do roku 1991 v odhadovaném počtu okolo 150 000 osob. V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk
a vybudováno de facto nové město s tisíci byty. Mezi Milovicemi a Moskvou jezdil každý den vlakový spoj.



Znepokojení a varování versus klíčoví hráči

Dnes se mi však znovu jeví všechny tyto zde v krátkosti uvedené skutečnosti víc než aktuální. Jakoby je znovu potvrzovaly poslední události v Afghánistánu. Ze západních zemí jsou zevnitř slyšet znepokojené hlasy a varování před tím, čemu několik desítek let nevěřily, či nechtěly věřit.

Tobias Ellwood, konzervativní předseda britského parlamentního výboru pro otázky obrany: A když jsme teď odešli, povede to ke strašlivé občanské válce a k další velmi temné kapitole pro Afghánistán.

Justin Welby, anglikánský arcibiskup z Canterbury: Selhání, jemuž dnes čelíme, není vojenské, ani diplomatické, ale politické.

Theresa Mayová: Johnson se měl pokusit o utvoření aliance v rámci NATO bez USA, aliance, která by v Afghánistánu zůstala.

Thomas Haldenwang, šéf německé kontrarozvědky: Rusko je v současné době v Německu stejně aktivní jako tomu bylo za studené války.

Rusko a Čína se snaží zasévat rozepře mezi západní země, varuje šéf německé rozvědky Bruno Kahl."

A proti nim hlasy z druhé strany: Čína a Rusko, které mají s Tálibánem dobré vztahy, budou nyní klíčovými hráči při obnově země.

Slova ministra zahraničních věcí Sergeje Lavrova: Považuji to za pozitivní signál, že Taliban je v Kábulu.

Důvěra západních společností v demokracii je podlomena

Přestože důvěryhodnost v demokratickou politiku západních společností je podlomena, chci věřit, že tato varování začnou západní politici brát vážně, pojmenovávat je nejen pravými jmény, ale bránit se proti této politice terorismu skutky, nikoli politikou détente, kterou putinovský režim Ruské Federace a komunistická Čína nikdy neplnily, ale zneužívaly a zneužívají ji v rozkladné hybridní válce.

Nepotismus, korupce a nefunkční vláda, přehlížené liknavým přístupem a mlčením Spojenců k těmto jevům, přivodily nakonec jejich společný pád, a stojí za frustrací afghánského obyvatelstva a rezignací afghánské armády. Paradoxně to, co se stalo v Afghánistánu, místo aby vedlo k utužení demokracie v bývalých satelitních zemích Sovětského svazu, vede k dalšímu jejímu zpochybňování. Projevy xenofobního nacionalismu či národovectví jsou považovány za obranu před občanskou otevřenou společností.

Tamější politický establishment pod zástěrkou antiislamismu, případně kulturních rozdílností odmítá solidaritu s válečnými uprchlíky a uprchlíky před terorismem a považuje ji za ohrožení národních zájmů a bezpečnosti vlastních občanů.

Český strach z uprchlíků a přistěhovalecká kaše

Také čeští politici využívají strach z uprchlíků k upevňování moci. Viktor Orbán je vydatnou inspirací pro putinovsky orientovaného prezidenta Zemana. Podle kterého ,,Američané ztratili prestiž světového lídra a samo NATO teď vyvolává pochybnosti o oprávněnosti své existence". Často se prezidentem ohánějí jeho fámulus Andrej Babiš, Česká strana sociální demokracie, Komunistická strana Čech a Moravy. A v neposlední řadě vedle Babišovy politické divize holdingu Agrofert také další podnikatelský subjekt strana Svobody a přímé demokracie Tomia Okamury.

Rozčarováním jsou obě demokratické koalice, které v této souvislosti předvádějí neskutečné a pokrytecké tanečky okolo přistěhovalecké kaše, jak ji přiléhavě nazval ve svém článku Jiří Leština, který mimo jiné uvedl: „Běžence, kteří chtějí uniknout před krutovládou Talibánu, nemůžeme ponechat napospas náboženským fanatikům. A zdaleka jen nejde o spolupracovníky našich ministerstev zahraničí a obrany. Ale o sta a tisíce dalších vzdělaných, západně orientovaných Afghánců, o jejichž útočiště se musíme spolu s demokratickým světem postarat. U nás máme propracovaný integrační systém. Máme integrační centra v každém kraji, funkční síť nevládních organizací, abychom zvládli i několik tisíc afghánských uprchlíků ročně. Pojďme do toho!“ I touto cestou mu děkuji za tento v této době a v české společnosti statečný názor.

Česká realita čísel je drsnější. K 31. prosinci 2020 bylo evidováno celkem 634 790 cizinců s povoleným pobytem na území ČR. Podíl cizinců na celkové populaci stoupl meziročně o 0,3 procentního bodu a dosáhl tak 5,9 %." Minulý rok tady požádalo o mezinárodní ochranu 1164 osoby, Česko ale vydalo jen 42 azyly. Neefektivní azylová politika se podepíše i na afghánských uprchlících. Ilustrují ji běloruští opoziční aktivisté. Čeští politici měli plná ústa pomoci, ale když se v roce 2020 po vlně represí Alexandra Lukašenka zvedl počet žádostí o azyl z 19 na 65, udělilo Česko Bělorusům tři. Ano, čtete dobře, pouhé tři.



Co nám voličům zbývá

Přesto budu věřit, že v nadcházejících volbách demokratické opoziční koalice i přes zmíněnou mlhavost, dlouhodobě přetrvávající v otázce přijímání uprchlíků, zejména těch válečných a z režimů jako je Lukašenkův v Bělorusku nebo nastupující teroristický talibánský v Afghánistánu, zůstanou jednotné aspoň v názoru na urychlení odchodu prezidenta Zemana a politického hochštaplera Babiše. Zapomenout a mlčet v naší situaci znamená udělat tlustou čáru za lety 1938 až 1989 a zopakovat si je v jiných kulisách a beznaději, pro kterou se v nedávné minulosti vžil pojem bezčasí.

Mám zato, že v programech volebních stran schází program vlády duchovní a hospodářské obnovy, včetně odpovídající vlády sestavené z ekonomických es a duchovních opor a osobností akademického, právního a mediálního života. Bohužel, ty se dnes ve své drtivé většině, která však není v české společnosti zanedbatelná, nacházejí mimo sekretariáty politických stran a jejich prořídlé členské základny.

Proto je důležité, aby v nadcházejících volbách byly přes všechny výhrady přesvědčivě zvoleny koalice stran demokratické opozice. Za ještě důležitější považuji, aby obě tyto koalice dokázaly odvážně na takové vládě již nyní spolupracovat, připravit ji a dohodnout se na jejích prioritách a časování. Aby s ní mohly předstoupit jak před své voliče, tak celou společnost a požádat je o důvěru a odpovědnost, kterou by měly obnovit a garantovat svou kontrolní rolí v Poslanecké sněmovně, Senátu a dalších demokratických institucích. I to že touto očistnou katarzí a politickou odpovědností projdou, respektive neprojdou bez úhony její hlavní ideoví ani ne oponenti, ale škůdci: autokratický Hrad a Babišův politicky strukturovaný holding ekonomicky a politicky zneužívané parlamentní demokracie a mediální moci.

Je nasnadě, že tento proces bude těžký, a že jedno volební období nebude například pro obnovení funkčnosti právního státu stačit. Mimo jiné proto, že tím procesem musíme dříve či později projít všichni při bourání bariér, které nás rozdělují. Cesta tu ale stále je. Lidé a osobnosti nescházejí. Absentuje politická vůle.

Psáno pro facebook

Ilustrace: Cesta ke svobodě