K novele pandemického zákona projednávané na 8. schůzi (1. 2. a 2. 2. 2022).



Komunisté nejsou sice v Parlamentu, ale místo nich tam s dvojnásobnou destruktivní intenzitou vystoupil T. Okamura a jeho parta 19 pseudo bojovnic a bojovníků proti totalitě
a za svobodu a lidská práva. V Poslanecké sněmovně se předvedli v celé své nahé “kráse“. Zablokujeme sněmovnu, to byl kurs provázející demagogická a chaotická vystoupení poslance T. Okamury, která prokládal bojovými výkřiky z řečniště, kam se zakopal na několik hodin.

„Odmítám nějakou právní sofistiku na téma, že ústava či zákon to či ono omezení dovoluje. Ukončete tu covidovou tyranii, kterou vy tady děláte.“

„Ministr vnitra Vít Rakušan z hnutí STAN ten ani neumí vysvětlit podivné financování z daňových rájů na Kypru a chce tady rozhodovat o životech jiných. To je neuvěřitelné.“

„Já opravdu se nechci dostat pod vaše ruce a pod váš diktát, to říkám úplně na rovinu.“

„Potvrzujete, jaký je to paskvil a že to tady na koleně šolícháte už zleva, zprava, aby to nějak dopadlo.“
„Na základě lidové tvořivosti zleva, zprava dáváte pozměňováky. No, děs, děsivé úplně.“

Nakonec sáhl k přirovnání, které z Okamurových úst zní nejen nestoudně, ale naznačuje, jakými myšlenkami se obírá v nezkrotné touze po moci. Neváhal v souvislosti s pandemickým zákonem sáhnout do jedné
z nejtemnějších stránek v historii Evropy dvacátého století a demagogicky přirovnal důsledky pandemického zákona k důsledkům, které v hitlerovském Německu následovaly po požáru Reichstagu.

„V dějinách vím, co se týče toho, že bez jakéhokoliv papíru, bez jakékoli možnost se odvolat, možnosti protestovat vám někdo řekne, že máte týden domácího vězení, nějaký anonym, tak v dějinách vím jen o jediném podobné precedentu - nacisté po požáru Říšského sněmu přijali dekret o požáru Reichstagu, který kvůli ochraně státu omezil některé svobody. Nepřátelé lidu mohli být podle něj zatčeni a umístěni do takzvané ochranné vazby.“

Hnědá žluč ideologie SPD

Nebyl však sám, kdo s hnědou žlučí operoval. Poslanec J. Kobza ji má za „samozřejmý určitý politický postoj a určitou ideologii SPD“, jak řekl ve svém vystoupení: ,,A hlavní bod ideologie je, že pracujeme pro lidi, snažíme se je chránit před podobnými zákony, snažíme se je chránit před ztrátou svobody, ztrátou rozhodování, snažíme se je chránit před tím, co někteří z nás, jen se tak rozhlédnu po šedinách svých kolegů poslanců, zažili za minulého režimu a víme, na co si máme dát pozor, jsme na to citliví, vyrostli jsme v tom. A myslím si, že to nejhorší, co můžeme udělat pro naše děti a naše vnuky tak je přivést do světa, kde nebudou svobodní, kde budou muset poslušně plnit příkazy jako v té známé Orwellově knížce, která byla ale míněna jako varování, ne jako návod.“

Nevyčítám panu Kobzovi, že poslušně mlčel a plnil příkazy za doby normalizace, kdy její poslední dva roky existence vedoucí role strany byl členem KSČ (1988-1989). Ale to, že v její demagogii a nestoudností pokračuje a přizvukuje ideologii SPD prezentovanou T. Okamurou, která chce alarmovat před nácky v duchu ale rčení – zloděj křičí, chyťte zloděje.

„Tento zákon může dlouhé roky likvidovat naši zemi a společnost. Přemýšlejte, zda se do historie chcete zapsat jako ti, co schválili doslova fašistickou normu, nebo jako ti, kteří se postavili na stranu práv a svobody svých občanů, jako to dělá SPD,“

Kotenovy paralely

Ale ani tohle nestačilo například poslanci R. Kotenovi. Ten Sněmovně vysvětloval, ´o co v pandemickém zákoně jde z právního hlediska´. „Jedná se tedy o stav nebezpečí, nouzový stav, stav ohrožení státu a válečný stav. Pandemický zákon tak bude pátým nejvyšším a trvalým stavem. Za platnosti pandemického zákona budou práva omezena dokonce více, než za válečného stavu, to bych tady tedy zdůraznil, a to ne dočasně, ale trvale a plošně.“

Vypadá to, že zeměkoule je v Česku občas placatá. A že podle R. Kotena „… je potřeba tady říci nějaké historické paralely, protože lidé na některé události ze své minulosti bohužel zapomněli a právě tento zákon dokonce v norimberských zákonech z roku 1935, které navazovaly, někdy od 15. září tohoto roku, tyto zákony vlastně dokázaly udělat z lidí občany druhé kategorie, a to s tou Davidovou hvězdou. V tomto případě je to nahrazeno tím QR kódem, který ukazujete při vstupu do různých prostor. Dokonce jste si mohli všimnout, že dokonce v Německu, tam tu tradici mají, takže oni ji poměrně dobře využívají, tam, když si jdete nakoupit, tak prostě bez toho pásku - žlutého, zeleného nebo červeného - si ani nenakoupíte.“

Asi před rokem se na Václavském náměstí procházeli oponenti očkování s židovskou hvězdou, kterou - zjednodušeně řečeno - začal holocaust Židů, Romů a dalších nepřátel Říše. A kteří, jak víme, skončili v plynových komorách nacistických koncentráků. O rok později se v dolní komoře Parlamentu touto paralelou nestydatě a bez mrknutí oka zdůvodňuje nepřípustnost novely pandemického zákona. Prosil bych jako jeden
z potomků těch žen, které holocaust přežily, aby se tímto nechutným uvažováním R. Kotena zabýval mandátní a imunitní výbor Poslanecké sněmovny. Děkuji.

Jako laik

Jako laik sleduji diskusi okolo koronaviru a norem s ní spojenou nejen v Parlamentu, ale v české společnosti. Netěší mě, že ji dělí čím dále více na dva nesmiřitelné tábory, a to i v akademické a lékařské obci. Své blízké, přátelé, kamarády, známé a další často mně neznámé přispěvatele na sociální síti nedělím na očkované a neočkované. Nekritizuji či chválím podle toho, kdo je očkován či není, nebo jakou barvou praporu demokracie se ohání ve Sněmovně nebo v Senátu. Životní zkušenost, kterou jsem prošel jak v rodinném zázemí, tak v mém dosavadním životě, mě dostatečně vyučila, abych byl citlivý na projevy komunismu
a fašismu a jejich zhoubné nádory stalinismu a nacismu. Ani jednadvacáté století se jich, bohužel, dosud nezbavilo a nevyrovnalo se s nimi po právu a důstojně. Jedním z jejich příznaků je, že společnost nejdříve rozloží, aby ji postupně ovládli “určitou ideologií“, pro niž je typická halasná falešná jednota nesvobodné společnosti. Proto k těmto jevům nelze mlčet.

Blokace a laxnost nejsou rozhodně politickým postojem

Tak bych hodnotil blokaci sněmovny poslaneckým klubem SPD a neutrální postoj vystupujících poslankyň a poslanců Hnutí ANO. I oni přispěli svou troškou v této poslední sněmovní frašce jako statisté, když vládní koalici připomínali její podíl na pandemickém zákonu a volali také po stažení novely. Zvlášť pilný byl v tomto ohledu poslanec Nacher, který si dal záležet na tom, aby statisticky vynikla rozdílnost situace v roce 2021 a té dnešní.

Pochopitelně z čísel mu vypadlo to nejsmutnější. Oněch 30 tisíc křížků, které si ještě mnozí pamatujeme na Staroměstském náměstí z května 2021, představující oběti Covidu, který byl v České republice prvně zaznamenán v březnu 2020. K dnešnímu dni toto smutné číslo zaznamenalo smrt více než 37 tisíc lidí (ke dni 4. 2. 2022 – 37 363 osoby). Jakoby pro něho nebylo tím nejdůležitějším číslem. Pokud jsem stihl pročíst
s umdlévající pozorností všechny litanické výčty a nemístně zneužité orwellovské závěry v projevech klubu SPD, toto číslo v nich také chybělo.

Cíl je rozhodující

A jsem moc rád, že v tomto nekonečně nekončícím monologu SPD zazněla slova koaličního poslance Bohumila Svobody: „Překvapil mě kolega Nacher, který vždycky hovoří velmi precizně, vychází ze skutečných faktů a je radost ho poslouchat. Dneska tedy mluvil něco tak strašlivého, že jsem si to ani nedovedl představit.

Pane kolego, to není hra Člověče, nezlob se. To není o házení kostkou a sebrání nějakého pindíka. To je rozhodování o osudech lidí. V té medicíně se musíte naučit, že jsou některé věci, které se vám třeba nelíbí, ale že prostě není přípustné, abyste postupoval tak, že nezabráníte tomu, abyste minimalizoval možné poškození toho pacienta, abyste minimalizoval počty zemřelých. Až se setkáte s těmi dětmi, které jeden den ještě běhaly, a druhý den přijdou do špitálu a do 24 hodin na tu myokarditidu umřou, tak přestanete hrát ty pindíky a začnete možná říkat, že hrajete šachy. Ale ani ty nehrajete. Teď rozhodujeme o tom, abychom minimalizovali ty ztráty. A pro mě, jako pro člověka, poslance a lékaře je rozhodující každý ztracený život. A mně každá věc, která tady snižuje tu pravděpodobnost se tomu bránit a vydržet to, to mně strašně vadí.
Já samozřejmě chápu, že si můžeme povídat o tom, že to můžeme všechno zkrátit nebo prodloužit. Já chápu, že je na nás na všechny tvořen veliký tlak ze zevnějšku, ale přesto bychom měli stále zachovat si to, že žijeme v 21. století, že máme za sebou nějaké etické principy, kterými se řídíme v tom životě, že je nemůžeme opustit proto, že jsme tlačeni nějakou infekcí do kouta, že musíme to, že jsme se stali lidmi s velkým L, dodržet i v této situaci.

Náš cíl by měl být ten, abychom minimalizovali počet těch, kteří s touto nemocí budou bojovat a neúspěšně bojovat. Aby ten počet těch lidí, kteří klečí na všech čtyřech, protože jinak dýchat nemůžou, byl co nejmenší. Aby ten počet zemřelých intrauterně, tedy v děloze, dětí, byl co nejmenší a nepotkávali jsme se s tím na porodních odděleních v současné době. To je cíl. To, co vy říkáte, je nějaká cesta. A mně skutečně je jedno, jestli už je to dobré, co říká ANO nebo Trikolóra.

Jako říkat, že se v něčem nedodrží nějaká pravidla opozice, koalice, cíl je rozhodující, ne cesta, ta skutečně rozhodující není. A já jsem přesvědčen o tom, že jsme ve fázi, kdy ještě musíme sbírat údaje, abychom mohli říct ano, tato cesta je ta správná. Dokud ji nemáme, tak v té medicíně prostě musíme dělat tak, že nenecháme toho člověka, aby nakazil ty ostatní, že ho nenecháme, aby sám sebe poškodil.
V okamžiku, kdy budeme vědět s pravděpodobností hraničící s jistotou, nikdy to nevíme, medicína neumí nic stoprocentně, že ten vývoj je takový, že si to lze dovolit, můžeme si dovolit cokoliv. Žádné odvolání
na to, co dělají v Holandsku, co dělají někde jinde nehraje vůbec žádnou roli. Každé podmínky jsou jiné a každý ten virus v té zemi je trošičku jiný, protože on mutuje v rámci toho světa, ve kterém je. A to je ta základní chyba a problém toho celého vašeho povídání, že jste zcela zapomněl na to, že nehovoříme o pindíkách na Člověče, nezlob se, ale že hovoříme o živých lidech a že ti lidé také nemusí mezi námi být.“

Slepí a hluší

V této souvislosti jsem si nemohl nevšimnout smířlivého až omluvného postoje a mlčení SPD k činnosti bývalé vlády. Člověk neznalý nebo nesledující politické dění musel nabýt dojmu, za co všechno, co se nové vládě připisuje na hrb, nese politickou odpovědnost. Jako by tu předtím kromě té nové šestitýdenní jiná vláda nebyla. Ptám se sebe, copak jsou zákonodárci klubu Hnutí ANO tak slepí a hluší. Uniká jim zlověstnost slov
a nepřímých pohrůžek Tomia Okamury: „Jsme v čase, kdy tyranie stále otevřeně odhaluje svoji odpornou tvář. Venku v ulicích dnes demonstrují tisíce lidí za svobodu. Přidávají se k nim i policisté a vojáci. To je dobré znamení, že národ drží při sobě. Je to ale špatné znamení pro vás, vládu a vládní poslance, vládní koalici.“

Anebo čekají na první příležitost, kdy se se stranou Tomia Okamury chopí moci?

Od Okamurovy strany zatím bezprostřední nebezpečí nehrozí. Snad. Vládní koalice SPOLU a PIRSTAN vedeni rozvážnou a nekonfliktní politikou premiéra Fialy na tyto štěpící pokusy zevnitř i zvenčí odpovídá
s nebývalým klidem, přestože na ně kritické útoky dopadají ze všech možných stran a kalibrů. Ano, někdy i oprávněně. Přitom po osmi letech upevňování, respektive rozkládání státu řízeného jako firma Babišovým holdingem stojí před vládou hromada zásadních politických a lidsko-právních otázek a palčivých ekonomických problémů, které vystupují z informační mlhy posledních dvou vlád Sobotkovy a Babišovy. Valí se na ni
a žádných sto dnů pro tuto vládu neplatí, každý nepromarněný den je dobrý. Nejméně dvě volební období budou třeba, aby česká ekonomika přestala pokulhávat a nezchromla a společnost narovnala páteř a viděla
v zrcadle i to, co je za ním a ty, kteří se do něho nevejdou. Aby si lidé a politici po každé názorově rozdílné výměně mohli podat ruce.

Třicet pět nebo třicet šest návrhů na doplnění pořadu schůze, které se v podání jednotlivých poslanců a poslankyň změnilo v jejich sáhodlouhé zdůvodňování, bylo vedeno jediným cílem neumožnit přijetí novely pandemického zákona a její věcné projednání. A tak byla sledující veřejnost, pokud to na sněmovním kanále vůbec vydržela, svědkem takových bizarních a obecných návrhů jako: Neschopnost vlády prosadit prospěšné zákony pro lidi, Řešení zdražování v České republice, Trestní zákoník a nenávistné ideologie, Můj dům – můj hrad, Léčba pozitivních a covid praktiky, Ústavní zákon, veterinární zákon a tak dále.

K těmto poznámkám z 8. schůze připojuji část rozhovoru, který k novele pandemického zákona na ČT 24, 3. 2. 2022 vedl Daniel Takáč s Janem Kyselou, ústavním právníkem. Pro jeho obsáhlost uvádím jen tu část, která se týkala vystoupení Tomia Okamury a stavu parlamentní kultury a české demokracie. Celý rozhovor je k dispozici na: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10095426857-interview-ct24/222411058040202/

Daniel Takáč: Kritika na adresu připravovaného pandemického zákona byla ze strany SPD velmi ostrá: Totalitní manýry, bezprecedentní útok na základní práva a svobody. Tato vláda má fašizující tendence
a chce ovládnout životy našich občanů. Jsou to charakteristiky, které sedí na ten připravovaný zákon?

Jan Kysela: To se mi nezdá, že by seděly na ten připravovaný zákon, přinejmenším z toho důvodu, o kterém jsem mluvil před chviličkou, že se mi zdá, že je to pouze dotažení té koncepce přijaté už loni. Pakliže měl pan Okamura pocit, že už tehdy to byly fašizující tendence jiné vlády, pak pochopitelně je koherentní názorově. Ale já ten pocit nemám, mimo jiné protože si prostě nemyslím, že ta pandemie je vymyšlená. Když by to skutečně bylo tak, že žádnou pandemii nemáme, a že se nás někdo pokouší buzerovat s prominutím, tak na to můžeme hledět jinýma očima. Navíc bych řekl, že ten zákon sám, na rozdíl
od některých úprav zahraničních do našich práv zasahuje relativně málo.

On je vlastně právním nosičem toho, aby do těch práv teprve bylo zasahováno těmi mimořádnými opatřeními. Takže záleží na tom, jak kdo věří ministerstvu zdravotnictví, vládě takové nebo onaké. Ale ten zákon můžete mít pro všechny případy, i když ho nebudete používat. Koneckonců až skončí účinnost téhle novely nebo toho zákona jako takového, protože se zbavíme pandemie covidu, tak je v celku evidentní, že bychom měli být připraveni na nějaké jiné pandemie, takže já doufám, že z té zkušenosti, kterou teď kumulujeme během těch dvou let se vyvodí nějaké ponaučení, buď pro novelizaci krizového zákona nebo pro novelizaci zákona o ochraně veřejného zdraví, anebo pro nějaký obecný pandemický zákon, který se nebude vztahovat ke covidu, protože musíte být připraveni z hlediska právních nástrojů.

Daniel Takáč: Způsob projednávání pandemického zákona, respektive toho, co se teď děje v Poslanecké sněmovně.

Jan Kysela: No, je to mimořádně smutné a současně je to mimořádně závažné, protože pokud krátce po volbách vidíme v takovéhle míře ochromenou Poslaneckou sněmovnu, tak je to samozřejmě smutná výpověď nejen o Poslanecké sněmovně a stranách v ní zasedajících, ale je to smutná výpověď o jednacím řádu Poslanecké Sněmovny, který něco takového umožňuje a v posledku to může být smutná výpověď o stavu české demokracie. Protože uvážíme-li za jakých okolností se v různých zemích a v různých dobách dostávali k moci různí silní mužové, tak oni se k moci velmi často dostávali proto, že ten dosavadní režim prezentovali jako málo akce schopný, jako žvanivý, jako nemohoucí. Takže když vidíte Napoleona na konci osmnáctého století, když vidíte krach Výmarské republiky na začátku třicátých let, když předtím vidíte nástup Benita Mussoliniho, tak tohle jsou všechno společně rysy. Takže máme-li zájem na tom, aby česká demokracie co možná nejvíce vzbuzovala pocit, že o ně jde, že jejich zájmy a práva jsou brány v potaz a vládne se kvůli jejich prospěchu, tak je mimo jiné třeba, aby se vůbec bylo schopno nějak vládnout.

Ve chvíli, kdy zablokujete Poslaneckou sněmovnu, tak jste zablokoval zákonodárný proces. A z důvodů, o kterých jsme před chvilkou mluvili, že v podstatě na všechno potřebujete zákon, tak to znamená, že se nehnete z místa. A pak je v podstatě jedno, jestli konáte nebo nekonáte volby, je jedno, kdo ty volby vyhraje, je jedno, jestli má velkou nebo malou většinu, takže vám stačí dva tři čtyři poslanci v určité konstelaci, kteří vám tu sněmovnu zablokují. A to mi připadá, že nejenom smutné, ale právě i s tím nebezpečné.

Já samozřejmě nemyslím, že máme k dispozici Hitlera, Mussoliniho, ba ani Napoleona. Jenom mám pocit, že tohle je prostě podhoubí pro generování, akcelerování nespokojenosti se žvanírnou, s nemohoucí demokratickou politikou, s tradičními politickými stranami a dosazujte do toho, co libo. A pak tedy hledáme nějaké řešení, jak to udělat jinak a to řešení může být různě razantní. Já o tom mluvím z toho důvodu, že bychom to neměli podceňovat v tom smyslu, že jde o jednoho dva poslance, kteří se po nějaké době vypovídají, protože ztratí hlas a pak to pojede dál. To si myslím, že ten problém je hlubší, protože sledujete-li vývoj Poslanecké sněmovny, tak on se tedy nezlepšuje. Začínají převažovat tóny téměř tragické.

Daniel Takáč: Je cesta odebrat poslanci slovo?

Jan Kysela: Tak to samozřejmě je cesta, protože smyslem demokratického parlamentu není, že jsme se tam přišli všichni vypovídat. Poslanecká sněmovna má dvě stě členů, jsou parlamenty, které mají násobky členů. Kdyby se tam přišli všichni vypovídat, tak se v parlamentu nehnou z místa, nikdy nepřijmou žádný zákon, což nám někdy může připadat lepší, uvážíme-li, jak ty zákony vypadají, ale kvůli tomu parlamenty nejsou. Takže to jednání má být strukturované, má být řízené, má být moderované…

Jan Wintr v tomhle ohledu upozorňuje na to, že česká sněmovna reprezentuje typ parlamentní kultury, kterou označuje jako improvizovanou právě ve smyslu všichni si plus mínus děláme co chceme. Proti tomu staví ty sněmovny, ty parlamentní kultury jako spíše řízené nebo režírované, což příkladem může být německá nebo britská, kde je zřejmé, že má docházet k nějaké názorové výměně mezi pozicí a opozicí. Opozice má samozřejmě právo mluvit, musí být slyšena, ale nemá být vyslyšena. Protože opozicí je právě proto, že nemá vládu a vláda je vládou právě pro to, protože má vládnout. Ona má být opozicí kritizována, ale nemůže být zablokována, že půl roku, rok, dva nebude nic dělat, protože se prostě někdo vypovídává. Takže u nás, myslím, je to vnímání sněmovny hodně zkresleno tím, že ji dlouhodobě sledujeme a připadá nám to normální, ale ono to v tom komparativním pohledu není normální, jak funguje.

Takže to že má poslanec mluvit k věci, je naprosto legitimní požadavek. To že poslanec nemá číst svůj projev, ale má mluvit z poznámek nebo spatra. V britském parlamentu běžná norma. Tak to potom vede k tomu, že ty projevy nejsou tak dlouhé a mají nějaký obsah. Když bychom si psali na papírek, co nám připadá normální, ale ve skutečnosti to není normální, tak to může být klíč k tomu pod jakým úhlem pohledu se zamýšlet nad novelizací jednacího řádu, která nicméně musí mít koncepčnější přesah. Jinak se z místa nehneme, obávám se.

Psáno pro facebook