Demonstraci na Národní třídě před 33 lety v České televizi připomenuly a nasvítily bezprostřední vzpomínky tehdejších obklíčených, bitých, zmlácených a dokonce některých zmasakrovaných účastníků pokojného studentského pochodu z Albertova na Václavské náměstí takzvanými červenými barety.



Česká televize vsadila letos na příběh, který přinesl několik nových tváří. Bylo dobré, že tentokráte dala bývalým studentským vůdcům dostatečný prostor, aby po letech skončila, nebo byla uvedena na pravou míru z těch dob přežívající legenda o ukradené studentské revoluci. Zasloužil se o to mimo jiné, či spíše zejména civilní a nefalšovaný komentář Šimona Pánka, vnímající dramatický sled listopadových dnů v roce 1989 s kritickým odstupem a odzbrojující upřímností. Myslím, že tento 17. listopad 2022 vstoupí nejen do archivní historie České televize, ale také historie listopadu 1989 z úst přímých účastníků brutálně potlačené demonstrace na Národní třídě.


Ti naši putinovští čačtí ruští Češi


Onen široký kaledoiskop včerejší živé demokracie na ulicích dokázala Česká televize profesionálně zvládnout a pokrýt v mnoha jejích odstínech. Nevyhnula se přirozeně ani rozporuplně zaměřené protivládní a proti unijní politice a naopak podpoře proruské, putinovské politice, v jejímž duchu probíhal pochod protestujících demonstrantů, pochodujících na Kavčí hory, kde sídlí Česká televize. Pochybuji, že její zpravodajství vůbec kdy sledovali a sledují. Jinak by totiž těžko mohli přehlédnout a nevzít na vědomí, pokud by nebyli slepí a hluší, stovky, pravděpodobně tisíce ruských raket, dopadajících v těchto posledních dnech na infrastrukturu a civilní obyvatelstvo na Ukrajině. Výsledek válečné politiky Putina s “protinacistickou propagandou“ a její ideologie, ze které však obviňuje Ukrajinu a “hájí“ s ní svá válečná zvěrstva a zločiny.


Paradoxně tak Putin překonává plány, podle kterých připravovali nacisté v druhé světové válce vysídlení lidí ze zemí východní Evropy, kromě jiných i obyvatelstva z Československa, do pustých a neobydlených oblastí Sovětského svazu. Ten tehdy přepadla německá armáda stejně věrolomně jako Putin, který nejdříve anektoval Krym referendy vynucenými ruskou vojenskou mašinérií a strachem. Aby po více než sedmi letech armáda Ruské federace vtrhla a napadla Ukrajinu s cílem denacifikovat ji rusifikací. Vymazat její historii a paměť ukrajinského národa. A ty, kteří se nepodrobí putinovské imperiální rusifikační geopolitice, postupně zlikvidovat a jejich děti deportovat a převychovat. Ach, ti naši čačtí putinovští Češi.





Včera v centru Prahy a na jiných jejich místech možná o to více oslovovala těžce zkoušená myšlenka svobodné, demokratické Evropské unie, možného předobrazu budoucího svobodně smýšlejícího světa. Propojeného celoplanetární ekonomikou, ekonomikou bez válek, které svět rozdělují a ohrožují. Místo aby jej státy v jeho rozmanitosti kulturně respektovaly, sociálně sbližovaly, nevytvářely podhoubí pro kategorii druhořadých občanů, a nevyužívaly národní zájmy k potlačování druhých lidí a jejich základních lidských práv a svobod.




Ne zdražování, ano euru, se lehce řekne, ale hůře provádí. Zvláště když silná koruna v euro zóně je motorem pochybné národní ekonomické síly podle přísloví, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A ukáže se, že džbán je sice náš, ale voda nebo plyn ne a les je napadený kůrovcem nebo ještě hůře vykácený a na vysázení nového nejsou peníze, lidi, a místo je už dávno propachtované za jiným účelem.





Vzpomínat nestačí, stejně jako zavírat oči a mlčet před zlem a ustupovat před ním tak dlouho, dokud dříve či později neskončíme v jeho poddanství, či ještě hůře, zaprodaní v jeho službách a záměrech. Tak jsem včera četl a viděl v Praze pod sváteční symbolikou dne boje za svobodu a mezinárodního dne studentů smrákající se ohrožovanou budoucnost Evropy putinovskou válkou na Ukrajině, překvapené, zaskočené a váhající západní demokracie.




Snímky Věry Tupé