K začínající prezidentské kampani na sociálních sítích



Právo na volbu i tu prezidentskou by nás nemělo rozdělovat. Uvědomil jsem si to, když se na sítích začala vést a vede nekonečná diskuse o prezidentských kandidátech. Jedna z odpovědí si vzala na mušku prezidentskou kandidátku, a jak to tak bývá, jedním vrzem ji označila za „radikální změnu, protože se jedná o ženu, a zároveň
o marketingový produkt inspirovaný úspěchem paní Čaputové s tím rozdílem, že jen tou tváří v té kandidatuře není úplně sama za sebe.“ Řekl bych na síti takový obvyklý zkratkovitý úhel pohledu bez ladu a skladu. Přivedl mě ale k jinému snad o něco více ucelenějšímu pohledu, obecně se dotýkající i ostatních kandidátů.

Paní Nerudová, radikální, stěží?! V něčem je ale pocit, ,,že není úplně sama za sebe" pravděpodobně pravdivý. Svébytnou osobností se podle mne ale prezidentská kandidátka dosud veřejně neprojevovala. A prezidentská kandidatura z ní, a z kohokoli jiného, osobnost určitě neudělá. Nejen v jejím případě předložená biografie a vynořující se otazníky a pochybnosti nad ní ukazují a odhalují, jak k ní má spolu i s jinými kandidáty ještě daleko. Přeji jí a všem ostatním prezidentským kandidátům, kteří se takto
v začínající prezidentské kampani v uvozovkách profilují, aby se takovými prezidentskými osobnostmi dokázali nakonec stát.

S jedinou výjimkou potvrzující pravidlo, kterou mé chatrné, demokraticky smýšlející svědomí nedokáže přehlédnout, natož připustit. Tou je prezidentská kandidatura Andreje Babiše. Ta již při letmém pohledu na jeho komunistickou minulost a bohužel, i na jeho dnešní politickou prezentaci je výsměchem demokratickým principům
a zvyklostem. Popírá její demokratický duch, principy a zvyklosti, z nichž sice účelově vychází, ale ani náznakem nenaznačuje, že by je měla hluboce a dostatečně zažité.

To mimo jiné platí i pro řadu dalších prezidentských kandidátů. Jejich vnímání a respekt k nim se jeví více než demokratickými, nesebekritickými a absurdními. Stávají se
tak pokleslou normalizující normou a hanbou prestiže české společnosti. A když ne jí samotné, tak aspoň těch, kteří se za ní z hloubi duše stydí, včetně mé bezvýznamné maličkosti. Maličkosti, která mi nedovoluje se smířit také s prezidentskou kandidaturou generála Pavla, a proto jej volit nemohu a nebudu.

Respektuji ale demokratické právo těch, kteří jeho prezidentskou kandidaturu vidí ve světle jeho činnosti po listopadu 1989, kterou na rozdíl ode mne nepovažují jako já
za bagatelizaci jeho minulosti a ponížení významu prezidentské kandidatury, a proto generála Pavla volit budou.

Věřím však, že by nás i jejich právo na svobodnou volbu nemělo rozdělovat. Stejně jako před ostatními prezidentskými kandidáty i před námi dnes zůstává společný úkol a cíl zbavit se závislosti na ruském teroristickém režimu prezidenta Putina. Podpořit všechny naše a další demokratické síly v jeho přemožení a osvobození těch, kteří - ať již vědomě či nevědomě - se stali či stávají jeho nedobrovolnými nebo dobrovolnými rukojmími a oběťmi.



(ilustrace pinterest.com)