V rozhovoru s Tomášem Jadlovským (TJ), bývalým nadějným českým diplomatem, se dotýkám jeho životního osudu na pozadí jeho nevydařeného mezinárodního manželství.



Takových bývá ve světě nepočítaně. Ale s tolika přehmaty, obcházením českých zákonů a pověstnou českou byrokracii při úpravě a stanovení a spravedlivé podělení se o péči nezletilého syna mezi oběma partnery jsem se setkal v životě poprvé. Při pročítání rozsáhlého materiálu jsem narazil i na interpelace, které byly podány v Poslanecké sněmovně stranou Svoboda a přímá demokracie, s jejíž ideologií se zásadně rozcházím, ale chápu, že za vlády ČSSD v roce 2016 a 2017, za tehdy ještě nevýrazné demokratické opozice můj bývalý kolega vedle nákladné advokátské služby hledal pomoc všude, kde to bylo jen trochu možné.

Zmiňuji to proto, že v jedné z odpovědí tehdejší ministryně práce a sociálních věcí, Michaela Marksová konstatovala, že v Česku Úřad pro mezinárodní ochranu dětí v roce 2016 „řešil aktuálně 6802 kauz,
z čehož 494 případy byly srovnatelné s případem nezletilého syna pana Jadlovského“. Upřímně mě toto číslo vyděsilo a děsí mě představa, že tyto lidi potkalo to, co je srovnatelné s tím, čím si prošel kolega Tomáš.

Tomáš dlouhodobě žije v Arménii, protože se nedokázal smířit s liknavostí - to je velmi slabé slovo, eufemismus pro netečnost českých úřadů - s jakou přešlo dodržování, respektive porušování podmínek péče ze strany jeho španělské manželky, tak španělských úřadů, které nakonec ze zoufalosti řešil podle mne ne zrovna šťastně – útěkem s jeho synem do Arménie. Vysloužil si za to mezinárodní zatykač Interpolu na jeho osobu a dlouhodobý pobyt v Arménii, který vyprší až po uplynutí promlčecí lhůty trestného činu, který by mu hrozil ve Španělsku.

V Arménii žije sám řádným životem člověka, který za svůj zoufalý čin a právo otce podílet se na výchově svého syna platí stále neskutečně krutou lidskou daň. Troufám si říci, že se stal jednou z obětí nefunkčního právního státu – České republiky, který se nedokázal postavit za jeho otcovská práva na péči, ale ani pak za českého občana, když byl v Arménii později se svým synem přepaden v autě v nočních hodinách za aktivní spolupráce španělské konzulky. A za účasti jeho španělské manželky, která kryla beztrestnost celého tohoto gangsterského činu, mu byl odebrán jeho syn. Česká diplomacie i tuto skandální akci mezi zeměmi Evropské unie zametla pod koberec.

Následující rozhovor s Tomášem je jen rámcovým pokusem přiblížit některé stále sporné body jeho případu a fatální pochybení, k nimž došlo. Daleko více detailů a podložených skutečností se případný čtenář dozví a může si udělat vlastní názor z Tomášovy knihy Otec na útěku, která vyšla v roce 2022 a je dostupná ve všech velkých a známých českých knihovnách a knihkupectvích.


HCHr: V březnu 2009 se Vám narodil syn Mirek z manželství, které bylo uzavřeno v roce 2005. Jak popisujete v knize, zdálo se, že první roky manželství a narození dítěte patřily k těm bezproblémovým. Kdy se objevily první pochyby, které jste nepovažoval za důležité, ale které se za krátkou dobu ukázaly vážné?

TJ: Poté, co jsem v červenci 2010 na manželku marně čekal, že přiletí s Mirkem z dovolené do Prahy, jsem o měsíc později kontaktoval Úřad pro mezinárodně-právní ochranu dětí v Brně (ÚMPOD). Referentka mi řekla, že podle jejich praxe jde o záměr unést syna do ciziny a už se s ním nevrátit.
Po jejím doporučení jsem obrátil k Obvodnímu soudu v Praze 5 s návrhem na úpravu synových poměrů. Požádal jsem o svěření Mirka do otcovské péče a později jsem připustil střídavou výchovu. Rozsudku soudu o péči o Mirka jsem se dodnes nedočkal, a pravděpodobně ani nedočkám.


HCHr: Poté jste se podal návrh na vrácení syna do Čech podle příslušné Haagské smlouvy
a nařízení Rady Evropské unie. Jak návrh dopadl?

TJ: Španělské úřady odpověděly až na konci roku 2010. Odpověď byla nehorázná, že návrh
k soudu nebude podán. Objevily se Teresiny dokumenty, že syn žil od narození ve Španělsku a nevěřícně jsem zíral na zfalšovaný doklad, že jsem tam měl žít i já. A korunu všemu nasadilo sdělení, že jsem trestně stíhán za násilí spáchané na Terese. Vyhledal jsem advokáta. Obvinění bylo absurdní. Měl jsem ji napadat ve Španělsku ve dnech, kdy jsem tam nebyl. Důkaz byl pádný, pracoval jsem v Praze
na ministerstvu zahraničních věcí. Advokátovi jsem obratem poslal podklady k Mirkově únosu.


HCHr: S jakým výsledkem?

TJ: V lednu 2011 nás vyslechla soudkyně Maria Gracia Parerová de Cáceresová. Konstatovala, že Teresa si násilí vymyslela, aby odůvodnila Mirkovo zadržení ve Španělsku. Dojem na ní udělaly dokumenty o české mateřské dovolené a porodném vypláceném na náš společný účet. Vedle analogických španělských dokumentů, o kterých jsem se dozvěděl až s odstupem během soudu, a které vypovídaly
o manželčině charakteru. Peníze od Španělska končily na účtu tchyně. Tento podvod s dvěma mateřskými neměl žádnou dohru. Španělský úřad pro mezinárodně-právní ochranu zahájil návratové řízení a v květnu 2011 se Teresa nuceně vrátila s Mirkem do Prahy. Nevrátila se však do našeho bytu na Barrandově, kde jsme před únosem žili. Skrývala se na neznámém místě, nekomunikovala a znemožňovala mi setkání
s Mirkem.


HCHr: A jak se k tomuto počínání Vaší manželky stavěl český Úřad pro mezinárodně-právní ochranu dětí?

TJ: Mirkův opatrovník k tomu mlčel. Jejich psycholožka Eva Pávková později bez jakéhokoliv podkladu navrhla syna svěřit matce. Mirka nikdy neviděla ani s ním nemluvila. Osobní kontakt pro mne navrhla dvakrát ročně. Napsal jsem proto stížnost ombudsmanovi. Veřejný ochránce mi dal za pravdu.
Pak ÚMPOD pochopil, že než odpovídat na mé stížnosti na nadržování matce, hodil raději zpátečku. Doporučení Evy Pávkové odvolal jako unáhlené a z otevřené podpory Teresy přešel na nezájem o cokoliv. Od roku 2011 jsem s Mirkem mohl strávit pouze jediný víkend měsíčně. Až v květnu 2012 se mi podařilo upravit styk s Mirkem ze dvou dnů měsíčně na čtyři a dva týdny prázdnin v létě. Ale ani tato dohoda se nikdy nenaplnila. Teresa hned poté s Mirkem beze slova zmizela. A aby toho nebylo málo, několik týdnů poté mi ÚMPOD sdělil, že španělský soud rozhodl, že jsem souhlasil se synovým přestěhováním
do Španělska. Rozhodnutí o nás bez nás a řízení o dítěti proběhlo bez mého vědomí. Rozsudek kopíroval tvrzení matky.


HChr: Jaká byla odpověď české justice a Evropské komise, které jste s těmito skutečnostmi seznámil?

TJ: Nikdo nehnul prstem. Věra Jourová, tehdejší evropská komisařka pro spravedlnost mi napsala, že porušení mého práva být slyšen, není komplexní. České ministerstvo zahraničních věcí tvrdilo ústy mluvčí Michaely Lagronové, že stát tuto pravomoc nemá. Podvod neměl žádnou odezvu. Teresa si znovu vyzkoušela ženskou beztrestnost a podala svůj vlastní návrh španělskému soudu. Můj španělský advokát soud upozornil, že už se rozhoduje v Praze a podle nařízení Rady EU nelze věc zároveň projednávat v Madridu. Španělská soudkyně Maria del Carmen Margallová Riverová prohlásila, že se tím řídit nebude. A opět to prošlo. Mirka jsem v letech 2012-2013 rok a čtvrt neviděl vůbec. Španělský soud mi od roku 2013 dovolil vídat syna v Madridu jeden víkend měsíčně několik hodin pod dozorem.


HCHr: A tady se rodila myšlenka, jak jsem se z Vaší knihy dočetl, udělat si s Mirkem životní výlet a zároveň se tak pokusit vynutit si ukončení nezákonného španělského řízení a konání českého soudu.

TJ: Na neděli 12. 10. 2014 budu vzpomínat do smrti jako na přelomový den svého života.
Z Prahy, kam jsme přiletěli z Madridu, a pokračovali do Arménie, Stěpanakertu, hlavního města Karabachu.


HCHr: Po Vašem zabydlení v Arménii, které velmi podrobně popisujete ve své knize, co se dělo dál ve Vašem případě?

TJ: Sedmý měsíc po odjezdu s Mirkem ze Španělska nás v Arménii zastihla zpráva, že soudkyně Hana Vraná se rozhodla české řízení zastavit a předat ho na přání Teresy do Španělska. Nestačil jsem se divit. Požádal jsem své rodiče, aby se obrátili na ÚMPOD jako opatrovníka. Bylo jim sděleno, že se budou odvolávat kvůli řadě pochybení. Český soud měl na přenos příslušnosti soudu lhůtu šesti týdnů, kterou prošvihl o sedm měsíců, takže právně vzato byl neplatný.


HCHr: Dalším klíčovým dnem Vašeho života, o kterém se v knize zmiňujete, byl 24. srpen 2015. Při pasové kontrole na arménské straně jste se dozvěděl, že jste veden v tajné bázi Interpolu.

TJ: Ano.


HCHr: Přestože v té veřejně dostupné jste nebyli evidováni, ani jako pohřešování. Dopustil jste se přestupku porušení bezvízového pobytu v Arménii a bylo Vám sděleno, že jste ve Španělsku stíhán za únos svého syna s trestní sazbou dva až čtyři roky vězení. Dostal jste od českého velvyslanectví v Jerevanu později nějaké vyrozumění, projev nějakého zájmu o českého občana a především o Vašeho syna?

TJ: České velvyslanectví v Arménii prohlásilo, že se ho věc netýká. O nezájmu českého velvyslanectví mi řekl zmíněný prokurátor a v realitě se to potvrdilo. Velvyslanectví během zadržení nehnulo prstem, ani mi nezavolali, nic je nezajímalo. Den po zadržení jsem na velvyslanectví šel a žádal je, aby skončilo dvojí soudní řízení k Mirkovi, Španělé zastavili svoje nezákonné řízení a český soud konečně rozhodl. Nic z toho se nikdy nestalo a jediný výraz podpory byl, že konzulka Ani Šaginjanová dala Mirkovi jablko.


HCHr: Skutečně arménský prokurátor vyjádřil lítost, jak píšete, když Vás zadržel, připustil, že nikdy ještě neslyšel o takovém zločinu, kdy nerozvedený otec někam cestuje se svým dítětem?

TJ: Situace na policejní stanici byla bizarní. Mirek se bál být ode mne oddělen, tak nás nechali pořád spolu. Chodil se mnou na výslechy, během nich kňoural, že má hlad nebo chce na záchod. Nebyla tam žádná dětská místnost nebo klubovna, kde by mohl počkat. Samotným policistům byla situace nepříjemná a byli rádi, když to skončilo.

„A na sovětské prokuratuře jsme byli zvyklí na leccos,“ - takto to prokurátor řekl a já se na podrobnosti neptal. Tou dobou jsem čekal na poslední papír, že už nás v Arménii nikdo další nemá zadržovat, byl pozdní večer, řidič na mne čekal už řadu hodin a spěchal zpět, šestiletý kluk zíval a chtěl spát, a my byli dvě hodiny jízdy od Jerevanu, kde jsme měli spát. Za normální situace bych si s ním rád popovídal o práci na sovětské prokuratuře, ale za popsané situace to prostě nešlo, bylo by to bezohledné k ostatním.


HCHr: Později, poté co Váš syn zdárně nastoupil do ruské školy, kde velmi rychle zvládl ruský jazyk, jste byl opět předveden na arménskou policii ve Stěpanakertu (hlavní město Náhorního Karabachu), kde Vás informovali, že Vaše manželka se nachází ve Stěpanakertu s arménskou právničkou
a dožadují se policejního odebrání Vašeho syna. Kdy se tak stalo?

TJ: V září 2015.


HCHr: Karabašský soud mezitím rozhodl, že manželčin požadavek neuznává. A Vy jste nakonec souhlasil s tím, že umožníte setkání syna s jeho matkou na stanici. Při říjnovém setkání na policii
ve Stěpanakertu, které se neobešlo bez vzájemné výměny názorů, byla přítomna španělská honorární konzulka v Jerevanu, která tvrdila, že soudce nic nezamítl, jen se odmítá zabývat soudním rozhodnutím, protože Karabach a Španělsko se vzájemně neuznávají. Nastalý konflikt vyřešil rázně náčelník policie
ve Stěpanakertu, který se Vašeho syna rusky zeptal, s kým chce zůstat s tátou nebo odjet s mámou.
„S tátou,“ - odpověděl Váš syn a Vás tato slova, jak píšete, budou hřát až do konce Vašeho života. Připouštíte, že po letech, kdy se, jak doufáte a já s Vámi, setkáte opět se synem, kterému nebude scházet mnoho času do plnoletosti, že jeho odpověď bude stejná?

TJ: Nevím. Stát se může cokoliv. Po letech manipulací může mít vymytou hlavu a náprava vztahu může být náročná a zdlouhavá. Ale víra v dobrý konec mne neopouští.


HCHr: Popisujete říjnové setkání na policii ve Stěpanakertu, v němž jste buďto měl předat dítě konzulce a manželce nebo s nimi odjet na české velvyslanectví v Jerevanu. Hájil jste se, že nikam nepojedete, protože čekáte na rozhodnutí českého soudu, kterému předcházela podvodná argumentace manželky a její advokátky, že nezákonné španělské řízení, zahájené v Madridu po únosu v roce 2012, navazuje na tamní první řízení z roku 2010, které bylo navíc pravomocně zastaveno v roce 2011. Cílem bylo přiznat právoplatnost španělského řízení, protože začalo údajně dříve, jak tvrdila česká advokátka Vaší manželky. V této souvislosti jste upozornil písemně ministryni spravedlnosti České republiky, že došlo
k podvodu. Byl jste ministryní odkázán, abyste se svou stížností dovolal k Nejvyššímu soudu, což jste učinil. Dovolání proběhlo úspěšně, soudce Lubomír Ptáček potvrdil českou příslušnost a vyzval soud
k urychlenému rozhodnutí. Pro pořádek, v jakém časové rozmezí se celá tato záležitost odehrála?

TJ: V letech 2013 – 2014.


HCHr: A došlo k nějakému rozhodnutí českého soudu případně vysvětlení, proč k němu nedochází?

TJ: Nedošlo. Spis se vrátil k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k soudkyni Haně Vrané, která nic neudělala, pokynem Nejvyššího soudu se neřídila a řízení podvodem předala do Španělska. Podruhé, o dva roky později (2016), tento podvod stejný soudce Nejvyššího soudu Lubomír Ptáček přikryl, pravděpodobně se na něm sám podílel. Psal jsem během těch let čtyřem ministrům spravedlnosti a všichni mne poslali
do háje. I na podvodníka soudce Ptáčka jsem upozornil a odpověděli mi varováním, že nemám nikoho obviňovat z podvodů, že to je žalovatelné.


HCHr: Vracím se na policejní stanici do Stěpanakertu, kde jste si vymohl, že pojedete
do Jerevanu v jednom autě se synem, ve druhém manželka s honorární konzulkou. Na cestě jste však byli předjeti autem bez poznávací značky, které Vás zastavilo. Dveře auta, taxíku, ve kterém jste jeli, otevřel maskovaný muž, který Vás přes Vaši obranu vytáhl ještě s jedním mužem. K autu přišla manželka, která tahala syna z auta, který vřískal a kopal kolem sebe, a bránil se vystoupit. Řidiči taxi sebrali z mobilu baterku, to samé ukradli i Vám. Únosce, kteří Vás přepadli, nic jiného nezajímalo.

TJ: Ano. V tu chvíli jsem nevěděl, že syna odtáhla moje stále ještě manželka. To mi řekl
až policejní vyšetřovatel později, ale je to pravděpodobné, měli to připravené, protože ona je rodičem
a není to trestné.


HCHr: Setkání na českém velvyslanectví, které Vám po přepadení nabídlo, že společně zajdete
na ministerstvo zahraničních věcí Arménie, se konalo kdy?

TJ: Několik dní po tomto přepadení.


HCHr: Jednání skončilo tím, že arménské ministerstvo předalo věc ministerstvu vnitra, kde jste se následně dozvěděl, že Váš syn opustil Arménii několik hodin po přepadení s náhradními litevskými dokumenty. Jak se k celé této záležitosti, která španělskou protistranou byla interpretována jako dopravní zácpa, během níž došlo v noci, stejně tak jako předání syna, ke kterému došlo údajně
po dohodě s manželkou, postavilo české ministerstvo zahraničních věcí?

TJ: Nijak. Velvyslanec v Jerevanu Mikyska mi řekl, že o mně mluvil s tehdejším ministrem Zaorálkem. Nemám jak zjistit, zdali je to pravda. Je to pravděpodobné, ale neověřené. Velvyslanec později prohlásil, že chování konzulky je v rozporu s jejím statutem. Ale vše se řešilo po česku
a po španělsku. České ministerstvo zahraničních věcí napsalo nótu s žádostí o vysvětlení, aby vykázalo činnost. Španělské ministerstvo na ni neodpovědělo, vědomo si toho, že Češi nebudou nic vymáhat. Diplomatická přepadovka českých občanů tak byla elegantně promlčena.


HCHr: Byl jste španělským advokátem informován, že Vás již nezastupuje. Plnou moc
v době Vašeho života v Náhorním Karabachu musel vypovědět, a nové zastupování bylo vyloučené, protože představovalo dostavit se do Španělska k notáři, kde by Vás však čekalo zatčení. Takže Vám nic jiného nezbývalo než zůstat v Arménii, kde čekáte na vypršení promlčecí lhůty?

TJ: Nakonec mne arménský vyšetřovatel poslal za dozorovým prokurátorem. Ten mi řekl, že spolu promluvíme jen neformálně. Varoval mne, abych se za současného stavu nevracel do Evropy. Zatykač stále všude mimo Arménii platí. A pokud pojedu za synem, ani k němu nedojedu, bylo jeho stěžejní sdělení. Vyšetřování bylo uzavřeno, že bandité nebyli vypátráni a proto za napadení a modřiny nikdo nemohl být stíhán. Protože Mirek byl u své matky, nestal se obětí žádného zločinu. Mirek se už nenacházel v Arménii a policie tak neměla co zkoumat. To už jsem byl rok na útěku, žil jsem v Karabachu. ÚMPOD se začal chovat relativně normálně až po řadě let v situaci, kdy na mne byl vydaný zatykač a o věc se zrovna zajímala i média.


HCHr: Poté, co Váš případ převzal v Česku další zmocněnec, došlo rychle k nařízení, jednání o rozvodu…

TJ: Toto není přesné. Případy převzal zmocněnec, disident současného režimu Jiří Fiala. Ale k nařízení jednání o rozvodu došlo nezávisle na něm z jiného důvodu. Podal jsem žalobu na stát kvůli nepřiměřené délce řízení (jak soud o dítě, tak rozvod trvaly sedm let).


HCHr: Kdy bylo Vaše manželství rozvedeno českým soudem?

TJ: Prvostupňový rozsudek přišel v srpnu 2017. Po mém odvolání odvolací Městský soud potvrdil rozvod koncem roku 2017. Ne, že bych chtěl manželství zachraňovat, ale odvolal jsem se kvůli porušení zákona. Trval jsem na liteře zákona, že nebyla splněna zákonná podmínka úpravy synových poměrů. Soudce Petr Pacholík tvrdil, že ve Španělsku už Mirkovy poměry upraveny jsou. Neřekl ani odkdy, ani jakým rozhodnutím, ani jak je vůbec mohl upravit nepříslušný soud. Režim si uvědomil, že to bude ostuda a rychle nás rozvedl, přestože to bylo nezákonné. Všichni soudci překrucovali právo přesně
v zájmu státu. Nebyla splněna zákonná podmínka, a přesto manželství bylo rozvedeno.


HCHr: Nevzdával jste se a znovu se obrátil na Ústavní soud.

TJ: Řekl jsem si, že dna nebylo dosaženo a podal jsem podruhé ústavní stížnost. Ta byla roku 2018 zamítnuta senátem Jana Musila s odkazem na Říšský rakouský zákoník z roku 1867, protože je třeba bránit vzniku bigamie.


HCHr: To mi připomíná Haškovy alias Švejkovy hlášky. Nezbývá mi než citovat slova z Vaší knihy. „Pochopil jsem, že v české justici nemá cenu hledat jakoukoliv logiku. Jaké mnohoženství či mnohomužství měli nectění soudci na mysli, když já po rozvodu nebyl znovu ženatý a Teresa nebyla vdaná.“

TJ: Toto už je smích skrze slzy. Ti podvodníci věděli, že mám pravdu a tak vymýšleli, jak překroucení zákona obejít. Nenapadlo je nic lepšího, než že přece musíme bránit vzniku bigamie, která by ale nenastala, protože nikdo nebyl znovu oddaný. Jak z Kafky.


HCHr: Jak se Vám žije dnes v Arménii, hlavním městě Jerevanu, poté co Vás policie informovala, že všude jinde Vám hrozí zatčení kromě Arménie?

TJ: Už jsem si zvykl. Snažím se zabavit, abych se nezbláznil, píšu, překládám a čekám,
až absurdní situace skončí. Lžou soudci, lžou politici, lžou i mí vlastní přidělení španělští advokáti, kteří mi radí, abych se vydal do rukou té mafie a šel si sednout do vězení, případně abych se nesoudil o kontakt se synem.


HCHr: Čím se v Arménii živíte, z čeho žijete?

TJ: Píšu, překládám, investuji, žiju skromně.


HCHr: Plánujete se vrátit do České republiky?

TJ: Po zrušení zatykače chci pouze krátce navštívit rodiče a sbalit své věci. Trvale v tom státě už nikdy žít nechci . Proč bych měl? Vždyť moje dítě, i kdyby se vše urovnalo, ani neumí česky. Celý zbytek života se budu snažit, abych tam nezaplatil ani korunu daní nebo zdravotního pojištění.


HCHr: Přesvědčil jsem se osobně, že se arménsky domluvíte všude, kde jsme spolu v Jerevanu byli. Vzhledem k jazykové náročnosti arménštiny pocházející ze satemové skupiny indoevropských jazyků, za jak dlouho jste v Arménii tento jazyk zvládl?

TJ: To je jeden z důvodů, proč jsem život ve vyhnanství zvládl v duševním zdraví. Zabavil jsem se studiem těžkého jazyka, zabralo mi to několik let.



PS.: „Mirek je aktuálně ve Španělsku. Do 18 let nesmí dostat pas a vycestovat ze Španělska. Jak já, tak rodiče čekáme na projednání našich žalob. Budeme je podávat stále dokola až do plnoletosti, aby Mirek věděl, že jsme na něj nezapomněli. Nemaje vyměřené žádné výživné, odkládám peníze pro Mirka sám podle uvážení a jednou mu vše vynahradím, až se setkáme. Snad bude rád, že mu umožním cestovat, studovat a koupím mu byt v nějakém slušném státě. A oslavíme spolu všechny zmařené narozeniny. Nabídnu mu, že zaplatím studia v Arménii nebo kdekoli jinde, a podpořím, aby se usadil někde podle svého gusta. Hlavně musí jít o skutečně právní stát. Se špatnou minulostí je třeba se rázně vypořádat, aby se neopakovala. Co se stalo mně, může se stát znovu jemu.“

Zdroj: Otec na útěku, Tomáš Jadlovský