S překvapením jsem sledoval zprávu České televize (ČT24, 25. 5. 2023), že dva ze tří kandidátů prezidenta Petra Pavla na nové ústavní soudce nezískali podporu senátně ústavně-právního výboru, a to Josef Baxa (*1959) a Daniela Zemanová (*1971). Výbor podpořil pouze Jana Wintra (*1978).



Podle komentáře na ČT24 všichni tři kandidáti vrchovatě splňují odborné předpoklady pro výkon této ústavní funkce, což potvrdili ve včerejších Událostech a komentářích (ČT24, 25. 5. 2023) senátor tohoto výboru Václav Láska (*1974) a jeho předseda Josef Goláň (*1968). Ten oba kandidáty charakterizoval jako specialisty na správní soudnictví, což podle něho ovlivnilo nízký počet hlasů, které dostaly. Komentoval to slovy: „Jsou to dva soudci Nejvyššího správního a ústavní soudnictví je o něčem úplně jiném.“ O výhradách ostatních senátorů k nepodpořeným kandidátům však nechtěl hovořit, jak uvedla Česká televize. https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3588538-senatni-vybor-podporil-nominaci-wintra-na-ustavniho-soudce

Slova Josefy Baxy, bývalého předsedy Nejvyššího správního soudu: „Čtu noviny a čtu o sobě, že vzbuzuji kontroverze, že jsem divný a nebezpečný. Je to trochu stínohra. Dnes ani jindy mi nikdo neřekl proč“, dokreslila podle mne úzce pojatý přístup Výboru k navrženým kandidátům. Postrádal jsem v něm důležitost lidských kvalit pro výkon ústavních soudců a návaznost na tradici lidských práv, která se v této souvislosti váže ke dvěma předsedům Ústavního soudu. Zdeňkovi Kesslerovi (1926-2003), doktor práv odsouzený v roce 1953 na 17 let vězení a Pavlu Rychetskému (*1943), signatář Charty77, kteří patřili k těm statečným a odvážným obhájcům lidských práv a profesní cti v těžkých dobách komunistické totality a normalizace.

Čas této tradice zdaleka ještě neskončil, stejně jako důležitost a potřeba lidských práv se budou zdát možná příštím generacím nadbytečně zdůrazňovanými. Jako bývalý politický vězeň (1986-1988) je však musím znovu připomenout tím spíše, že jeden z těchto kandidátů významně promluvil do mého života a života mého přítele Vladimíra Líbala. Je jím Josef Baxa, jeden z navržených kandidátů, který Výborem nebyl schválen. V roce 1984, kdy jsme byli s Vladimírem Líbalem obžalováni za výtržnictví, které spočívalo v uvedení scénické koláže na motivy a hudbu Pepíkovy garáže od Franka Zappy. Josef Baxa jako začínající mladý soudce Okresního soudu v Plzni nás zprostil obžaloby.

V textu Post Bellum od Adama Drdy k tomu Josef Baxa mimo jiné uvedl: „Z hlediska právní kvalifikace to byl běžný trestný čin výtržnictví v rámci obecné kriminality. Ani mi nikdo neříkal předem: ‚Pozor, to je důležitý případ!‘ Vůbec ne. Ale věděl jsem, o co jde, protože jeden ze svědků v té věci shodou okolností pracoval v kotelně Krajského soudu v Plzni a spojovala nás láska k muzice, k big beatu, takže jsme občas prohodili pár slov. Tehdejší prokurátorka Božena Medková plamenně hájila, aby to bylo odsouzeno. Já jsem po výslechu svědků dospěl k závěru, že tohle zkrátka nepatří před soud nebo do trestního práva. Jestli se mi něco líbí, nebo nelíbí, to je věc, řekněme, umělecké kritiky nebo nějakého podobného posouzení, ale pasovat na to paragrafy je zkrátka mimo mísu. Takže jsem je zprostil obžaloby.“

Adam Drda k tomu v článku uvedl: „Z dnešního pohledu vypadá jeho rozhodnutí jednoduše a argumentace zcela přirozeně, dokud si ovšem člověk neuvědomí, že soudní rozhodnutí ve prospěch lidí, obžalovaných z politických důvodů, byla i v 80. letech zcela výjimečná. Josef Baxa k tomu dodal: „To neznamená, že by k takovým případům nedocházelo: Například v roce 1989 osvobodila soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Edita Beranová demonstrantku Báru Rosendorfovou, proti níž svědčili čtyři příslušníci Státní bezpečnosti. Nicméně obvykle a do posledních chvil komunistického zřízení pracovala justice spolehlivě. Koneckonců i Heřman Chromý byl zanedlouho odsouzen jiným soudem a uvězněn.“ https://hlidacipes.org/cekal-jsem-ze-justice-z-50-let-projevi-litost-ale-rikali-jen-nepamatuji-se-vzpomina-soudce-baxa/

A nejen justice. V srpnu 1989 se mnou Státní bezpečnosti na Mělníku zahájilo nové šetření, které nestačila dokončit a uvádím to pro bizarní skutečnost. Jeden z vyslýchaných svědků se mně přišel omluvit, že proti mně na výslechu svědčil. Byl z těch mnoha, bohužel jediný, který se dokázal omluvit, a kterému jsem samozřejmě odpustil, že dokázal ulevit svému svědomí.

V osmdesátých letech šlo již tehdy o běžný způsob Státní bezpečnosti, jak obecnou kriminalizací zakrýt hrubé porušení jednoho ze základních lidských práv svobodu projevu a učinit tak z práva politickou kauzu. To se potvrdilo o dva roky později v roce 1986, kdy jsem byl odsouzen za podvracení republiky ke dvěma rokům vězení. V odůvodnění rozsudku byla tato koláž uvedena jako jeden z důvodů dokazující nepřátelský postoj k socialistickému zřízení.

A pro úplnost Josef Baxa byl od roku 1988 kandidátem členství v KSČ. Adam Drda v této souvislosti napsal: „Do strany ovšem nevstoupil. Jeho přijetí se protáhlo, patrně i v souvislosti s peticí Několik vět, kterou měl v létě 1989 justiční kolektiv odsoudit, ale Baxa to odmítl.“

A profesní čest nezradil ani po listopadu 1989, když si ho chtěl koupit právě funkcí v Ústavním soudě bývalý prezident Miloš Zeman. Proto si myslím, že nakonec obstojí jak v senátním Výboru pro lidská práva, tak nakonec před plénem Senátu. Totéž přeji i další kandidátce paní Daniele Zemanové. Stejně jako věřím, že paměť senátorek a senátorů narozených v šedesátých letech a později nezapomněla, že v letech 1948 až 1989 komunistický režim Ústavní soud nepotřeboval. A proč je tedy důležité, aby v něm působili špičkoví právní odborníci a lidé mimořádných lidských kvalit, bez nichž, jak se, bohužel, stále můžeme přesvědčit, právní stát zůstává jen na papíře.