V diskusi okolo radaru a rozhodnutí americké administrativy si uvědomuji, kam až se posunulo (či vyprázdnilo?) vnímání takových hodnot a slov jako je spojenectví, dohoda, demokracie, integrace.

Zpolitizovaný kabaret, kocourkovská fraška, nechutné útoky a denunciace tak, jak je ze svého úhlu pohledu vnímají na aktuálně.cz například pánové Pehe a Hořejší, mohou a jsou také v mnoha tvrzeních průkazné.

Mám ale za to, že se jedná jen o jednu stranu téže mince. Falešné mince, která nic neváží, protože se z ní, a proto je dílem lhostejné čí vinou, vytratila váha závazku, cti, úmluvy. Slova, slova, slova… Dobrý den už neplatí ani v tom, že si z vás někdo dělá dobrý den.

Jiří Dienstbier v téže řece ukazuje na sílu proudu a jeho spodních vod. Vyjmenovává je, ale sobecké zájmy připisuje jen jednomu z údolí kaňonů. Opře se přitom bez uzardění o jeho spojenectví s ním a mlčky opomene proudy, po kterých zůstala spoušť a hřbitovy.

Nic na tom nemění fakt, že na straně USA při regulaci proudu zůstalo a zůstává “také“ mnoho nevinných obětí a fatálních omezeností, které padají na vrub nového “boha“ dvacátého století, “boha“ dolaru. Toho dolaru, který znamenal a znamená bezpečnost a mír v Evropě a pohodlí Evropské unie, k němuž ty potůčky z řeky spouště chtějí také směřovat.

Rétorika Jiřího Dienstbiera se na jedné straně vymezuje proti mocným dubiskům. Na druhé volá po jiném dubisku - jednotné Evropě. Té, která svou bezpečnost a hodnoty postavila na “bohu“ dolaru, a jejíž koryto určují Rýn se Seinou. Ano, jde stále o téže a jednu dutě znějící minci.

Směšný sám sobě, oč se tu marně pokouším objasnit (i sám sobě), vycházím z fundamentu slova, z něhož se zrodil a k němuž se pojí náš malý zemský svět. Smlouvy – jsou-li podepsané - se mají plnit, bez ohledu na to, jaký je jejich další běh. Neřku-li, teče-li spojenci do bot.

I tak se stává o něco lepší tento politováníhodný, z ideálu přežívající a obdivu schopný svět.