Arabským světem se valí vlna demonstrací, ve které se protestuje především proti růstu cen, vysoké nezaměstnanosti a korupci a aroganci mocných.

Arabským světem se valí vlna demonstrací, ve které se protestuje především proti růstu cen, vysoké nezaměstnanosti a korupci a aroganci mocných. Velkou inspirací pro demonstranty jsou události v Tunisu, kde takzvaná Jasmínová revoluce, kterou odstartovalo upálení mladého muže, donutila k úprku samotného prezidenta. Několik lidí již také zemřelo poté, co se upálili v naději, že jejich čin vyvolá stejnou reakci jako v Tunisu. V Egyptě a v menší míře také v Alžírsku, Libyi, Jordánsku a Jemenu tak lidé vyšli do ulic. Motivace i cíle demonstrantů jsou napříč arabským světem velice podobné. Jde jim především o sociální spravedlnost a také o větší svobodu slova. Bouří se proti přebyrokratizovaným a neefektivním vládám, které nejsou schopny zajistit ekonomickou prosperitu a u moci se drží za pomoci silných represivních složek.
Jasmínová revoluce v Tunisu budí naději, že autoritativní arabské režimy by mohly tlaku vůle lidí nakonec přeci jen ustoupit, zbavit se těch nejvíce zdiskreditovaných tváří a zahájit tolik potřebné reformy. Nicméně v Tunisu sehrálo důležitou roli několik zásadních faktorů. Předně proti demonstrantům nezasáhla armáda. Ta se k protestům dokonce sama přidala. Tunis také není strategicky klíčovou zemí pro žádnou světovou velmoc. Jakkoliv tedy na Západ dění v Tunisu sleduje, nemá potřebu do něj nijak zásadně zasahovat.

V dalších arabských zemích je situace v mnoha ohledech odlišná. Již dlouho se spekuluje o tom, že vlna protestů zahájená v Tunisu musí co nejdříve zachvátit Egypt. Do určité míry se tak opravdu stalo. Na úterní desetitisícové demonstraci na hlavním náměstí Tahrír se volalo po odstoupení prezidenta Mubaraka, který Egyptu vládne již po tři dekády. Demonstranti také provolávali hesla proti ministru vnitra, který reprezentuje obávanou policii. Protesty se navíc neomezily pouze na Káhiru, ale proběhly i v dalších velkých městech. Co je asi vůbec nejdůležitější, zúčastnili se jich lidé napříč sociálním postavením, ženy v šátcích, i lidé sekulární.

Nicméně bylo by předčasné usuzovat, že Mubarakův režim je před zhroucením. Egyptská armáda je sice špatně připravena na moderní boj, proti demonstrantům ale bude schopna zasáhnout velmi razantně. Navíc zatím nic nenasvědčuje tomu, že by armáda přestala být vůči režimu loajální. Mnoho Egypťanů je také existenčně na současném režimu závislých. Dávají přednost jistotě, i když ne příliš radostné, před chaosem. V neposlední řadě dnešní protestující využívají k šíření informací Facebook a Twitter, což jsou média ke kterým nemá masa chudých, často i pologramotných Egypťanů, vůbec přístup. Důležitým faktorem, ve kterém se Egypt liší od Tunisu, je jeho geopolitická důležitost. Případný chaos by zasáhl Spojené státy, Izrael i EU. Také proto jsou američtí i evropští představitelé ve svých prohlášení velice opatrní a především nabádají k tomu, aby se všichni vyvarovali násilí. V pozadí je ale cítit velká obava, aby případné změny nevedly ke zcela zásadní změně kurzu egyptské zahraniční politiky. O diplomatické hře v pozadí, která má této změně zabránit, můžeme zatím jen spekulovat.

V egyptském Šarm-el-Šejchu v těchto dnech také proběhl summit za účasti arabských představitelů. Šéf Ligy arabských států Amr Moussa ve svém zahajovacím projevu prohlásil, že arabská duše je zlomena chudobou, nezaměstnaností a celkovou recesí. Arabští představitelé si tedy jsou zjevně dobře vědomi hlavních problémů, které dostaly obyvatele arabských zemí do ulic. Zůstává ale otázkou, jestli jsou schopni a ochotni tyto problémy začít řešit, či jestli se spíše pokusí zastavit demonstranty. Zatím se zdá, že sílu na jejich zastavení mají. Jak dlouho jim to ale bude stačit na udržení se u moci se teprve ukáže.

Psáno pro HN