Po období váhání se mezinárodní společenství rozhodlo přistoupit k zásahu proti plukovníku Kaddafímu, jehož vojáci se vzrůstajícím úspěchem a stoupajícím násilím dobývají místa kontrolována povstalci.

Po období váhání se mezinárodní společenství rozhodlo přistoupit k zásahu proti plukovníku Kaddafímu, jehož vojáci se vzrůstajícím úspěchem a stoupajícím násilím dobývají místa kontrolována povstalci. V mnohém se dá říci, že jsme svědky unikátní situace, kdy ve snaze předejít dalšímu krveprolití našly společnou řeč země, jejichž strategie v zahraniční politice se často spíše rozchází. Do čela těch, kteří volají po ostrém zásahu se kromě Velké Británie postavila Francie, která se v posledních letech stavěla vůči vojenským operacím v arabském světě velmi zdrženlivě. Britsko-francouzský tandem chce možná ukázat, že evropská zahraniční politika nemusí být vždy pouze deklarativní.

Bohužel ale, o evropské iniciativě v pravém smyslu slova se mluvit nedá. Německo se v Radě bezpečnosti raději zdrželo hlasování, protože rezoluce volá nejen po bezletové zóně, ale umožňuje použití síly v mnohem širším měřítku. To už je ale za hranicí toho, na co jsou Němci ochotni přistoupit. Itálie, která má v Libyi velké obchodní zájmy a již Kaddafí hrozí zrušením spolupráce, se k vojenskému zásahu staví také poměrně rezervovaně. Jako tedy mnohokrát v minulosti v otázce zahraniční intervence, namísto iniciativy pod vlajkou EU tak půjde o individuální rozhodnutí členských států.

Ve prospěch zásahu proti Kaddafímu se vyjádřila také Liga Arabských států. Tato instituce je jinak známá svojí neschopností se prakticky na čemkoliv shodnout. O to více překvapila její iniciativa, která vyzývá mezinárodní společenství k zásahu proti státu, který patří do jejích řad. Vysvětlení je možné hledat v kontroverzní osobnosti samotného Kaddafího, který mnohým arabským představitelům již dlouho leží v žaludku. Navíc vlna protestů, která v posledních měsících zachvátila mnohé arabské země, straší místní politiky. Ti odsouzením Kaddafího chtějí dokázat svým občanům, že požadavky povstalců, kteří žádají skončení vlády autoritářského vládce, považují za legitimní.

Deklarace ale nebude doprovázena akcí. Sýrie odmítá i bezletovou zónu a Tunis společně s Egyptem, tedy dvě země, které sousedí s Libyí, se odmítají do vojenské operace zapojit. Arabské země, které by tedy měly doplnit Západní koalici budou Saúdská Arábie, Jordánsko, Katar a Spojené Arabské Emiráty. Jedná se tedy o blízké spojence Washingtonu, kterým možná nejde ani tak o to zabránit krveprolití v Libyi, jako spíše o udržení silné přítomnosti USA v regionu. Ze samotného arabského světa se již také ozývají hlasy, které se ptají proč taková ochota zasáhnou proti Libyi a nikoliv proti Bahrajnu a Jemenu, tedy americkým spojencům, kde také dochází k násilí ze strany vlády proti demonstrantům.

Nejednoznačná evropská a regionální podpora ale není zásadním problémem plánovaného zásadu v Libyi. Tou zásadní otázkou zůstává, co je jeho hlavním cílem a lze-li toho dosáhnout prostředky, které je Západ ochoten použít. Otevřeně nikdo neřekl, že cílem vojenské operace je odstranění Kaddáfího, kterého bezletová zóna od moci odstaví jen těžko. Není také příliš jasné, kdo jsou samotní povstalci, na jejichž stranu se Západ rozhodl postavit a kterým se s jeho vědomím údajně dostává dodávek zbraní z Egypta. Výsledkem mezinárodní vojenské intervence také může být dlouhá a krvavá kmenová občanská válka a z ní vyplývající velká nestabilita, která výrazně postihne i bezpečnost Evropy. Západ se při nelehké geopolitické volbě rozhodl, že nečinnost je horší volbou, než činnost. Z této činnosti ale mohou v budoucnu vzniknout další velká rizika.

Psáno pro HN