“Hranice Izraele a Palestiny by měly spočívat na liniích z roku 1967 se vzájemně dohodnutými výměnami území." Tato jedna věta z projevu Baracka Obamy, ve kterém se americký prezident věnoval situaci na Blízkém východě po vlně arabských revolucí, vzbudila velmi emotivní reakce.

“Hranice Izraele a Palestiny by měly spočívat na liniích z roku 1967 se vzájemně dohodnutými výměnami území." Tato jedna věta z projevu Baracka Obamy, ve kterém se americký prezident věnoval situaci na Blízkém východě po vlně arabských revolucí, vzbudila velmi emotivní reakce. Za izraelskou pravici tento požadavek při setkání s prezidentem Obamou odmítl izraelský premiér Netanjahu. Zdůrazňoval především nemožnost Izraele ubránit hranici, která by ve svém nejužším místě měřila od západu na východ pouhých 15 kilometrů. Proti tomu se postavila levice, podpořená izraelskými intelektuály, které Obamovo stanovisko podporuje. Ve Spojených státech mnozí kongresmani kritizovali svého prezidenta, že tímto požadavkem chce po Izraeli, aby učinil velké ústupky, aniž by podobný požadavek vznesl vůči Palestincům. Ti samotní jsou také rozděleni. Umírněnější Fatah opakovaně zdůrazňuje, že hranice budoucího palestinského státu musí co nejvíce kopírovat linie z roku 1967 a tedy, že co možná nejvíce židovských osad za touto linií musí být zrušeno. Mnozí představitelé Hamásu zase často ani nezastírají, že hranici z roku 1967 podpoří pouze jako dočasné řešení. Konečným cílem zůstává Palestinský stát rozprostírající se od Středozemního moře až k řece Jordán.


Dohoda o demarkační linii

Samotná linie z roku 1967 je ale pojem, se kterým se ve slovníku izraelsko-palestinského konfliktu začalo operovat až poměrně nedávno a je to pojem sám o sobě hodně nejasný. Tato linie nevznikla v roce 1967, ale v roce 1949 jako linie příměří po první arabsko-izraelské válce. V té proti Izraeli bojovaly Egypt, Jordánsko, Sýrie, Libanon a své vojáky vyslal také Írák. Po ukončení této války se Izrael nedohodl ani s jedním ze svých sousedů na mírové smlouvě a finálním vytyčením hranic. Arabské země zatím nebyly připraveny s novým židovským státem ani zasednout k jednacímu stolu, natož s ním podepsat mírovou smlouvu. Jedinou vyjímkou byl jordánský král Abdulláh. Jordánsko totiž anektovalo území Západního břehu, včetně Starého města v Jeruzalémě, a král Abdulláh výměnou za mír z Izraelem chtěl, aby židovský stát tuto anexi uznal. Když ovšem tato jordánská nabídka vyšla najevo, král Abdulláh byl zavražděn mladým Palestincem a jednání o mírové smlouvě tak skončila.

Místo mírové smlouvy tak Izrael od Západního břehu oddělila pouze dohoda o demarkační linii. Tu navíc představitelé židovského státu nepodepsali s Palestinci, ale s Jordánci. Palestinci v této době byli totiž ignorováni nejen Izraelem, ale především okolními arabskými zeměmi. Ti o území bývalé mandátní Palestiny, kterou v roce 1947 rozdělilo OSN na židovský a arabský stát, chtěli rozhodovat sami, bez Palestinců. V samotné demarkační dohodě mezi Izraelem a Jordánském se také mluví o tom, že obě strany se mohou dohodnou na územní úpravě této linie a že se nejedná o finální politické uspořádání.

Tato demarkační linie, které se dnes říká hranice z roku 1967, ovšem nikdy nebyla uznána jako mezinárodní hranice mezi dvěma státy. Mezinárodní komunita totiž jordánskou anexi území Západního břehu nepřijala. Hlavní motivací arabských zemí k neuznání této linie jako nové mezinárodní hranice byla ovšem snaha především neuznat hranice židovského státu. Jordánsko přesto území Západního břehu mělo pod svou kontrolou a rozhodně se ho nehodlalo vzdát. Palestinci ze Západního břehu dostali jordánské občanství a o Palestincích, natož o vzniku Palestinského státu se mezi léty 1949 a 1967 na mezinárodní scéně nemluvilo. Jeruzalém byl rozděleným městem. Jeho západní část se stala hlavním městem Izraele a východní část, včetně Starého města, zůstala do značné míry pozapomenutým a zanedbaným městem pod Jordánskou správou. Během ní měli křesťané pouze omezený přístup k náboženským objektům ve Starém městě a Židům byl tento přístup prakticky zcela znemožněn a to včetně Zdi nářků.

Po Šestidenní válce v roce 1967 se ovšem situace změnila a Západní břeh se dostal pod izraelskou kontrolu. Dlouho dobu Izrael počítal s tím, že výměnou za mírovou smlouvu toto území Jordánsku vrátí. Toto tzv. “jordánské řešení” ale vzalo za své v roce 1988. Tehdy se jordánský král Hussein nároku na toto území vzdal snad i kvůli obavě, aby se palestinská intifáda nepřenesla i do Jordánska. Navíc v této době již Izrael podporoval výstavbu židovských osad na Západním břehu a také ekonomika této oblasti byla stále více propojena s židovským státem.

Odchod Jordánska z politického mapy Západního břehu dal konečně prostor pro palestinské požadavky. S těmi se ovšem Izrael vypořádává jen s velkými obtížemi. Právě požadavek, aby hranice Palestinského státu co nejvíce odpovídaly linii příměří z roku 1949, patří mezi ty problematické. Vždyť i Golda Meirová, či Menachem Begin, dva izraelští premiéři ze 70. a 80. let reprezentující protichůdné politické směry se shodli, že takový krok by byl pro Izrael z bezpečnostního hlediska sebevražedný. Na straně druhé jak se izraelské osady stéle více “zakusují” do Západního břehu, naději na životaschopný stát ztrácejí Palestinci. Jako tedy v mnoha dalších otázkách, izraelsko-palestinský konflikt je zatížen kroky, často chybnými, které se staly v minulosti. Současní představitelé obou stran se přes ně ovšem nejsou schopni přenést.

Psáno pro Lidové noviny


Okaz na mapu linie z roku 1949
http://www.stratfor.com/weekly/20110530-israels-borders-and-national-security