Mezi státy, které nepodpoří přijetí Palestiny do Organizace spojených národů bude i Česká republika, napsal izraelský Haaretz v době, kde se termín rozhodování na půdě OSN rychle přibližuje. Definitivní postoj ale nechtěl Karel Schwarzenberg potvrdit. Každopádně Haaretz nemusí být daleko od pravdy, protože ČR patří v Evropské unii k zemím, které jsou vůči Izraeli nejvstřícnější.


Mezi státy, které nepodpoří přijetí Palestiny do Organizace spojených národů bude i Česká republika, napsal izraelský Haaretz v době, kde se termín rozhodování na půdě OSN rychle přibližuje. Definitivní postoj ale nechtěl Karel Schwarzenberg potvrdit. Každopádně Haaretz nemusí být daleko od pravdy, protože ČR patří v Evropské unii k zemím, které jsou vůči Izraeli nejvstřícnější.

Není to poprvé, co Palestinci žádají uznání svého státu na půdě OSN. Už v roce 1988 OSN uznalo prohlášení o vzniku Palestinského státu, které vydala Palestinská národní rada. Palestinský stát tehdy uznalo mnoho rozvojových zemí a zemí východního bloku, včetně Československa. Toto prohlášení ale nepřekročilo symbolický krok předně proto, že palestinské vedení se v té době nacházelo v Alžíru a na palestinských územích neexistovaly instituce, které by chod státu zajistily.

Dnes je situace diametrálně odlišná. Dvě dekády izraelsko-palestinských mírových jednání daly vzniknout palestinským institucím. Obzvlášť za poslední roky se pod vedením premiéra Fajáda území Západního břehu značně stabilizovalo. Palestinští představitelé také nemohou být imunní vůči vlně arabských revolucí, které zasáhly sousední státy. Obava z toho, že by se nespokojenost obyvatel obrátila proti nim, spíše než proti Izraeli, jak tomu většinou bylo dosud, je vede k akci. Lidé kolem palestinského prezidenta Abbáse usoudili, že jednání s Izraelem k ničemu nevedou a že ani prezident Obama není schopen předložit iniciativu, které by přiblížila vznik Palestinského státu. Ve snaze posílit svoji vyjednávací pozici se proto rozhodli pro alternativní řešení v podobě rezoluce OSN.

Podle charty OSN je možné se stát řádným členem poté, co nejprve Rada bezpečnosti vydá doporučení k přijetí, které potom musí schválit 2/3 většinou Valné shromáždění. Právě v Radě bezpečnosti ale Palestinci narazí na největší překážku. USA s právem veta otevřeně mluví o tom, že nepřejí jednostranným krokům a mírový proces chtějí obnovit u jednacího stolu. Palestinci se proto zřejmě obrátí přímo na Valné shromáždění, jehož rozhodnutí je méně závazné, ale kde nemá žádný stát právo veta. Za podpory muslimského světa a rozvojových zemí se jim zcela jistě podaří získat potřebných 129 hlasů.

O to více se nyní Palestinci snaží získat na svou stranu hlasy západních zemí. Bez jejich podpory zůstane deklarace neposvěcená Radou bezpečnosti, a tudíž právně nezávazná, pouze symbolickým gestem. Pár dní před zasedáním Rady EU, kde se toto téma dostane na pořad jednání, je teď pozornost zaměřená především na členské státy Unie.

Pro mnohé evropské země představuje toto hlasování značné dilema. Na jednu stranu cítí velké sympatie vůči snaze Palestinců získat vlastní stát. Na straně druhé prosazují vyjednávání jako cestu, jak tohoto cíle dosáhnout. Německo, Itálie či Nizozemí už naznačily, že jednostranné vyhlášení Palestinského státu nepodpoří. A jak už bylo řečeno, ani ČR nebude zřejmě pro. Palestinci tak jsou pod tlakem, aby znění rezoluce předložili v té podobě, která Evropany neodradí. Pravděpodobně se v ní proto neobjeví požadavky na vyhlášení sankcí proti Izraeli a podobná prohlášení, která by židovský stát zcela izolovala. Naopak se v ní může objevit zmínka o návratu k jednacímu stolu. To by mohlo Palestincům zajistit podporu, či alespoň zdržení se hlasování, mnohých evropských zemí.

Poté, co Valné shromáždění rezoluci o palestinské státnosti přijme, se již napjaté izraelsko-palestinské vztahy ještě o něco vyhrotí. Na místo vyjednávání mezi hlavními aktéry konfliktu bude prosazována taktika jednostranných kroků. To je sice v rozporu s dosavadními dohodami, které spolu Izraelci a Palestinci již uzavřeli, přesto se dá očekávat, že Palestinci budou i své další požadavky prosazovat prostřednictvím mezinárodních organizací. Izrael se tak ocitne pod velkým tlakem a v momentě stoupající diplomatické izolace nebude mít zájem ani motivaci přistoupit na jakýkoliv kompromis. To povede k vyostření vztahů a v ohrožení tak budou mnohé projekty, na kterých Izraelci a Palestinci již dlouhodobě spolupracují, jako je například oblast bezpečnosti. Izrael by také mohl pozastavit převod daní Palestinské samosprávě. Bez těchto peněz bude premiér Fajád jen obtížné vyplácet výplaty státním zaměstnancům.

Ekonomická obnova Západního břehu se může zastavit, pokud se výrazně zhorší bezpečnostní situace. Po vyhlášení Palestinského státu vzrostou očekávání Palestinců. Jejich vedení je ale i nadále oslabeno vnitřními neshodami mezi Fatahem a Hamásem. Navíc bez jednání s Izraelem se nevyřeší tolik problematické židovské osady. Frustrace z toho, že ani po vyhlášení státu se situace v Palestině nijak nezmění tak může snadno vyústit v násilí. Za takové situace se mohou reformy premiéra Fajáda brzy ocitnout v ohrožení.

Dalším následkem rezoluce bude vyostření vztahů mezi Palestinci a USA. Obamova administrativa vložila mnoho svého politického kapitálu do snahy přivést obě strany k jednacímu stolu. Palestinské jednostranné jednání tak bude Washingtonem vnímáno negativně a podpora Palestinské samosprávy ze strany USA bude ohrožena. Americká Sněmovna reprezentantů už také vyzvala prezidenta Obamu, aby zastavil finanční pomoc
Palestinské samosprávě, pokud Palestinci předloží svoji rezoluci do OSN.

Američané o to usilovněji pracují na tom, aby si Palestinci tento krok nakonec rozmysleli. Problémem ale zůstává zásadní neústupnost dvou klíčových aktérů. Izraelci požadují, aby palestinská strana uznala Izrael jako národní stát pro židovský národ. Palestinci to zatím odmítají a naopak požadují zastavení výstavby v osadách a Západním břehu. A jednání tak stojí. Obě strany by měly mít zájem na tom, aby nalezly cestu z této patové situace. Varianta jednostranných kroků, ke které teď mají nakročeno Palestinci, se současným statusem quo jistě zamíchá. Ale ne tak, jak by tento rozhádaný region potřeboval.

Psáno pro HN