V izraelských městech již po několik týdnů probíhají největší sociální demonstrace v dějinách země. V mnoha městech vyrostla stanová městečka, která symbolizují prvotní požadavek demonstrantů, kterým je dostupná cena za bydlení. Statisícovým demonstracím předcházely nedávné stávky doktorů a učitelů, ale paradoxně zřejmě spouštěcím mechanismem se stal protest koordinovaný přes sociální sítě proti vysoké ceně tvarohu, tzv. cottage cheese, který patří k nedílné součásti izraelské snídaně. Výzva k bojkotu byla úspěšná a dominantní výrobce opravdu cenu snížil. Jen pár dní po tomto úspěchu vyšli Izraelci masově do ulic.

Izrael je země, kde se ve velkém počtu demonstruje poměrně často. Tyto protesty jsou ale vždy motivovány primárně politicky. Demonstrovalo se tak proti válce, na podporu míru s Palestinci, či proti osadám na okupovaných územích. Tentokrát je ale motivace demonstrantů socioekonomická. Také sociální složení demonstrantů je velmi pestré a solidarita mezi nimi silná. Na náměstích se ocitli lidé sociálně slabší, i zástupci střední třídy, lidé naprosto sekulární, i lidé nábožensky tradiční, věkově mladší i starší. Do protestů se zapojili také Arabové žijící v Izraeli. I přes tuto pestrost je ale zjevné, že hlavní hybnou silou těchto protestů je izraelská střední třída, které dochází trpělivost s ekonomickou politikou státu. Nejedná se ovšem pouze o kritiku současné vlády Benjamina Natanjahua. Hlavní motivací je obava, že izraelská společnost se kvůli dlouhodobému ekonomickému nastavení mění a mizí sociální solidarita.

Ideál rovnosti se vytrácí

V prvních letech existence byla izraelská společnost velmi egalitářská. Ideál kibucu, ve kterém se mají všichni stejně, patří k symbolům izraelské společnosti. Tento ideál se ale začal v posledních dekádách vytrácet. Dnes patří Izrael k zemím OECD s nejvíce rozevřenými nůžkami mezi bohatými a chudými. Izraelské ekonomice dominuje několik podnikatelských rodin, kterým se daří bránit konkurenci a tudíž i nižším cenám. Tato podnikatelská klika je samozřejmě úzce spojená s politikou, což také napomáhá korupci. Kvůli té již několik izraelských politiků, včetně těch nejvyšších, čelí trestnímu stíhání. Zatímco tzv. otcové zakladatelé žili poměrně skromně, dnešní nejvyšší představitelé se ani netají zálibou v okázalosti. Například nedávný šéf Strany práce Ehud Barak, strany, která vystavěla Izrael na socialistických základech, proslul svým rozlehlým bytem v luxusním Tel-Avivském mrakodrapu v ceně mnoha miliónů dolarů.

Při pohledu na ekonomická data by Izraeli mohla většina západních ekonomik jen závidět. Růst ve výši 3.7 procent a sedmi procentní nezaměstnanost ale nevypovídají o frustraci, kterou mnozí Izraelci patřící ke střední třídě pociťují. Přibývá těch, kteří mají pocit, že ekonomicky nestačí. Ani po dosažení dobrého vzdělaní a získání práce nejsou mnozí schopni pořídit si vlastní bydlení. Izraelci, kteří byli vychování v ideálu sociální spravedlnosti, se jen obtížně vyrovnávají s tím, že ceny za školky, zdravotní péči, či nájemné neúměrně narůstají. Tím spíše, že výše daní v Izraeli by odpovídala státu s velmi silným sociálním zázemím. Služby, které ale stát lidem poskytuje, spíše připomíná tvrdě kapitalistickou společnost.

Bez politických změn to nepůjde

Až dosud se požadavky demonstrantů zaměřovaly ekonomicky. Představitelé tohoto nového sociálního hnutí se politickým požadavkům úmyslně vyhýbali. Snaží se tím vyhnout kritice, zaznívající z konzervativních kruhů, že se vlastně jedná o iniciativu převážně sekulárních levicových Izraelců, kterým více než o ekonomiku jde o kritiku politiky současné pravicové vlády. Pravdou ovšem je, že mnohým z těch, kteří vyšli do ulic vadí, že ekonomická politika Izraele reflektuje zájmy jistých skupin. Kromě těch podnikatelských se jedná o zájmy osadníků a nábožensky ultraortodoxních Židů.

Po desetiletí Izrael investuje miliardy šekelů do osad na Západním břehu. Osadníci si tak užívají dotovaného bydlení a často kvalitnější infrastruktury, než většina žijící v Izraeli. Ultraordotoxní Židé, většina z nichž odmítá sloužit v armádě, jsou zase díky početným rodinám a chudobě největším příjemcem sociální podpory od státu. Situace, kdy osadníci a ultraortodoxní Židé požívají výdobytků sociálního státu, zatímco většina střední třídy nikoliv, ovšem úzce souvisí s politikou státu. Osadnické hnutí má úzké vztahy na politiky a velmi snadno se politicky aktivizuje. Politik, který se otevřeně vyjádří proti osadám tak čelí velmi organizované opozici. Zájmy ultraortodoxních Židů, desetiny obyvatel státu, jsou zase prosazovány několika stranami, bez nichž pravice i levice těžko sestaví vládu. Snaha omezit státní financování sociálních aktivit ultraortortodoxních Židů tak vždy hrozí vyústit v rozpad vlády.

Má-li se tedy zlepšit situace střední třídy v Izraeli, bez politických změn to nepůjde. Izrael si totiž ekonomicky nevede špatně. Špatný je ale způsob přerozdělování peněz. Pokud tedy chtějí představitelé sociálního hnutí dosáhnout změny, budou se muset začít zabývat politicky citlivými otázkami. V těch je ale izraelská společnost, na rozdíl od těch sociálních, velmi rozdělená.

Psáno pro LN