Jadernými zbraněmi vyzbrojený Írán je největší hrozbou pro existenci Izraele. Tuto větu opakovaně slýcháme z úst izraelského premiéra Benjamína Netanjahua. Ve svém zaujetí jaderným Íránem ovšem premiér Netanajahu zcela podcenil jiný, tentokrát domácí problém, který neméně ohrožuje stát Izrael a především jeho demokratický charakter.

Tím problémem je soužití mezi židovskou většinou a náboženskou ultraortodoxní menšinou. Mezi těmito dvěma skupinami existuje obrovská propast, která se spíše prohlubuje, než-li naopak. Ultraortodoxní židé představují jen devět procent populace, přesto využívají okolo poloviny prostředků určené na sociální dávky. Náboženské školy, takzvané ješivy, jsou financovány státem ovšem studenti se v těchto školách věnují náboženským předmětům na úkor matematiky, vědy, či jazyků. Díky sociálním dávkám studují na ješivách mladí muži výrazně déle, než je to běžné u studentů na univerzitách. S velmi omezeným vzděláním pak mnozí absolventi ješiv nenajdou práci a mezi ultraortodoxními muži jich jen okolo 35 procent pracuje. Porodnost je v této komunitě obrovská a výjimkou nejsou rodiny s více jak pěti dětmi. V mnohých izraelských městech tak expandují čtvrti, často velmi chudé, obývané ultraortodoxními židy, ze kterých se vystěhovávají sekulární či nábožensky konzervativní Izraelci. Ti totiž nechtějí žít v místě, kde pravidla soužití určuje silně náboženský diktát. Ten se týká například toho, jestli se na šábes smí jezdit autem, či jak dlouhé mají být rukávy u oblečení.

Animozita mezi většinovou společností a ultraortodoxní komunitou narůstá v souvislosti s tím, jak se zvětšuje politický vliv ultraortodoxních stran. Izraelský politický systém je nastaven tak, že se každá vláda spoléhá na poměrně pestrou koalici politických stran. Ultraortodoxní a ortodoxní strany jsou oblíbeným koaličním partnerem, protože nemají velký zájem o taková atraktivní ministerstva, jakými jsou obrana, či zahraničí. Zato je zajímají sociální otázky, či školství. Proto je ovšem velmi obtížné v této oblasti prosadit nějaké změny. Premiér, který by chtěl například změnit osnovy státem financovaných náboženských škol ve prospěch nenáboženských předmětů riskuje rozpad koalice. Politický vliv ultraortodoxních židů je tak větší, než by odpovídalo jejich faktickému množství.
Zcela zásadní je vliv ultraortodoxní a ortodoxní komunity na rodinné právo. V Izraeli se židovské páry mohou vzít pouze pod dohledem rabína. Ten ale neoddá nikoho, kdo není podle ortodoxních pravidel žid. Izraelci, kteří mají právo na izraelské občanství, ale nejsou podle ortodoxních pravidel židé, se tak nemohou v Izraeli oženit, či vdát. To zcela jistě prospívá svatební turistice na Kypru, či v České republice, kam izraelské páry s oblibou směřují, naprosto to ovšem odporuje zásadám liberální demokracie.

Největší rozkol mezi ultraortodoxní a většinovou společností symbolizuje současný status quo, který umožňuje studentům ješiv vyhnout se základní vojenské službě. Tuto výjimku umožnil po založení státu v roce 1948 první izraelský premiér David Ben Gurion. V té době se týkala zhruba 400 studentů, kterým mělo být umožněno věnovat se nerušeně studiu bible a navázat tak na tradici, která byla v Evropě zničena kvůli Holocaustu. Dnes ovšem v ješivách studuje okolo 58 tisíc studentů, kteří jsou ve věku armádní služby, ale do armády jich dobrovolně nastoupí jen minimální počet.

Právě premiér Netanjahu měl příležitost změnit tento status quo, který rozděluje izraelskou společnost na ty, kteří nesou břímě odpovědnosti za bezpečnost státu a na ty, kteří se této odpovědnosti vyhýbají. Izraelský nejvyšší soud rozhodl, že existující status quo je protiústavní a vláda měla do tohoto srpna představit nový zákon o všeobecné branné službě. V červnu pak Netanjahu dal dohromady jednu z nejsilnějších koalic v historii Izraele, ve které měly nenáboženské strany velkou převahu. Zákon o všeobecné branné službě se ale začal drobit ještě dříve, než dorazil mezi poslance. Ultraortodoxní strany zmobilizovaly svoje voliče , kteří vyšli do ulic a jejichž představitelé hrozili, že studenti ješiv půjdou raději do vězení, než do armády. Premiér Natanjahu zjevně pod tímto tlakem již také naznačil, že nový zákon umožní výjimku pro určité množství studentů ješiv. Vzápětí poté z koalice vystoupili někteří členové sekulární středové strany Kadima. Pravicové nacionální strany zase požadují, aby se odvod, či civilní služba týkaly také arabských obyvatel Izraele, kterých je dnes více jak 20 procent. A tak místo toho, aby nenáboženské strany využily historické šance prosadit zákon, který by pomohl k překlenutí propasti, které zeje v izraelské společnosti, se tak zřejmě vše odloží ad acta.

Zůstává také otázkou, jak by se s náporem ultraortodoxních branců vyrovnala sama armáda. Dnes v ní slouží dohromady Izraelci bez rozdílu pohlaví, náboženství, vzdělání, či sociálního postavení. V tak různorodé společnosti, kterou je ta izraelská, tak armáda plní důležitou asimilační roli. V současnosti v ní ale existuje jen velmi málo ultraortodoxních jednotek, které jsou uzpůsobeny speciálním požadavkům této komunity, které se týkají například košer stravy, či času vyhrazeného na modlení. I tak ale armáda začíná řešit dříve nevídané otázky, jako například jestli umožnit oddělení chlapců a dívek při armádních ceremoniích, či nikoliv. Existuje proto obava, že místo toho, aby armáda posloužila jako prostor, kde se potkají ultraortodoxní židé s ostatními Izraelci, se armáda změní v další místo, kde ultraortodoxní náboženská pravidla zastíní existující kulturu.

Politický rozkol mezi nenáboženskými stranami a nepřipravenost armády tak zřejmě přispějí k tomu, že zákon o všeobecné branné službě neprojde. Problémy, který tento zákon mohl alespoň zmírnit, ovšem nezmizí. Izraelské společnost zůstává hluboce rozdělena a politický boj a animozita mezi oběma skupinami narůstá. To jak se s tímto problémem dokáže Izrael vyrovnat ovlivní jeho charakter na mnoho dalších let.


Vyšlo v LN