Do Izraele se chystal prezident Klaus s poměrně velkou delegací, česká ambasáda měla napilno a tak jsem se nabídla, že budou-li potřebovat, ráda s něčím vypomůžu. Tak jsem se dozvěděla, že v Izraeli už několik týdnů pobývá štáb „Šumných měst“, který natáčí o zdejších českých, především architektonických stopách. Václav Klaus pár hodin po té, co začal ozbrojený konflikt mezi Hamásem a Izraelem svoji návštěvu Izraele sice zrušil, zato tvůrci Šumných měst pokračovali v natáčení. Chystali se do Jerusaléma a já jsem tak dostala příležitost, strávit s nimi několik dní a pomoci jim neztratit se v nepřehledných uličkách Starého města.

A byl to pro mě opravdu zážitek. Poprvé jsme se potkali uprostřed východního Jerusaléma v arabské čtvrti, kde aniž bych to tušila, stojí v krásné zahradě dům papežské delegace, který dříve býval domem českých křesťanských poutníků. Po asi hodinovém hledání jsem nakonec toto skryté místo našla. O tom, že jsem správně, mě ujistil z chodby se linoucí hřmotný hlas Davida Vávry, který zrovna do kamery vyprávěl o tom, že při své návštěvě v Jerusalémě měl papež Jan Pavel II. ve zdejším domě k dispozici sklo od českých sklářů.

Po chvíli jsem se seznámila se všemi členy šestičlenného týmu kteří, když jsem jim řekla, že mojí profesí je analyzovat dění v této oblasti, se mě začali s mírnou obavou v hlase vyptávat co tedy bude a jestli je to v Jerusalémě bezpečné. To byla otázka, které jsem v různých variantách sice čelila v posledních několika dnech často, ale na kterou jsem pořád neměla jednoznačnou odpověď. Ovšem bylo mě jasné, že pro ty, kteří se s blízkovýchodním konfliktem potkávají na vlastní kůži poprvé, to je poměrně nápor na nervy. Co možná nejpřesvědčivěji jsem se snažila vysvětlit, že izraelská armáda již zničila odpalovací zařízení pro rakety, které můžou zasáhnou Jerusalém, a že se tedy není čeho obávat.

Vyrazili jsme tedy natáčet ven, na místo, kde je asi nejznámější pohled na Jerusalém s jeho dominantní magickou zlatou kopulí. Při cestě jsme ovšem omylem zatočili do špatné ulice, kterou jsem už znala ze svého předchozího bloudění. Nabídl se nám jiný, méně známý úhel, na slavné panorama města. Režisér i kameraman zajásali a tak moje slabá znalost této části města měla nakonec nečekaně pozitivní dopad.

Nad námi často přeletěl vrtulník a kousek od nás zněla bruska na železo, i tak se ale o chvílích klidu podařilo natočit vše, co bylo ve scénáři. Pak se ale najednou ozval mnohem zlověstnější zvuk v podobě sirén ohlašující raketový útok. Členové štábu se na mě nervózně podívali a mě nezbývalo než jim říct, že ano že to je přesně ten zvuk, který člověk nechce slyšet. Na otázku co budeme dělat mě bylo celkem jasné, že nemůžeme dělat vůbec nic. Stáli jsme na osamoceném plácku a během 20 až 30 sekund bychom do sklepa nejbližšího domu stejně doběhnou nestihli.

Pravděpodobnost, že by raketa doletěla až do města, byla malá a s tímto vysvětlením jsem navrhla, že tedy počkáme tam, kde jsme. Tak jsme čekali. Během těchto pár sekund, kdy začaly houkat sirény a než zazněl v dáli výbuch, jako by se kolem nás zastavil čas. Jinak velmi hlučný arabský východní Jerusalém ztichl a napětí bylo obrovské. Pro místní araby, kteří se skryli za okolní zídky, jsme na tom otevřeném plácku působili zřejmě jako dosti naivní šílenci. Já jsem obdivně pozorovala našeho kameramana se zvukařem. Ti se nepohnuli od kamery a vše dále natáčeli. Kameraman CNN by se nemohl zachovat s větším klidem.

Poté, co se ozval v dáli výbuch, se neuvěřitelně nahlas rozezněly mešity. Nevím, jestli to byla časová shoda a opravdu byl čas k modlitbám a nebo jestli to byla oslava výstřelné rakety. Každopádně i jinak hluční a živelní arabové neuvěřitelně ožili a začali si potřásat rukama a smát se na celé kolo. Ale těžko z toho s přesností usuzovat, co si o celé té situaci, kdy i oni se ocitli ohrožení raketami z Gazy, vlastně myslí.

My jsme měli natočeno, a tak jsme se vydali dál, tentokrát do Getsemanské zahrady. Další dny natáčení v Jerusalémě už probíhaly bez zvuku sirén. Po celou dobu, co jsme měla možnost tento skvělý tým lidí doprovázet, jsem se nestačila divit, kolik míst je v tomto městě více, či méně spjato s rodáky z Československa.
Šumná města z Izraele by měla odvysílat Česká televize někdy na jaře. Myslím, že bude na co koukat. A smekám klobouk před jeho tvůrci, které od jeho natočení neodradily ani v dáli dopadající rakety.