Desetitisíce lidí v ulicích íránských měst odmítající přijmout výsledky voleb, které zajistily Mahmúdu Ahmadínežádovi další čtyři roky v prezidentské funkci, to byl obrázek Íránu po prezidentských volbách v roce 2009. Proreformní, tzv. Zelené hnutí, získalo na nějakou dobu značnou podporu části íránské společnosti, která doufala, že mírně reformističtí kandidáti na prezidenta by mohli zahájit postupné změny směrem k liberalizaci íránského režimu. Proti tomuto vývoji se ale postavila konzervativní část politického spektra, podporovaná velmi rozvětveným íránským bezpečnostním aparátem, která zřejmě neváhala zfalšovat výsledky voleb v neprospěch proreformních kandidátů.

Zabránit tomu, aby se z íránských prezidentských voleb, plánovaných na tento pátek, stala příležitost k politickým nepokojům, je proto jedním z hlavním úkolů íránských konzervativců.

Oslabení reformisté
Za poslední čtyři roky se íránskému režimu podařilo zásadním způsobem oslabit proreformní tábor. Jeho hlavní političtí představitelé jsou v domácím vězení a mnoho jeho příznivců se ocitlo ve vězení, kde zažili brutální zacházení, včetně mučení a znásilňování. Mnoho Íránců spojených se Zeleným hnutím tak raději opustilo zemi. Díky represím a zastrašování jsou v předvečer prezidentských voleb reformisté jako politická síla prakticky neviditelní.

Hlavní politický spor se tak rozhořel mezi samotnými konzervativci, konkrétně mezi prezidentem Ahmadínežádem a nevyšším duchovním vůdcem ajatolláhem Alí Chamenejím a jeho příznivci. Chamenejí a jemu blízcí neschvalovali Ahmadínežádův populismus a konfrontační politiku vůči Západu, vinili ho ze špatné ekonomické situace a nelíbilo se jim, že nahrazuje starší generaci politiků svými příznivci. Jeho hlavním prohřeškem ale měla být nedostatečná loajalita vůči nejvyššímu duchovnímu vůdci a odkazům islámské revoluce. To se mělo projevovat třeba i tak, že na Ahmadínežádův příkaz měla policie zasahovat mírněji proti ženám, které byly pouze nedbale zahaleny.

Ahmadínežád se tak stal politickým představitelem, který se do určité míry vymkl kontrole, což vedlo k velmi ostrému rozkolu mezi íránskými konzervativci. Do tohoto sporu se zapojila různá centra moci v Íránu, včetně bezpečnostních složek a duchovenstva. Označování prezidenta za devianta různými vysokými představiteli zrovna neposilovala dojem, že íránský režim je jednotný.

Prezidentské volby jsou tak příležitostí, jak posílit jednotu a legitimitu íránského politického režimu, jehož hlavní centra moci se nachází v nevolených institucích, ve kterých mají rozhodující slovo náboženští představitelé či bezpečnostní složky.

Předvybraní kandidáti
Kandidáty na prezidenta vybrala z více než 600 uchazečů Rada dohlížitelů, dvanáctičlenná instituce složená z šesti duchovních a šesti právníků. Na prezidenta bude dovoleno kandidovat pouze prověřeným kandidátům, u kterých je záruka, že nevyburcují pro-reformní tábor, ani nebudou mít přímé spojení s pro-Ahmadínežádovskými lidmi.

Z boje o prezidentské křeslo tak byl vyloučen šéf prezidentské kanceláře a pravá ruka prezidenta Ahmadínežáda Esfandijár Mašají. Mnohem kontroverznější ovšem bylo rozhodnutí Rady dohlížitelů o vyloučení Akbar Hášemí Rafsandžáního. Jeden z otců islámské revoluce a blízký spolupracovník zakladatele islámské republiky ajatolláha Chomejního zastával v Íránu ty nejvyšší politické funkce, včetně předsedy parlamentu a prezidenta. Je považován za jednoho z nejbohatších mužů v zemi a jeho politické názory se dají označit za konzervativní, ale pragmatické. Udržuje dobré vztahy jak s konzervativním křídlem, tak s reformisty. Oznámení, že se bude ucházet o prezidentský úřad probudilo k životu pro-reformně naladěné Íránce, kteří doufali, že pod jeho vedením by prezidentský úřad mohl představovat určitou bariéru konzervativním kruhům sdružených kolem nejvyššího duchovního vůdce.

Zamítnutí Rafsandžáního kandidatury vzbudilo ostré reakce i mezi prominenty íránského režimu, mezi nimi například dcery ajatolláha Chomenejího. Podle proreformního webového portálu Jaras lobovali proti Rafsandžáního kandidatuře u Rady dohlížitelů velitel Revolučních gard a ministr pro tajné služby, tedy představitelé institucí, kterým jde o zachování současného statutu quo a které mají velmi blízko k nejvyššímu duchovnímu vůdci Chámenejímu. Po tomto zásahu tak budou Íránci vybírat z šestice kandidátů, od nichž si konzervativci slibují především to, že nebudou prosazovat politiku, která by se zcela neshodovala s jejich názory.

Ekonomika a jaderný program
Předvolební kampani v Íránu dominují dvě témata, špatná ekonomická situace, kterou doprovází vysoká nezaměstnanost a inflace, a vyhrocená politická nálada, spojená s konfrontační zahraniční politikou a především stále vyhrocenější situací ohledně íránského jaderného programu. Od nového prezidenta se bude očekávat, že na jednu stranu bude podporovat pokračování budování íránských jaderných kapacit a na straně druhé přesvědčí Západ, že se jedná pouze o civilní program. Tím by měl dosáhnou odstranění ekonomických sankcí a zahájit tak ekonomickou obnovu země.

Vylepšit vztahy se Západem ovšem nemusí být pro nového prezidenta lehký úkol. Na dva z kandidátů, bývalého ministra zahraničních věcí Velajatího a bývalého šéfa Revolučních gard Rézaiího je vydaný mezinárodní zatykač kvůli jejich údajné účasti na teroristickém útoku proti židovskému centru v Argentině, při kterém zahynulo 85 lidí. Ani ekonomická obnova země nebude lehkým úkolem i proto, že předností mnohých z kandidátů je loajalita vůči režimu, spíše než schopnosti a zkušenosti.

Tento pátek tedy Íránce nečekají svobodné volby, ale spíše jakýsi formální obřad, ve kterém se od voličů očekává, že zvolením předem vybraného kandidáta poskytnou legitimitu režimu, ve kterém mají volené instituce mnohem slabší slovo, než-li náboženské autority a bezpečnostní složky. Ty i za pomocí předvýběru kandidátů udělali maximum pro to, aby se mohutné demonstrace z roku 2009, které se staly inspirací pro revoluce v arabském světě a v nedávno i pro protesty v Turecku, nevrátily v roce 2013 do ulic íránských měst. Nelze proto očekávat, že by se v osobě nového prezidenta dostal do čela Íránu člověk, který by zahájil období postupných změn na domácí scéně, či se pokusil o vstřícnost vůči zemím v regionu a Západu. Íránce tak zřejmě čeká další období náboženské diktatury a mezinárodní společenství bude i nadále čelit zemi, která podporuje terorismus a náboženský radikalismus.