Při své první návštěvě OSN v roli prezidenta Hasan Rúhání zcela jistě uspěl. Na rozdíl od svého předchůdce Ahmadínežáda zvolil Ruhání umírněný styl a naznačil, že Írán je připraven ke kompromisům v otázce jaderného programu. Výměnou za právo na jadernou energetiku Ruhání slíbíl, že odstraní pochybnosti o mírových účelech íránského jaderného programu. Jeho vystoupení v OSN předcházela několikatýdenní velmi pečlivě režírovaná kampaň, ve které se Ruhání snažil přesvědčit mezinárodní komunitu, že pod jeho vedením bude íránská zahraniční politika méně konfrontační a také, že mu Nejvyšší duchovní vůdce Chámenejí dal mandát k jednání o jaderném programu.

Otázka možného íránsko-amerického usmíření a jaderného programu se tak staly nejsledovanějšími tématy v rámci zářijového programu OSN. Ve svém projevu se jim věnoval i americký prezident Obama. Zopakoval, že nezpochybňuje právo Íránu na jadernou energii. Požaduje ale naprostcou transparentnost a odstranění pochybností o možném vojenském charakteru íránského jaderného programu.

Až zarážející shoda Obamy a Ruháního v nastínění možného diplomatického řešení ovšem neznamená, že dohoda je za dveřmi. Umírněný přístup reprezentovaný Ruháním je třeba vnímat s ohledem na postavení Íránu. Ten je pod obrovským ekonomickým tlakem způsobeným z velké části mezinárodními sankcemi, které přispěly k propadu životní úrovně většiny Íránců. Diplomaticky je Teherán stále více izolován. Protiíránské a proti-šíitské nálady v regionu Blízkého východu sílí a nejbližší spojenec Íránu Bašár Asad představuje pro Teherán spíše velkou zátěž, nežli přínos. Ve snaze udržet Assadův režim u moci posílá Teherán do Sýrie zbraně, peníze i vlastní bojovníky, což ještě více zatěžuje napjatý íránský rozpočet a zvyšuje antagonismus arabských zemí, z nichž mnohé podporují rebely. V samotném Íránu roste nespokojenost s vládou ajatoláhů, což souvisí jednak s ekonomickou situací, tak s tím, jak islamistický režim omezuje osobní svobodu Íránců.
Zvolení reformního kandidáta Ruhání za prezidenta tak má především přispět k uvolnění obrovského vnějšího a vnitřního tlaku, kterému je íránský režim vystaven. Na to, do jaké míry bude Ruhánímu umožněno uvolnit přísná náboženská pravidla doma, a zda-li Írán zmírní svojí zahraniční politiku budou ovlivňovat další centra moci, kterých je v Íránu několik. Mezi ty nejmocnější patří úřad Nejvyššího duchovního vůdce a Revoluční gardy. Bez silné koalice, ve které budou i představitelé těchto institucí, se Ruhánímu nemůže podařit přesvědčit duchovního vůdce Chámenejího, který má v klíčových otázkách právo veta.

Jakkoliv tedy Rúháního slova vzbuzují mírný optimismus, přeměnit je v činy bude pro íránského prezidenta velmi obtížné, neboť doma čelí velmi mocným konzervativním hráčům. I v minulosti měl Írán umírněné prezidenty, ovšem to nezastavilo činnost centrifug obohacující uran, ani teroristické aktivity Revolučních gard ve světě. Nezbývá tedy, než dát Ruhánímu šanci, ovšem přílišný optimismus rozhodně není na místě. Na paměti je třeba mít neúspěch mezinárodního společenství v severní Koreji, která se přes opakované sliby nakonec stala jadernou velmocí.

Vyšlo v HN