Bude tento rok průlomovým rokem v otázce íránského jaderného programu? Dospěje mezinárodní společenství a Írán k takové dohodě, která by na jedné straně ujistila svět o tom, že Írán neusiluje o jadernou zbraň a na straně druhé nevyvolala v Íránu pocit, že byl donucen přijmout dohodu, které dostatečně nerespektuje jeho právo na vlastní jadernou energii?

Poslední kolo rozhovorů mezi skupinou 5+1 (pět stálých členů RB OSN a Německa) s Íránem vzbudilo obrovská očekávání. Byla to první jednání poté, co byl íránským prezidentem zvolen Hasan Ruhání, který na rozdíl od svého předchůdce Mahmúda Ahmadínežáda volí mnohem umírněnější tón a po svém zvolení dokonce naznačil, že Írán je připraven jednat i se svým největším nepřítelem, Spojenými státy. Jako svého zástupce vyslal Ruhání do Ženevy ministra zahraničních věcí Muhamada Džaváda Zarífa, v USA vystudovaného právníka, který navštěvoval školu mezinárodních studií na univerzitě v Denveru, které nese jméno Josefa Korbela, československého diplomata a otce Madelein Albrightové.

Zatímco při předchozích jednáních nebylo výjimkou, že íránští diplomaté ve snaze zdržovat hovořili o světových problémech, ze kterých obviňovali Západ, poslední jednání měla zcela jinou dynamiku. Zaríf navrhl, aby se jednacím jazykem stala angličtina a íránská delegace na připravené powerpointové prezentaci navrhla postup pro další kroky. Detaily této prezentace jsou zatím neveřejné, západní diplomaté si ovšem pochvalovali, že šlo o poměrně technicky detailní dokument, na základě kterého je možné vést další diskuzi. Již během jednání pronikaly do médií zprávy o přátelské atmosféře, která během jednání zavládla.

Dohoda za dveřmi?

Prezident Ruhání patří k íránské politické elitě od islámské revoluce v roce 1979. Během své kariéry zastával velmi důležité pozice, ve kterých jasně ukázal svůj postoj k určitým otázkám. V porevolučních letech například působil v radě, které dohlížela na íránská státní média. V této pozici se Ruhání projevil jako cenzor který vyžaduje, aby televize a rádio sloužily zájmům islámské revoluce, což také znamenalo odmítnutí západní filmové produkce.

Na začátku 90. let vedl parlamentní delegaci na návštěvu do Německa, kde se jedním z témat stala otázka fatvy, kterou vydal ajatolláh Chomejní proti spisovateli Salmanu Rušdímu za jeho knihu Sataské verše. Ruhání vysvětlil, že tato fatva, která odsuzuje Rušdího k smrti, je vyjádřením náboženského práva a nikoliv verdikt státu. Dále ale dodal, že je individuálně na každém Muslimovi, aby tuto fatvu naplnil.

Ruhání také opakovaně odmítl protesty proti politice íránskému režimu. Studentské protesty z roku 1999 označil za západní komplot, který má za cíl svrhnout vládní režim. Odsoudil také Zelené hnutí, které íránský režim po zfalšovaných prezidentských volbách v roce 2009 brutálně potlačil.

Pozoruhodná je také jeho reakce na teroristické útoky v USA z 11. září 2001. Letadlo, které zřejmě mířilo na Bílý dům a které se zřítilo v Pensylvánii, měla zničit střela amerického námořnictva. Ovlivňovaná americká média také odmítla podle Ruháního uvést pravého viníka těchto útoků, kterými mohli být Sionisté.

Zřejmě nejdůležitější je ovšem Ruháního postoj z doby 2003-5, kdy byl hlavním íránským jaderným vyjednavačem. Už tehdy se Írán nacházel pod poměrně silným ekonomickým tlakem a Ruhání doufal, že jednáním o jaderném programu tento tlak povolí. Hlavním cílem bylo přesvědčit Evropu, že Írán neporušuje dohodu o nešíření jaderných zbraní a tudíž není důvod s ním přerušovat obchodní vztahy. Ruhánímu se podařilo přesvědčit mezinárodní společenství, že Írán přerušil vývoj jak v oblasti obohacování uranu, tak v otázce štěpení plutonia. Ve svých pamětech Ruhání píše, že během jednání o zastavení jaderného programu se ovšem Íránu podařilo dokončit zařízení v Isfahánu, reaktor na těžkou vodu v Araku a podzemní zařízení v Natanzu, kde jsou ukryty centrifugy obohacující uran.

Z Ruháního minulosti je také patrné, že jeho hlavním zájmem je přežití současného režimu, kterému je zcela věrný. Neznamená to, že je zcela proti reformám. Bude zřejmě ochotný do určité míry uvolnit silný dohled bezpečnostních složek nad obyvatelstvem. Nebrání se ani větší občanské svobodě pro etnické a náboženské menšiny. Dlouhodobě kritizuje zákon, podle kterého je za své činy chlapec trestně odpovědný ve svých 15. letech, zatímco dívka již v 9. Nelze ovšem očekávat, že by Ruhání přistoupil na takové reformy, které by mohly jakkoliv ohrozit islámský režim, z něhož vzešel a kterému je oddán. Právě obava z toho, že diplomatická izolace Íránu a především ekonomické sankce, které oslabily íránskou ekonomiku již téměř na kritickou úroveň, povedou k oslabení současného režimu, jsou hlavní motivací pro Ruháního, aby zasedl k jednacímu stolu se Západem a zahájil konstruktivní jednání.

Ruhání pro tlakem

Prezident Ruhání si je velmi dobře vědom toho, že Západ a především Spojené státy se chtějí za každou cenu vyhnout vojenské konfrontaci. Ačkoliv oficiálně prezident Obama mnohokrát zdůraznil, že vojenský útok zůstává poslední možností, je velmi nepravděpodobné, že by byl americký prezident připraven na další vojenský konflikt na Blízkém východě. Ruhání tak ví, že volba není mezi dohodou a válkou, ale mezi dohodou a pokračujícími a stupňujícími sankcemi. I ty ale v současnosti představují velké nebezpečí, které narůstá s tím, jak vzrůstá netrpělivost íránského obyvatelstva, jehož životní úroveň se snižuje. Ruhání si musí být také vědom toho, že zatímco Írán platí za sankce obrovskou cenu, západní ekonomiky to nijak výrazně neoslabuje. Íránský prezident je tak pod velkým tlakem, což dává přeci jen jistou naději na to, že tentokrát by mohlo dojít k dohodě.

Po posledních jednáních v Ženevě svět ocenil íránský přátelský přístup. Vyjednavači s úlevou poznamenali, že díky jednání v angličtině byli ušetřeni dlouhým bezobsažným projevům v perštině a místo toho se jednalo přímo a k věci. Měli bychom si ovšem uvědomit, že současní íránští vyjednavači neumí pouze jazyk, ale znají velmi dobře i západní kulturu a myšlení a ví, jak se Západem jednat. Oproti tomu Západ má tendenci podceňovat schopnost íránských vyjednavačů odvádět pozornost a jednáním zakrývat realitu. Pokud ovšem svět nechce žít s jadernými zbraněmi vyzbrojeným Íránem, nezbývá než nepodlehnout íránskému šarmu a tvrdě vyžadovat dodržení dohod i za tu cenu, že příští jednání už nebudou doprovázena tolika úsměvy.

Vyšlo v LN