Po letech marných jednání mezinárodního společenství s Íránem o jeho jaderném programu se v neděli nad ránem svět dozvěděl, že během jednání v Ženevě došlo k prozatímní dohodě. Írán na příštích šest měsíců zmrazí svůj jaderný program výměnou na mírné zvolnění sankcí. Tato dohoda ovšem vyvolává jednu zásadní otázku: jedná se o první krok k finální dohodě, která zaručí, že íránský jaderný program nemá vojenské ambice, nebo Írán získal klid k tomu, aby mohl v tichosti tajně pokračovat v jaderném výzkumu a navíc půlroční jistotu, že proti němu nebudou uvaleny další sankce? Írán se sice zavazuje, že neutralizuje své zásoby vysoce obohaceného uranu, jinak se ale nemusí vzdát téměř žádných podstatných zařízení, které mohou sloužit k výrobě jaderné bomby. Zůstane mu odhadem 9 tisíc kil nízkoobohaceného uranu, 18 tisíc centrifug, a téměř hotový reaktor na výrobu plutonia v Araku. Ženevská dohoda tak prakticky neprodlužuje čas, který Írán bude potřebovat na výrobu jaderné zbraně, pokud se rozhodne ji získat.


Příštích šest měsíců tedy ukáže, jestli je Írán připraven k takové dohodě, které by ho zbavila podezření, že současné rozhovory vede proto, aby dosáhl odstranění mezinárodních sankcí, které dusí ekonomiku a vedou k sociálním protestům proti režimu, či jestli je skutečně připraven vzdát se podezřelých aktivit, které vzbuzují pochybnosti o pouze civilním charakteru jaderného výzkumu. Hned první prohlášení íránského ministra zahraničních věcí Zarífa po návratu z Ženevy do Íránu budí jisté pochybnosti. Pro domácí publikum Zaríf zdůraznil, že dohoda s mezinárodním společenstvím znamená uznání práva Íránu na obohacování uranu, které bude pokračovat jak ve Fordo, tak v Natanzu. Zaríf také dodal, že obohacený uran, který již Írán vlastní, zůstane na jeho území. Přislíbil také, že do půl roku budou zrušeny všechny mezinárodní sankce. Velmi odlišně zní oficiální závěry ze Ženevy podle USA. Sankce budou okamžitě zpřísněny, pokud se prokáže, že Írán nedodržuje uzavřenou dohodu, včetně závazku, že během šesti měsíců nenavýší své zásoby nízkoobohaceného uranu.

Tato rozlišná prohlášení dvou hlavních aktérů je jistě třeba vnímat i s ohledem na to, komu byla určena. V Íránu existuje velmi silná konzervativní klika, vedena Nejvyšším duchovním vůdcem Chámenejím a podporována podstatnou částí Revolučních gard, která primárně nedůvěřuje USA a z principu odmítá jakékoliv dohody, které by omezily právo Íránu na jadernou technologii. Americká administrativa zase čelí velmi silné skupině skeptiků, která nevěří, že Chámenejí, který má v Íránu rozhodující slovo připustí, aby byl jaderný program opravdu omezen tak, jak požaduje Západ. To si myslí některé klíčové osobnosti v Kongresu, v regionu Blízkého východu pak největší američtí spojenci, Izrael a arabské státy Perského zálivu, především pak Saúdská Arábie. Tyto země mají obavu nejen z případné íránské jaderné bomby, ale i z možnosti, že si ji Írán bude schopen vyrobit. Právě proto považují tuto dohodu za špatnou, protože umožnila Íránu dosáhnout oslabení sankcí, bez závazku zlikvidovat podezřelé jaderné instalace.

Dohoda ze Ženevy, jakkoliv průlomová, je tedy opravdu jen prvním krokem na dlouhé cestě. Írán, který není hrozbou pro země regionu, je pořád spíše utopií, než realitou.

Psáno pro HN