Sobotní klidné odpoledne, kdy si mnozí Izraelci užívali krásného slunečného dne, přerušila zpráva o smrti Ariela Šarona. Po osmi letech v kómatu se jeho zdraví začalo poslední týden rapidně zhoršovat. Zpráva o jeho smrti tak sice nikoho nepřekvapila, ale přesto na mnohé silně dopadla. Ariel Šaron zcela jistě patřil k velmi kontroverzním osobnostem, ovšem jeho životní dráha je velmi úzce spojena s historií státu Izrael. Jeho odchodem odešel jeden z posledních izraelských představitelů, který byl u všech klíčových událostí, které tento stát zažil.

Buldok, řezník z Bejrútu, Arik osadník, či Arik, král Izraele. To je jen krátký výběr přezdívek, pod kterými byl znám Ariel Šaron. Ve svém životě se proslavil jako odvážný voják, odhodlaný zastánce osadnického hnutí a premiér, který výrazně pozměnil realitu izraelsko-palestinského soužití. Pro některé Izraelce byl především tvrdohlavý oportunista bez pevných vizí a ideálů, který se výraznou měrou zasloužil o to, že se z Izraele stala okupační země. Pro jiné zase naopak ztělesňoval odvážného a spolehlivého válečníka, který jak na bitevním poli, tak v politice stavěl vždy bezpečnost Izraele na první místo. Asi nejpozoruhodnějším rysem Šaronovy kariéry je nepředvídatelnost jeho jednání. Nejprve osady stavěl, aby je později boural. Část života zasvětil boji proti Arabům, aby později uznal těžkosti způsobené izraelskou okupací a připustil vznik Palestinského státu.

Válečník
Ariel Šaron, syn emigrantů z Běloruska, se narodil v roce 1928 v malé zemědělské osadě severně od Tel Avivu v době, kdy území Palestiny bylo součástí Britského mandátu. Už jako čtrnáctiletý vstoupil do podzemní vojenské organizace Hagana, jejímž úkolem bylo chránit židovská osídlení v Palestině proti Arabům. Ještě před první izraelsko-arabskou válkou tak Šaron získal zkušenosti v bojových operacích. Jeho odvaha a tvrdost mu zajistily rychlý vojenský postup. Jeho vojenské úspěchy neunikly pozornosti Davida Ben Guriona, který mladému Arielu Scheinermanovi navrhl, aby se přejmenoval na Šarona.

Jako voják Šaron na jedné straně příliš nerespektoval příkazy, na straně druhé mu nechyběla předvídavost a především odvaha. V Šestidenní válce již z pozice generálmajora přispěl taktikou cílených operací malých jednotek k historickému vítězství Izraele. V Jom kipurské válce, do které byl povolán ze zálohy, zajistila jeho divize přerušení dodávek pro egyptskou armádu a dosáhla obklíčení Třetí egyptské armády. Tento manévr byl podle mnohých vojenských odborníků rozhodující pro konečné vítězství Izraele.

Šaronova vojenská kariéra ovšem nepostrádá i kontroverzní momenty. Byl přesvědčen, že Izraelci nesmí pasivně přihlížet arabským útokům, ale naopak na ně musí reagovat se zvýšenou agresivitou. Taktiku asymetrického zastrašování Šaron rozvinul jako velitel Jednotky 101, které se zaměřovala na odvetné akce za útoky Arabů proti izraelským cílům. Při nich se cílem stávaly nejen vojenská zařízení, ale i arabští civilisté.

Největší pád zažil Šaron již nikoliv jako voják, ale jako ministr obrany. Během libanonské války vyslal Šaron do Bejrútu armádu s cílem zbavit Libanon Jásira Arafat a jeho OOP. Izraelským spojencem byli libanonští křesťané, jejichž milice v sektoru, který kontrolovala izraelská armáda, povraždily v roce 1982 v uprchlických táborech Sabra a Šatila několik stovek Palestinců. Izraelská vyšetřovaní komise shledala Šarona za tento masakr nepřímo vinným. Ten se musel na nějakou dobu stáhnout z politiky.

Osadník
Jako mladý tíhnul Ariel Šaron více k politice Strany práce Davida Ben Guriona, která se spíše než ideály zabývala praktickými úkoly, především zajištěním přežití nového státu. Tento přístup vyhovoval Šaronově povaze. Byl totiž v mnohém dosti netypický žid. Neliboval si v intelektuálních debatách, netrpěl komplexy, či neurózami. Dával přednost činům před slovy. Jako farmář byl velmi spoután s půdou a byl připraven ji bránit za každou cenu. Nakonec ale politicky zakotvil v pravicovém táboře, který byl ideologicky ovlivněn ideou tzv. velkého Izraele, tj. Izraele rozkládající ho se v biblických hranicích zahrnující i dnešní Západní břeh. Šaron nebyl věřící. Ovšem bibli chápal jako nejdůležitější odkaz předků židovskému národu. I pro život v Tel Avivu je podle Šarona třeba udržovat židovskou přítomnost v Hebronu na Západním břehu, v místě, kde je pohřben Abrahám a Sára.

Šaron se stal hlavním politickým patronem osadnického hnutí. Pod jeho vedením začaly z ministerstva průmyslu a později z ministerstva pro výstavbu plynout ze státního rozpočtu peníze do židovských osad na Západním břehu a v Gaze. Obrovský rozvoj zažily osady v 90. letech, kdy Šaron zastával pozici ministra pro národní infrastrukturu. Jeho podpora osadnictví nebyla jen ideologická, ale především strategická. Izraelská přítomnost na Západním břehu měla Izraeli, který je v nejužším místě široký jen několik kilometrů, zajistit kontrolu nad strategických územím a tedy posílit jeho obranyschopnost.

Politik
Na svá vrcholná politická léta musel Šaron čekat až do svého pozdního věku. Po mladších premiérech, Netanjahuovi a Barakovi, jejichž vlády byly poznamenány krachujícími mírovými rozhovory s Palestinci, což vyvrcholilo krvavou druhou intifádou, si Izraelci zvolili v roce 2001 do čela ‚starého vlka’ Šarona. V pozici premiéra Šaron prokázal, že není ideolog a rozhoduje se především na základě realistického pohledu na věc. Bez velkých gest a patosu učinil rozhodnutí, kterých se jeho předchůdci neodvážili.

Jeho největším odkazem je výstavba oddělující zdi mezi Izraelci a Palestinci, která jakkoliv démonizovaná, snížila počet teroristických útoků v Izraeli a především byla de facto prvním pokusem vytyčit východní hranici Izraele. Dalším odkazem je evakuace židovských osad z Gazy. Osadníci, kteří Šarona považovali za svého největšího spojence, ho po tomto kroku označili za zrádce. Proti evakuaci Gazy se postavili také mnozí členové jeho pravicové koalice a vlastní strany Likud. Šaron ovšem v této době prokázal velkou politickou vyspělost a všechny pokusy o svržení vlády ustál. Mohl se také opřít o značnou podporu izraelské veřejnosti, která rušení osad v Gaze podporovala.

Také s vědomím velké podpory se Šaron v roce 2005 rozhodl vyhlásit předčasné volby a kandidovat v nich jako šéf nově vytvořené strany Kadima, do které přetáhl politické veterány jak pravice, tak levice. Jeho téměř jisté politické vítězství ovšem zastavila mozková mrtvice, kterou utrpěl v lednu 2006. Již nikdy se tak bohužel nedozvíme, jestli by Šaron pokračoval v evakuaci židovských osad i na Západním břehu. Mandát i odvahu by k tomu měl, což se o jeho nástupcích říci nedá.

Kritici Šaronovi vyčítají, že jako politik se nechal příliš pohltit palestinskou otázkou a nezabránil vyzbrojení libanonského Hizballáhu a zanedbal otázku íránského jaderného programu. Tyto problémy pak zdědili jeho následovníci. Ovšem právě to, že veterán izraelských válek a jeden z otců osadnického hnutí byl prvním pravicovým politikem, který uznal problematičnost izraelské okupace, z něj děla muže s politickým odkazem. Nikdy nebyl naivní a za hlavní překážku mírového soužití židů a Arabů považoval neochotu druhých uznat existenci židovského státu na území, kde se tvořila židovská historie. Jako voják i jako politik se dopustil mnohých přešlapů, které v některých případech měly tragické následky. Do izraelské historie se ale zapíše především jako voják, který dokázal inspirovat a vést a jako politik, který se nebál činit odvážná rozhodnutí. S Arielem Šaronem také odchází jeden z posledních představitelů generace, která vyrůstala před vznikem státu Izrael.


Vyšlo v HN