Krásná slunečná nedělní odpoledne nejsou v Londýně až tak častá. Při mé zářijové návštěvě ale sluníčko hezky hřálo, vzduch byl po jedné z přeháněk očištěný, a tak jsme se s dcerou, která v Londýně už několik let žije, vydaly od New Cross Station směrem do kopce na Telegraph Hill. Je to jeden z mála Londýnských kopečků, odkud je výhled na panoráma města. Po chvíli nepříliš příkrého stoupání se před námi již otevřelo panoráma moderního Londýna se všemi „kuchyňskými potřebami“, jak se tomu jeden významný politik nedávno posmíval. Mrakodrapům se totiž přezdívá například okurka a struhadlo.

Prošly jsme parkem s několika hřišti a sportovními plochami ke kostelíku na kopci, kolem řadových viktoriánských, více či méně ošuntělých domků. V žádném případě to není bohatá čtvrť. Zdá se, že spíš naopak. Na konci jedné z e stoupajících ulic byl větší ruch kolem prapodivné stavby, která svou „architekturou“ zdálky spíše připomínala garáž, budovu rozvaděče nebo nějaký jiný zapomenutý artefakt dávné stavby. Když jsme se přiblížily výše, začala se ukazovat malá terasa a zahrádka vytvořená velkými betonovými kontejnery s květinami a bylinkami, které ji ohraničovaly od okolních nevzhledných dlaždic a betonu. Bylo tu několik lavic, na kterých svou kávu či čaj popíjela skupinka poněkud alternativní mládeže na jedné straně, malí kluci zřejmě jihoamerického původu s rytmem v těle měli improvizovanou prolézačku z lavičky na druhém konci terasy a vytvářeli tak utěšenou podívanou pro další skupinky lidí. Starší pán se tímto spektáklem zjevně bavil natolik, že si ani nečetl noviny, které měl před sebou a smál se tomu společně s mládeží, kterou tohle představení na chvíli také upoutalo.

Vnitřek budovy byl překvapivě prostorný: Barový pultík, kde bylo možné koupit občerstvení: kromě tradičních nápojů také drobné občerstvení typu sendviče a salátu, které se připravovalo v malé kuchyňce za barem. Protější stěna sloužila jako výstavní prostor, kde byly právě vystavené fotografie z celého světa, za dalším pultíkem seděla dáma prodávající roztodivné produkty a při bližším prohlédnutí jsme zjistily, že se jedná o jeden z mnoha londýnských „charity shops“. Tady vzhledem k prostoru v miniaturním provedení. A v celém prostoru centra stoly a židle jako v kavárně, tak, aby bylo možné je různě rozestavit podle účelu, kterému centrum momentálně sloužilo, jak jsme viděly na fotografiích na nástěnce o novinkách, historii a nedávných akcích komunitního centra. Z ní jsme se dozvěděly, že centrum bylo vybudováno díky iniciativě místních občanů a také farníků v oblasti, která byla velmi problematická …

O tomto víkendu jsem opět nebyla v Praze a od kolegyně mi došla tahle zpráva: „Skočili jsme podpořit demonstraci Klinika …..Chápete, že v tomhle státě, když vyklidíte starej špinavej barák a děláte tam komunitní aktivity, pošlou na vás protiteroristický komando ?”

Když jsem se podívala na internet, viděla jsem skupinku uklízejících lidí, rodiny s dětmi na vycházce … Proti těm tedy zasahovaly špičkově vycvičené policejní sbory? Kde to jsme? Kolik to naši společnost stálo? Tyto a podobné zásahy platíme ze svých kapes stejně tak jako dohady politiků, kteří se nemohou domluvit o svých platech? Jsme to opravdu bohatá společnost. Příslušným úředníkům zjevně mnoho let nevadilo, že objekt chátrá a pustne, že se státní majetek ničí před jejich očima, že je zázemím pro feťáky, ohrožením pro okolí. To nepovažovali za svou odpovědnost. Hlavně ticho, o ničem se nemluvilo. Když se ale začala Klinika smysluplně využívat, vzedmula se v nich veškerá nekompetentnost a rozhodli se zasáhnout – tím nejsilnějším kalibrem. Státní majetek je přece státní majetek.

O žižkovské „Klinice“ jsem se pár týdnů před touto událostí dozvěděla od své dcery žijící v Praze . Stydím se, že jsem dodnes nenašla ve spěchu konce roku čas vyjádřit svou podporu téhle moudré iniciativě. Činím tak alespoň dnes ve víře, že jednání občanů se zástupci samosprávy i státní správy povedou k dobrému konci. Bez dalšího použití síly. Tak jako v Londýně a jako v jiných zemích, kde přišli na to, že je lepší negativním jevům předcházet než je silou řešit. Je určitě lepší podporovat dobré než se potýkat se zlem. Dobré vychází často z lidských setkání, z míst, kde se mohou setkat mladí a staří, děti, lidé z různého prostředí a různého původu. Pokud existují místa takovýchto setkání, komunitní centra, bývají využívána a přinášejí obohacení těm, kteří v jejich okolí žijí. Fungují zejména tehdy, když o ně má někdo zájem a stará se o ně. Může to začínat tak, že se tu nejdřív uklidí, vyklidí se injekční stříkačky po feťácích, aby to místo již nikoho neohrožovalo. Pořádají se tu různé akce a nakonec může vzniknout něco tak smysluplného a pohodového jako je komunitní centrum na Telegraph Hill a jiných místech v Evropě a ve světě. Místo pro všechny i pro ty, kterým se zdá, že své místo nemají.

Zbytečný, respektive zbytečně razantní policejní zásah by měl někdo uhradit. Někdo, kdo vydal rozhodnutí o použití nepřiměřené síly. Nechápu to jako mstu či trest, ale jako zodpovědnost za rozhodnutí, která přijímáme ve svých náročných profesích. Jako vrácení prostředků našich daní, které byly nepřiměřeně použity. Nebylo by to asi moc: pár tisíc či desítek tisíc, za které by se daly pořídit třeba první lavice a stoly do komunitního centra sídlícího v budově propůjčené státem oblasti, která komunitní centrum potřebuje. Mohlo by na nich být i napsáno věnování v tom smyslu, že posláním policie demokratické země je „pomáhat a chránit“ a nikoli vytlačovat a mlátit. Příliš sladký happy end celého příběhu? Nu ano, máme přece adventní dobu, ta na nás vždy dost působí. Třeba letos pomůže i tomu, aby se občané s dosud nepřátelsky postupujícím státem domluvili na dobrém řešení.

Krásný zbytek Adventu.