První návrh paragrafovaného znění zákona o euthanazii absurdně zapadá do současné diskuse o alarmujícím a velmi neuspokojivém stavu tzv. následné péče v České republice.

Jak se v České republice umírá
V České republice umírá ročně 105 tisíc lidí, ve většině případů v důsledku chronických progresívních onemocnění. Rozsáhlý a reprezentativní výzkum provedený o.s. Cesta domů v roce 2004 ukázal, že ani laická ani odborná veřejnost není spokojena s úrovní péče o umírající. Přestože si převážná většina lidí (75%) přeje zemřít doma, skutečnost je jiná, většina lidí umírá v nemocnici nebo v zařízeních dlouhodobé péče (75%).

Lidé se nejvíce obávají bolesti, ztráty soběstačnosti, odloučení od blízkých, psychického strádání a ztráty důstojnosti. Tyto obavy jsou naprosto opodstatněné, protože výzkum prokázal, že ve třetině až polovině případů nejsou pacientům poskytnuty potřebné informace a není dostatečně mírněna bolest, v polovině případů není dostatečná pozornost věnována psychickému stavu pacienta, chybí dostatečná komunikace s rodinou.

Dále výzkum prokázal, že péči o umírající hodnotí negativně více než třetina dotázaných zdravotnických pracovníků. Nejhůře hodnotí tito pracovníci situaci umírajících v zařízeních dlouhodobé péče, tedy v domovech důchodců a léčebnách pro dlouhodobě nemocné.

Pod pojmem dobrá smrt si nejčastěji lidé představují smrt bez bolesti (100%), ve spánku (77%), rychle (69%), doma (69%), bez utrpení (54%), obklopen rodinou (46%) , náhle bez předchozí nemoci (23%), smířen (23%), eutanázie (4%) (data z výzkumu o.s. Cesta domů, www.cestadomu.cz).

Trochu zavádějící nabídka eutanazie
Vysvětlení na webových stránkách paní senátorky Domšové je již na první pohled trochu zavádějící: „Řekněte, kdo z nás by si nepřál umírat s pocitem úlevy, kdyby nás navíc drželi nejbližší za ruku? Takoví lidé umírají opravdu šťastní, nebo alespoň šťastnější, než když ze dne na den čekají na dávky léků, na mísu…“. Staré lidi snad trochu znám a pracuji s nimi léta. Ano, často by dali vše za trochu pozornosti svých blízkých..... ale je až smrt tou cenou?

Trochu více mne však mrazí, když sama paní senátorka-předkladatelka, na své webové stránce uvádí dále: „Dokud si ale nemocnice budou přehazovat nemocné jako horký brambor, dokud se nemocní budou cítit jako přítěž pro své příbuzné i nemocniční personál, je to problém. A je to těžké nejen pro samotné pacienty, ale i jejich nejbližší, kteří trpí také, třeba už jen proto, že nedokáží sami svými silami, byť by stokrát chtěli, nemocnému pomoci.“ A tady jsme už u jádra věci.

Možnost zneužití – příklady z praxe
1. Starý člověk, který potřebuje léčit, ale má tolik nemocí najednou, že si jej jednotlivá oddělení přehazují. Opakovaně se vrací. Stokrát by chtěli, ale na žádné oddělení se nehodí. Kam s ním? (Geriatrická oddělení by to vyřešila, ale ta zpravidla v nemocnicích nemáme)

2. Stará paní odkázala byt vnukovi, který ho zrekonstruoval, když byla v nemocnici. Chtěl by, aby se vrátila, ale přece jen to nové vybavení bytu.... nepoškodila by je? Tak tím chudák vnuk trpí. Stokrát by chtěl, ale sem se ta paní už nehodí, musí raději zůstat v léčebně.

3. Paní zdánlivě na umření přijímají do léčebny, dobře se o ni starají a ona se zlepší, mohla by domů, ale ukáže se, že doma s ní už nepočítají, stokrát chtějí, ale nejde to, byt už prodali (přece skoro umírala).

Ty případy jsou ze života. Mám pokračovat? Mohla bych přidat ještě mnoho obdobně smutných příběhů z vlastní zkušenosti. Kdyby mně došly, zeptám se kolegů a můžeme pokračovat téměř donekonečna.

Teď se tedy nabízí řešení - eutanázie, slušné řešení pro slušná zařízení (slovutné nemocnice) i slušné rodiny. Však také všechny výše uvedené rodiny jsou vážené, lidé zjevně úspěšní, zdvořilí, dobře oblečení. Jenom ten starý člověk se už nehodí (byť by stokrát chtěli), už do jejich života nepatří.

To byly příklady těch, kteří se nechtějí starat, ale mnoho rodin se stará, obětavě stará. Typickým pečujícím o seniora je žena ve věku 56 let. Ta má také mnoho svých problémů, péči nezvládá, v některých obcích jsou k dispozici služby, v některých ne, často je na vše sama. Stará nemocná matka vidí, že je na obtíž – ale ono by stačilo, kdyby dceři někdo pomohl, kdyby obec zajistila služby. Však to tak také ve většině kulturních zemí praktikují.

Bojím se zneužití eutanázie
Bojím se, ba velmi se obávám, že eutanazie může být a byla by dříve či později zneužita. Zejména u starých lidí. Pokud naší společnosti nevadí neuvěřitelně a ostudně nedostatečné služby pro seniory a chronicky nemocné, neexistence specializované geriatrické péče, zoufalé podmínky pro personál i pacienty, které často vůbec neodpovídají Evropě dnešní doby, pak by velmi pravděpodobně naší společnosti nevadilo, kdyby tito nepříjemní jedinci „odcházeli“ a nečerpali tak společenské zdroje na péči, důchody či další příspěvky. Pro jejich plátce by byla jistě eutanázie vítaným ulehčení napjatých rozpočtů.

Marná léčba
„Ale pokud člověk trpí jak fyzicky, tak psychicky, ví o beznadějnosti svého stavu, proč by měl právě lékař prodlužovat jeho utrpení?“ klade si řečnickou otázku paní senátorka.

Tady s paní senátorkou naprosto souhlasím. Cílem paliativní ani geriatrie medicíny není prodlužovat utrpení. Pro prosté prodlužování utrpení, které pacientovi nepřinese žádný jiný efekt, máme dokonce odborný termín: marná léčba. K té nejsme současnou legislativou nuceni ani nyní. Cílem paliativní léčby je zmírnit utrpení pacienta (a to i za cenu, že to může jeho život zkrátit), jejím cílem však v žádném případě není a nesmí být zabití.

Zabývali jsme se tímto problémem velmi zodpovědně i v rámci pracovní skupiny pro paliativní péči o lidi s demencí při Alzheimer Europe a shodli jsme se jednoznačně, že v terminálních stadiích onemocnění způsobujících demenci nedoporučujeme postupy prodlužující život, ale důrazně doporučujeme laskavou paliativní péči. Paní senátorko, prosím Vás, odlišujte tyto pojmy. Jsou důležité a diametrálně odlišné. Upuštění od marné léčby u umírajícího pacienta není eutanázií, pokud to takto formulujete, posouváte pracně získané a prosazované pochopení problému opět o desetiletí zpět.

Vyvolávání smrti
Návrh zákona eufemisticky hovoří o „vyvolání smrti“, to je hezký výraz, není to tedy zabití ale „jen“ vyvolání smrti. Obdobně eufemistický je i sám výraz eutanázie (dobrá, ta pravá smrt). Myslím si, že bychom si měli připomenout, že nejmasověji byla eutanázie propagována nacistickými ideology, a to k odstranění zejména duševně postižených, nemocných a tak dále, a to se všemi důsledky, které jsou obecně známé. Tito ideologové považovali život některých skupin lidí za méně hodný žití než život svůj či jim podobných.

Moje zkušenost je poznamenaná léty té skutečně nejprostší a nejobyčejnější lékařské praxe. Zažila jsem mnoho těžce nemocných, umírajících, lidí v situacích, které již ze zdravotního hlediska neměly řešení. Tito lidé vesměs lpěli na životě, nepřáli si zemřít.

V poslední době se setkávám se starými lidmi, které doléčujeme a propouštíme zpět do domácího prostředí. Rodiny se v naprosté většině případů starají, zajímají a pomáhají jim. Jsou však i rodiny, které se již starat nechtějí či nemohou. O tom jsem psala výše. Zejména velmi staré ženy podléhají různým rodinným rozhodnutím. Opakovaně se přesvědčuji o tom, že zejména ony nemají dost autonomie, poslouchají rozhodnutí svých příbuzných. Ta rozhodnutí jsou pro ně někdy dobrá a někdy ne, ale ony se jim nebrání. Jsou tak někdy stěhovány z jednoho zařízení do druhého.

Nutně musejí mít pocit, že jsou na obtíž, ale snášejí to vše trpělivě. Vždyť to jsou jejich děti. Přiznat si, že se k nim jejich děti nechovají dobře by bylo pro mnohé větším debaklem, než snášet stěhování, ústav, samotu či ponížení. Dovedu si představit, že by tyhle staré ženy s eutanazií souhlasily, dokonce by si ji přály, když si ji přejí jejich děti (nebo když by si to mohly domýšlet), vždyť to ani není zabití, jenom by se jim „vyvolala smrt“ a tuhle drobnost ony přece pro své děti rády udělají.

Péče o lidi s demencí
Jednomu z článků mapujících situaci v péči o lidi s demencí v České republice jsem původně dala motto „...lidé se tvářili, že nevědí, co se v říši děje....“ Potom mi to připadalo příliš emotivní a pro odborný článek nepříslušné, tak jsem je zase vymazala. V současné době proběhla velmi intenzivní diskuse na téma péče o lidi v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Zatím se nehovořilo o tzv gerontopsychiatrických odděleních a o situaci lidí s demencí. Ti jsou sice formálně právně způsobilí (již proto, že veškerá soudní řízení probíhají daleko pomaleji než progreduje například Alzheimerova choroba), ale jejich rozhodovací schopnosti jsou výrazně omezeny.

Demence není často správně diagnostikována a uniká pozornosti i ošetřujících lékařů. Před několika lety provedly pracovnice odboru ošetřovatelství Ministerstva zdravotnictví kontrolu kvality péče na gerontopsychiatrických odděleních psychiatrických léčeben. Výsledky byly podle mého názoru ještě více alarmující než ona reportáž z léčebny, kterou napsal redaktor MF DNES. Na další povážlivé příklady nedobré praxe v péči o lidi s demencí upozorňuje průběžně Česká alzheimerovská společnost. Alarmující je také příklad petice za lepší péči o seniory, která dorazila nedávno do Parlamentu podepsaná desítkami lidí, ale pověřený poslanec se na její projednání ani nedostavil.

Dystanázie – špatná smrt
Jestliže nejpravděpodobnější alternativou v Česku je umírání v bolesti a s dalšími trýznivými příznaky, v osamění, bez kontaktu s blízkými, v nevlídném prostředí instituce a v nedůstojných podmínkách, není divu, že se o eutanázii bude diskutovat. Diskuse na jakékoli téma je v demokratické společnosti legitimní. Nicméně v současné době bychom měli více diskutovat zejména nad tím, že je nesmírně třeba rychle a radikálně zlepšit péči o chronicky nemocné a umírající.

Závěrem osobní poznámka
jsem ráda, že žiju v zemi, kde není trest smrti. Představuje to pro mne určitý komfort a ráda ze svých daní platím příspěvek na doživotní izolaci nenapravitelných zločinců. To je čistě můj soukromý pocit, protože si jako lékařka dovedu velmi živě a jasně představit, že usmrcení není jen jakýmsi abstraktním pojmem (vyvoláním smrti), ale že se jedná o krutou záležitost. Osobní komfort mám z pocitu, že v naší zemi nečeká odsouzenec, až kat vykoná rozsudek a že tu už nejsou kati (alespoň ti legalizovaní). Ten pocit pohody je tak silný, že si dovedu představit, že bych se za ním i stěhovala do jiné země, kdybych ho neměla tady.

Sebevražda
Myslím si také, že v naší zemi nikomu v dobrovolné smrti nebráníme: dosti dychtivě se zabíjíme na silnicích, své deprese léčíme spíše návykovými látkami a různé další prostředky k sebevraždě jiným způsobem jsou velmi snadno dostupné. Ti kteří jsou odhodláni, mohou sebevraždu spáchat (a páchají) až velmi, velmi snadno.

Kati a vyvolavači
Teď tedy chtějí někteří zastupitelé uzákonit eutanázii. Ta snaha ohrožuje mou výše zmiňovanou pohodu představou, že tu budou lidé, kteří v životní pasti a neřešitelné situaci, kdy jim bude úplně nejhůře, budou z ohledu ke druhým volit raději své zabití. Rozhodnou se pro ně a budou čekat, až někdo vejde do dveří... Nevěřím, že by se lékaři k eutanazii propůjčili, asi bychom tedy museli obnovit řemeslo katů a katyň. Nebo by se jmenovali vyvolavači smrti?