Patřím k lidem, kteří v posledních 18 letech věnovali hodně úsilí tomu, abychom zvládli geopolitický transfer z ruské východní sféry do světa západních demokracií, politicky, právně, vojensky i účastí na správě západního světa. V našem ukotvení v západní civilizaci dokonce vidím hlubší smysl než v ekonomické transformaci, protože příslušnost ke svobodnému světu je cestou k prosperitě. Prosperita sama, jak ukázala naše vlastní historie, svobodu ani bezpečnost v krizi nezaručí.

Členství v západním společenství nevzniká pouze tím, že se za Západ sami považujeme nebo dokonce tím, že máme stejný politický a hospodářský systém, ale především tím, že nás západní země za členy svého spolku uznají a budou se podle toho k nám chovat. Proto bylo tak důležité zcivilizovat naši armádu a získat podporu veřejnosti i spojenců ke vstupu do NATO, a vzpomeňme si na onu atmosféru po summitu v Madridu. A po zajištění vojenské bezpečnosti a našem aktivním zapojení do aliance mohlo přijít nákladné a náročné harmonizování naší země se standardy Evropské unie, jejího práva, institucí i standardů v nejrůznějších oblastech. A vzpomeňme si na onen květnový víkend referenda o vstupu do EU.

Tehdy v roce 2004 jsem se domníval, že geopolitická změna je úspěšně završena a české země jsou součástí Západu. Jsou tak uznané a institucionálně ukotvené. V takový úspěch mohl počátkem 90. let jen málokdo doufat. A jsem přesvědčený, že čtvrtečním projevem Václava Klause v Evropském parlamentu došlo k zásadnímu obratu a naše země se Západní Evropou se opět začaly vzájemně vzdalovat. A nejde o to, že se i v naší armádě nadále podvádí a šmelí se vším jakkoli je armádou NATO. A nejde ani o to, že Václav Klaus zahájil export vnitropolitické krize České republiky do institucí EU. Jde především o to, že se hlava členského státu fakticky postavila jednoznačně odmítavě k dalšímu prohlubování evropské integrace na půdě zvolených zástupců členských zemí a odmítla postup drtivé většiny členských států.

Ponechávám stranou své pocity, když vidím aplaudující evropské komunisty a nacionalistické extrémisty, a naopak odcházející poslance demokratické většiny Evropského parlamentu, bez ohledu na politickou příslušnost, společně disgustované výroky mého prezidenta. Ponechávám stranou úctu k těm, kteří na válečných troskách vybudovali moderní Unii, na kterou jsme ještě před pár lety závistivě civěli přes ostnatý drát. Ponechávám stranou kontrast vůči tichu plného sálu, když tentýž parlament oslovoval Václav Havel i ovace ve stoje československému prezidentovi při projevu ke společnému zasedání Sněmovny a Senátu Kongresu USA. Zapomeňme i na to, že právě Václav Havel prolomil a pomohl prosadit pozvání baltských republik do NATO na summitu v Praze a dal jim naději na udržení bezpečnosti, existence a příslušnosti k západu. Právě československý prezident přesvědčil Michaila Gorbačova ke stažení sovětských vojsk ze střední Evropy. Ano, toto byla a je politika, která nám přinesla geopolitickou příslušnost k Západu a zároveň dala velkou přidanou hodnotu bezpečnosti celé Evropy a celého Západu. Nejen disidentská statečnost, ale státnické činy dávají Václavu Havlovi místo v moderní evropské historii.

Ale jak se v této perspektivě může Evropa dívat na Václava Klause s jeho urážlivou povýšeností a ignorancí historie? Kde je přidaná hodnota jeho prezidentství?

Občas máme tendenci si říkat, že v EU nemohou brát Václava Klause tak zcela vážně, protože ani my ho tak nebereme. Opak je pravdou, Evropa bere Klause velice vážně, a nejen proto, že je prezidentem předsednické země, ale reprezentuje politickou kulturu, myšlení a jednání nových členských zemí. Zvýrazňuje odpověď na otázku zda bylo či nebylo rozšíření v roce 2004 správné a zda jsou post-sovětské země zralé pro složitá vyjednávání a kompromisy, na kterých Evropa stojí. A nejde o to, že je náš prezident v izolaci, prakticky nikam oficiálně nezván. Ve složité době blížící se vážné krize je soudržnost Evropy významnou a křehkou oporou, kterou český prezident přímo zpochybňuje. A není pravda, že vzduchem nelétají historické reminiscence na rozpad evropské spolupráce v minulé velké hospodářské krizi a to, k čemu to všechno vedlo. Klaus je vnímán jako reálná hrozba a podle toho se k nám mohou začít západoevropané chovat.

Jak se asi dařilo v pátek v práci stovkám našich lidí, kteří pracují v nejrůznějších orgánech EU v roli reprezentantů předsednické země? Zvýšil jim prezidentův projev pracovní prestiž, dal jim větší autoritu nebo váhu? Jak se budou Evropané dívat na naše mladé lidi ucházející se o místa ve strukturách EU, a přitom je tam tolik potřebujeme. Ve světle prezidentova projevu se i provokativní karikatura Davida Černého posunula k vážně míněné urážce, a to se Klaus za Černého omlouval vládnoucím bulharským komunistům? Neměl by se nyní Černý omluvit za Klause a Entropu svěsit?

Není pravda, že se nic neděje. Není pravda, že může hlava našeho státu beztrestně, nesmyslně a zbytečně napadat politiky, kteří budovali společnou demokratickou Evropu v době, kdy jsme je my ohrožovali naším komunismem a Varšavskou smlouvou. Protože právě oni museli především uvěřit naší vůli pracovat na zdomácnění demokracie a překonání bolševismu a ničení a urážení západních demokratů. Neříká jim náhodou náš prezident cosi o tom, že nám naletěli na špek?

Myslím, že z postupu české hlavy státu je třeba vyvodit některé závěry. Přinejmenším považuji za vyloučené, abychom pořádali summit EU-USA v Praze a vystavili Evropu i Ameriku riziku, že náš prezident urazí Baracka Obamu například kvůli globálnímu oteplování, řešení hospodářské krize nebo kvůli tomu, že Američané podporují přijetí Lisabonské smlouvy a chtějí silnou Evropu jako partnera. Pořádání takto citlivého jednání nelze vystavovat riziku politických provokací, kterých se náš prezident dopouští stále častěji.

Nárůst domácího extremismu od Litvínova až do části senátního klubu ODS je faktem, stejně jako aktivní role prezidenta v této věci. Toto ale není reprezentativní obraz českého státu ani české společnosti. A je třeba věnovat maximum pozornosti tomu, aby západní Evropa věděla, že Klaus nereprezentuje nic více než své osobní a extrémní názory a nezvládnutou roli prezidenta. Kontrast vůči Havlovi nemůže být větší. Záleží na nás všech, zda dokážeme obhájit naši otevřenou evropskost, zájem o spolupráci a ochotu aktivně na evropské integraci a jejím posilování pracovat. Jako občan jsem si prezidenta nezvolil, protože to je dílo zákonodárců a rád bych věděl jak se v těchto hodinách cítí někteří moji přátelé z ODS, kteří pro Klause zvedli ruku. Přesto se jasně cítím spoluodpovědný za skutky našeho prezidenta. Na rozdíl od obdobných historicky minulých trapasů, například když Chruščov mlátil botou do řečnického pultíku v OSN, se dnes můžeme nejen ozvat, ale samostatně spolupracovat a prakticky prokazovat kam geopoliticky a civilizačně ve skutečnosti patříme. Východní politický standard a orientaci proti Západu, kterou otevřel Václav Klaus ve čtvrtek nehodlám tolerovat. Svou západní identitu a geopolitickou pozici jsme ztratili již dvakrát, protože Západ nevěřil, že můžeme evropské demokracii prospět. Dnes ví, že ji můžeme i velice vážně poškodit.