Jeden Angličan se rozhodl, že se naučí česky. Docela mu to šlo, až do chvíle, kdy zjistil, že stačí, aby český švec potkal kolegu, který je také švec, a jen se s ním dá do řeči, už mluví s ševcem.

Ještě víc žasl, když se dozvěděl, že sotva se ti dva "šefci" rozejdou, je zase každý z nich "švec, ale nikdy ne "šefc", ani kdyby zrovna byla válka.
Ten Brit byl člověk racionální, jako všichni Angličané a nenechal se odradit a zkoumal dál.
Pátral po tom, jak to je s tím podivným českým ševcem a nevěřil svým očím, když přišel na to, že jen švec vezme do ruky nářadí, hned je "šefcovské" a to i když mu je půjčí sousední švec.
Ještě víc ho zaujalo zjištění, že pokud kterýkoli český švec nechá práce a jde do penze, není už bývalý šefc, je zase klidně švec, a jde- li do penze tucet kolegů, pak ševců.
Ale nikdy šveců.
Když zjistil, že na českého ševce neplatí žádné pravidlo, pochopil, že by se musel v Čechách narodit, aby se v té ševcovské řeči vyznal.
Vrátil se raději na ostrov a začal luštit křížovky.