Někdy v roce 1919 se zrodila následující židovská anekdota:
Po bulváru v Paříži se prochází haličský chasidský žid. Černý kaftan mu sahá bezmála na paty. Pejzy se pomalu dotýkají hrudi. Na hlavě mu trůní černý klobouk. Jeho zjevení u kolemjdoucích Pařížanů budí nebývalou pozornost. Zastavují se, otáčejí se. Zírají a zírají. Tu se náš chasida rozkřikne: „No, co je?! To jste ještě nikdy neviděli Čechoslováka?“


Tak, jak mají židovské anekdoty v povaze, i tato má několik vrstev. V jedné z nich najdeme naději, že zrod demokratického Československa v podobě československého národa jako národa politického sebou konečně přinese rovnoprávné postavení všech ve státě žijících národností, že zachová jejich kulturní, ale i politickou svébytnost. Demokratické Československo naplní to, o čem čeští demokraté snili už v roce 1848. Co se sice v rámci rakouské monarchie nabízelo jako samozřejmé, ale co se v následujícím půlstoletí rakouskému státu nepodařilo naplnit a co bylo jednou z příčin jeho zániku.

Atentát na Stürgkha a smrt Františka Josefa přinesly politické uvolnění

Po nástupu císaře Karla na trůn nastalo v rakouské monarchii v porovnání s lety 1914 až 1916, kdy železnou rukou vládl hrabě Stürgkh, značné uvolnění. Karel se odhodlal ke svolání rakouského parlamentu. Omilostnil řadu odsouzených velezrádců. Mezi nimi poslance Aloise Rašína, Karla Kramáře a Václava Klofáče. Milost dostal dokonce i Friedrich Adler. Tři kule z revolveru prohnal hlavou předsedy vlády, hraběte Stürgkha během sobotního oběda v roce 1916. Jak uvedl v obhajobě před soudem: Stürgkh musel být zabit, stal se zhoubou rakouské demokracie.

Na rozdíl od Německa se rakouská vláda vedená hrabětem Stürgkhem v létě 1914 neodhodlala svolat parlament. Naopak chabou rakouskou demokracii suspendovala a raději zavedla vojensko-byrokratickou diktaturu. Scéna z Haškova Švejka, kdy se Švejk po zatčení civilním strážníkem Bretschneidrem v policejní cele setkává s celou řadou údajných schvalovačů atentátu na následníka trůnu, kdy stačilo v hospodě zvolat „sedm kulí jako v Sarajevu“, není autorovou básnickou licencí, ale holou skutečností.

Vláda sněmovnu dala k ledu. Obávala se, že vzdorní poslanci, zejména poslanci neněmečtí jí válečné úvěry neschválí anebo neschválí tak hladce, jak se dělo v sousedním Německu. Není bez zajímavosti i pro posouzení budoucích historických dějů, že v Uhrách tamější ministerský předseda, hrabě Tisza takové obavy neměl. V Uhrách na rozdíl od Předlitavska neplatilo všeobecné volební právo a uherský sněm byl zcela v rukou maďarské aristokratické vrchnosti. Tudíž vesele zasedal dál. Sám Tisza měl obavy zcela jiné. Pro ně byl odpůrcem útoku na Srbsko. Obával se, že to budou právě Uhry, které poražené Srbsko dostanou pod svůj protektorát a v důsledku toho se vládnoucí etničtí Maďaři stanou menšinovým národem se všemi z toho plynoucími politickými důsledky.

Co by býval v roce 1914 předvedl rakouský parlament, hlavně pak jeho neněmecká část, se v plném rozsahu ukázalo v průběhu roku 1918. Díky parlamentu padly dvě vlády, řádný rozpočet, včetně žádosti o válečný úvěr parlament neschválil a vláda musela problém financí řešit neústavním úkrokem stranou, vydáním vládního nařízení.

Rozsudky nad Rašínem, Kramářem i Klofáčem byly od počátku sporné. Nerespektovaly poslaneckou imunitu. Souzeni byli za vyjádřené politické postoje v rámci výkonu poslanecké funkce. I v Rakousku platilo, že provinivšího se poslance musí sněmovna ke stíhání vydat. Jenže sněmovna nezasedala, nebylo proto koho o vydání požádat, a vojenské soudy jednaly tak protiústavně. Možná i tato skutečnost způsobila, že nakonec Rašín ani Kramář nebyli vydáni katu, ale dožili se císařovy milosti a následného propuštění. A znovu se jim otevřela možnost výkonu poslanecké funkce.

Státoprávní prohlášení Českého svazu z května 1917

Myšlenka ustavení československého národa se poprvé veřejně objevila ve Státoprávním prohlášení Českého svazu ve středu 30. května 1917. Svaz představoval sdružení všech českých politických stran, zastoupených v poslanecké sněmovně. Prohlášení vydal v den, tedy v onu středu, na niž po letech císař Karel svolal první zasedání Říšské rady.

Prohlášení se kriticky vyjádřilo k dualistickému uspořádání podunajské monarchie. K onomu fatálními kroku císaře Františka Josefa v roce 1867, před nímž ho varoval tehdejší předseda vlády, hrabě Belcredi, zdůrazniv, že císařův krok bude znamenat počátek konce rakouského státu.

Dualistické uspořádání se podle českých poslanců odehrálo na úkor rakouských neněmeckých a nemaďarských národů a rozdělilo zdejší národy na národy vládnoucí a potlačované. Způsob, jak tuto nespravedlnost odstranit spatřovali v proměně „mocnářství habsbursko-lotrinského ve spolkový stát svobodných a rovnoprávných národních států“.

Nebyla to nijak nová myšlenka. Bral se za ni již v roce 1848 Karel Havlíček Borovský. Článek z pera Františka Palackého na totéž téma způsobil v roce 1849, že Havlíčkovy Národní noviny byly úředně zastaveny a zakázány. V posledních desetiletích pak zaznívala z různých politických uskupení. Nejvíce se za ni stavěli rakouští sociální demokraté. Vzápětí ale alibisticky dodávali, že myšlenka spolkového státu bude způsobilá k naplnění, až dojde k hospodářskému narovnání dosud nerovnoměrně rozvíjejících se jednotlivých oblastí říše.

Překvapivě rozhodným a konzistentním stoupencem zřízení rakouského spolkového státu byl pozdější německý národovec Rudolf Lodgman von Auen, ústecký starosta a říšský poslanec. V roce 1918 předseda sudetoněmeckého zemského sněmu a hlava sudetoněmecké iredenty proti rodícímu se Československu. O dva roky později poslanec československého Národního shromáždění. V postoji, jak řešit národnostní otázku, byl konzistentní. Koncept spolkového státu jako způsob jak rozpadající se Rakousko zachránit naposledy předložil císaři Karlovi krátce po jeho nástupu na trůn. Bez úspěchu.

Podstatná pro další politický vývoj je závěrečná část citovaného státoprávního prohlášení českých poslanců. Odvolávají se zde na právo národů na sebeurčení a na právo svobodně se rozvíjet, ale současně i na práva, plynoucí z historických skutečností a státoprávních akt. Ohlašují, že se „v čele svého lidu (budou) domáhati sloučení všech větví českoslovanského národa v demokratický český stát, při čemž nelze opomenouti i větve slovenské, žijící v souvislém celku s historickou vlastí českou“.

Co všechno v této jedné rozvité větě sdělovali: Uvažovaný samostatný český stát hodlali ustavit v historických hranicích, tedy včetně Němci osídleného pohraničí a německých okresů na Moravě. Nadto si český stát měl usurpovat Horní Uhry, dnešní Slovensko. Sídlila zde přece „větev slovenská“, nedílná to součást českoslovanského národa. Prohlášení nijak nespecifikuje, zda se zřízení samostatného českého státu odehraje v rámci rakouské říše jako její stát spolkový, anebo zda půjde ve střední Evropě o zcela nový státní útvar. Obě možnosti si nejspíš česká politika mlčky nechala otevřené.

Obsah prohlášení by býval nepřekvapil, kdyby jej byly podepsaly jen občanské strany. Jeden ze zásadních rozporů, který bránil smysluplné debatě nad spravedlivějším národnostním uspořádáním Rakouska, bylo tvrdohlavé trvání českých občanských politiků na historických právech a na státoprávním uspořádání zemí koruny české. Pokud má vzniknut spolková česká země, pak i s pohraničím, osídleným převážně Němci.

To se samozřejmě zajídalo německým politikům. Národ, v souhrnu v Rakousku představující národ většinový by se v českých zemích a na Moravě najednou stal národnostní menšinou. Jediní, kdo požadavek státoprávního uspořádání odmítali jako starou, nepotřebnou historickou veteš byli ještě v roce 1899 na svém brněnském sjezdu sociální demokraté. Jejich koncept spolkového uspořádání Rakouska se opíral o etnické osídlení jednotlivých částí země. Sdíleli tak postoj již zmíněného Lodgmana von Auen.

Nyní se čeští sociální demokraté odřekli svého původního postoje, nejspíš na truc svým německým soudruhům , a začali sdílet postoj občanských stran, postoj, jenž velmi úspěšně přispěl k tomu, aby se z národnostního upořádání vytvořil neřešitelný problém, o nějž později osudově klopýtlo i Československo.

Německý radikální liberál, říšský poslanec K. H. Wolf, známý svými protičeskými výpady již doby předválečné, se ve své bezprostřední reakci na květnové státoprávní prohlášení dotkl Kramářova procesu. Naznačil oprávněnost jeho odsouzení. Připomněl chování mnohých českých vojáků, kteří přeběhli k nepříteli. A samo státoprávní prohlášení označil za projev české velezrádnosti.

„V debatě se naskytne příležitost,“ řekl doslova a mínil tím debatu ve sněmovně, „blíže si posvítit na chování Čechů za války.“ Požadavek ustavení českoslovanského národa, složeného i ze slovenské větve a zřízení českého státu, zasahujícího do Horních Uher, pro něho znamenal, „že snahy české směřují nejen proti existenci této, nýbrž i druhé polovice říše, a že se tak odstranění státního práva stalo společnou záležitostí monarchie.“ Upozornil, „že to státní právo dle nejnovějšího výkladu se kryje s jedním válečným cílem mocí Dohody.“ Vznesl nakonec dotaz, zda je přípustné, „aby příslušníci tohoto státu zastupovali snahy, jež souhlasí s válečnými cíli našich nejhorších nepřátel.“

Prakticky Wolf volal po novém „obnoveném zřízení zemském“, které historická práva a státoprávní akta promění v „hromadu ztrouchnivělých privilegií“. Dožadoval se téhož, co 5. dubna 1897 ve svém prohlášení před poslaneckou sněmovnou uvedli čeští sociální demokraté, když lpění na státním právu v souvislosti s nastolení národnostní rovnoprávnosti označili za „bludnou cestu“.

Wolfovo vystoupení nebylo hlasem volajícím na poušti. Dostalo se mu dostatek rezonance. Téměř celá rakouská německá politika (úřední i neúřední) se v dalších měsících ve vztahu k Čechům nesla v tomtéž duchu.

Tříkrálový manifest českých poslanců v roce 1918

V neděli 6. ledna 1918 se v Mramorové síni pražského Obecního domu sešlo přibližně na 200 českých poslanců. Po projevu poslance Staňka, předsedy svazu, sdružujícího všechny české říšské poslance, shromáždění přijalo proklamaci českému lidu. Text samotné proklamace byl cenzurou zkonfiskován. Čtenář, řekněme, Lidových novin z 8. ledna 1918 se mohl o obsahu proklamace tudíž jen dohadovat na základě úvodníku a Staňkova projevu.

Neuralgickým bodem sporu mezi Německem a Francií byla německá anexe Alsaska Lotrinska. Němci na záboru Alsaska-Lotrinska. Zatímco Francouzi, pokud by byli vůbec ochotni jednat o míru, požadovali naopak na jeho navrácení. Staněk uvedl, že trvalý mír bez narovnání zmíněného sporu je jednoduše vyloučený. Odkázal se v této věci na sebeurčovací právo. Připomněl, že to byli právě čeští poslanci, kteří v roce 1870 protestovali proti chystanému záboru Alsaska-Lotrinska, a že ve svém protestu jasnozřivě předvídali, že chystaná anexe se stane příčinou budoucího konfliktu. Jejich postoj v témže roce sdílel i Karel Marx. Předpověděl, že zábor Alsaska-Lotrinska nevyvolá v budoucnu pouze regionální konflikt mezi Německem a Francií, zatáhne do něho celou Evropu.

Staněk v závěru vystoupení pak odcitoval klíčovou pasáž, již onoho 8. prosince 1870 do protestního memoranda vnesli čeští poslanci: „Všichni národové, ať velicí, ať malí, mají rovné právo sebeurčení a rovnost jejich má stejně šetřena býti. Jen z uznání rovnoprávnosti a ze vzájemné vážnosti svobodného sebeurčení všech národů může vykvésti pravá jejich svoboda a bratrství, všeobecný mír a pravá lidskost.“ A sám za sebe ještě dodal: „Učiniti meč… střetným soudcem nad právy národů bylo by tolik co prohlásiti slabší z nich za zbavené všelikých práv…“

Jednou z příčin konfiskace tříkrálové proklamace, jak tento text byl později pojmenován, byla opravdu zmínka o Alsasku-Lotrinsku. Zejména pak dobový kontext, do něho byla zmínka zasazena. Cenzura nejspíš pasáž vyhodnotila jako podvratnou, ne-li velezrádnou, držící palce spíš nepřátelské Francii.

Cenzuře se nepochybně nelíbila i pasáž, v níž čeští poslanci zpochybnili rakouské představu, jak by mělo být naplňováno právo národů na sebeurčení. Podle rakouské vlády se naplnění tohoto práva má řešit ústavní cestou. To poslanci rozporovali. Poukázali na celou řadu případů, kdy se v duchu ústavy děly národnostní nespravedlnosti jak v samotném Rakousku, tak i v Uhrách. „Každý poukaz na … ústavu znamená … ve skutečnosti jenom odmítnutí práva sebeurčení, vydání v plen všech neněmeckých národů v Rakousku a přímo krutý, trvalý výsměch pro nemaďarské národy v Uhrách, kde jest ústava jen nástrojem … panství oligarchie několika šlechtických rodů…“ stojí v proklamaci doslova. Právo národů na sebeurčení má podle proklamace stát nad národními právními normami a být základem budoucího práva mezinárodního. Jen tak bude moci Evropa dosáhnout míru, „jenž odstraní staré křivdy, brutální moc převahy zbraní, jakož i nadpráví států i národů nad národy druhými…“

Čeští poslanci, aniž by to tak pojmenovali, si byli vědomi toho, co je pro nás dnes samozřejmé: Práva, ať lidská či práva kolektivní, jako právo národů na sebeurčení, stojí vždy nad zákonodárstvím toho kterého konkrétního státu. A pokud takový stát uvedená práva nerespektuje, pak má mezinárodní společenství právo „vměšovat se do jeho vnitřních záležitostí“. Tato práva jsou totiž nedělitelná. Jsou-li kdekoli porušována anebo jednoduše není na ně brán zřetel, případně jsou v rámci národní legislativy implementovány s ohledem na „specifika státu“ (což byl případ postoje rakouské vlády a s ní sympatizujících německých radikálů), riziko jejich znicotnění v rámci národní legislativy se stává rizikem obecným, nadnárodním.

Na druhé straně najdeme v prohlášení formulaci plnou rozporů: „Národ náš hlásí se o svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa prodchnut všecek vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a ve svém státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho svého občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí sídel svých a své větve slovanské přispěti mohl k novému velikému rozvoji lidstva, založeném na volnosti a bratrství, přiznávaje v tomto státě národním menšinám plná rovná práva národní.“

A tak zůstává otázkou, zda český požadavek uspořádat samostatný český stát (stále se rozumí v rámci rakouského spolku) v historických hranicích českých zemí a Moravy, odvolávající se na právo na sebeurčení, stojícího nad momentální rakouskou ústavou, neupírá totéž právo v českých zemích a na Moravě žijícím Němcům?

Prohlášení sice v sobě obsahuje přiznání národních práv nečeským (respektive nečeskoslovenským) menšinám, avšak toto přiznání má vrchnostenský charakter. Z dosavadních postojů politické reprezentace českých Němců navíc plynulo, že takový nanucený způsob národního sebeurčení si rozhodně nepřejí. Ze žádného jejich vyjádření nebylo možné vyvozovat, že by Čechům odpírali nárok vytvořit si samostatný český stát.

Jejich požadavek zřídit německou autonomní oblast Deutschböhmen, mající charakter spolkového státu nevycházel z jakýchsi „ztrouchnivělých historických práv“, jak se ještě v roce 1897 k nim stavěla česká sociální demokracie , ale o skladbu etnického osídlení Předlitavska. Sporným se tak mohla stát jen otázka, kam zařadit Dolní Rakousko. Ne proto, že Dolní Rakousy historicky byly součástí rakouského velkovévodství, jednoduše proto, že tu žila a pracovala (včetně Vídně) miliónová česká menšina.

Sixtova aféra

Roztrpčenost uvnitř rakouské politiky, živená zpočátku česko-německými spory, po čase i spory slovinsko-německými a polsko-německými, vedla mnohé vládní představitele (a s nimi i většinu německých radikálů) k přesvědčení, že čeští poslanci svoji imunitu zneužívají k tomu, aby rozvraceli rakouský stát a pracovali ve prospěch Dohody a aby se vůbec chovali povážlivě velezrádně.

Byla neděle 7. dubna 1918. Hladoví Vídeňané se jako každou neděli vypravili na jižní Moravu, aby zde u místních sedláků a vinařů za ne příliš levný peníz nakoupili základní potraviny. Jich se ve Vídni tragicky nedostávalo. Onu neděli je v jihomoravském Podivíně, nedaleko Velkých Pavlovic, nevítali ve vratech statků bodří moravští vinaři s koštérem, opřeným o rameno, ale mlčící vesnice a uzamčená vrata usedlostí. A na nich přibité sdělení hlásalo: „Nás vynechte, jsme tu samí velezrádci!“

Podivínští tak reagovali na podivné vysvětlení, jež 2. dubna 1918 toho roku poskytl rakouský ministr zahraničí Czernin deputaci vídeňské městské rady, vedené starostou Weiskirchnerem. Vídeňští radní si u pana ministra postěžovali na zničující nouzi a hlad, jež nesnesitelně den co den trápí Vídeňany. Nejspíš očekávali, že pan ministr nabídne nějaké řešení. Vrátil totiž právě z Uher, které tak zoufalou nouzí a hladem netrpěly. Czernin nevěděl nic lepšího, než obvinit z hladovění Vídeňanů Čechy.

Údajně měla být na nejlepší cestě jednání o míru s Francouzi. Už jen proto, že měla iniciovat francouzská strana. Podvratná česká politika ale u Francouzů posílila představu, že se Rakousko díky odstředivým silám rozpadne samo. Stačí jen vyčkat. Mír byl podle Czernina bezmála na cestě, Vídeňané by byli zakrátko po jeho nastolení přestali hladovět, velezrádná česká politika ale zničující válku prodloužila, prodloužila i hladovění Vídeňanů.

Francouze, přesněji řečeno jejich ministerského předsedu Clemenceaua rozlítilo, že by oni měli být těmi, kdo iniciovali separátní mírová jednání. Navíc s „druhořadým“ Rakouskem. Doložili, že to byl právě císař Karel, který se před rokem, 31. března 1917 dopisem zaslaným přes bratra své ženy Zity, Sixta Bourbonského (proto Sixtova aféra) pokusil za zády Němců vyjednat pro Rakousko separátní mír. Aby nedošlo k jakémukoli překroucení, císařův dopis uveřejnili v plném znění.

Obsahoval pasáž, jež musela rozzlobit i Němce. Karel v ní sliboval, že Němce přesvědčí, aby se vzdali Alsaska-Lotrinska. Tvrzení, že je dopis zfalšován, málokdo věřil. Francouzi si dokonce z tvrzení o zfalšovaném dopise utahovali: Pokud to nebyl princ bourbonský, který dopis zfalšoval, pak si jej musel zfalšovat sám císař Karel. Czerninova prostořekost, jež Francouzům nahrála na smeč, dostala Karla do krajní trapné situace vůči německému spojenci. Přiměla ho, aby před císařem Vilémem kál. Ten mu velkoryse poskytnul rozhřešení.

Rozhřešení po několika dnech nabylo konkrétní podoby: Dosavadní spojenecká smlouva mezi Německem a Rakouskem z podnětu Němců nabyla významných změn. Rakousko se vůči Německu ocitlo v naprostém vazalství. Jako stát se vzdalo zahraničně politické svrchovanosti ve prospěch spojence.

Hrabě Czernin z funkce ministra zahraničí podal demisi. K jeho cti budiž řečeno, že ji podával v té době, vyhodnotiv svoji politickou situaci, poněkolikáté. Ke cti císaře budiž řečeno, že ji poněkolikáté odmítl.

Rakouští Němci požadují radikálně omezit občanské svobody

Pád ministra zahraničí ze 14. dubna 1918 radikální Němci nepřičítali jeho prostořekosti, ale českým rozvracečům. Sdíleli s ním názor, že Češi jednají velezrádně, že je jejich zájmem válku rozdmýchávat, ne ji tlumit, a že tak nahrávají protivné straně, jak uvedl Czernin na oné osudné schůzce s vídeňskými radními 2. dubna 1918. Vládu doktora Seidlera pak obviňovali ze slabosti, jestliže si mezi Čechy neumí udělat pořádek. K Čechům přihodili i vzpurné Slovince.

Tón protestů udávali představitelé Německé národní strany.

Pohrozili vládě: Pokud nevyjde jejich požadavkům vstříc a pokud na ně do 27. dubna kladně neodpoví, odejdou do opozice a připraví tak vládu o většinové zastoupení ve sněmovně.

Požadovali: Neprodleně zřídit samostatnou zemi Deutschböhmen s vlastní správou a s vlastním zemským sněmem. Omezit svobodu tiskovou, spolčovací a shromažďovací. Pod hrozbou vězení zakázat jakékoli veřejné vystoupení, které by mělo obsahovat požadavek samostatné české státnosti. Zahájit prověrky veřejných zaměstnanců a jejich postojů k otázce české samostatnosti.

V jednotlivých německých okresech šli radikálové ještě dál. Shromáždění „Volksgenossen“ (dalo by se přeložit jako „soukmenovci“) ve Štýrském Hradci pohrozilo vládě i panovnickému domu vzpourou. Hrozbu „Volksgenossen“ v sousedním Klagenfurtu upřesnili v přijatém usnesení. Stálo zde: „Pokud vláda sama české a slovinské velezrádce nezačne věšet, od velezrádců si pomůžeme sami, a to s pomocí Berlína.“ „Volksgenossen“ z Liberce pro změnu nakázali vládě, aby potraviny z Čech zásadně směřovala do Sudet. „Žádné sladké řečičky, jen činy vlády mohou uspokojit náš smysl pro spravedlnost,“ končila jejich rezoluce.

Požadavek libereckých Němců souzněl s požadavky ostatních sudetských Němců. Po celém pohraničí se šířila fáma, že Češi, doslova se utápějící v přebytku potravin, brání tomu, aby se byť skromná část dostala na území obydlená zoufale hladovějícími Němci. Jejich totálním vyhladověním prý hodlali německou otázku v Čechách a na Moravě vyřešit cestou biologickou.

Zprávy, že i v oblastech osídlených Čechy vládne hladomor a nemoci z hladu, že i zde narůstá dramatickým způsobem úmrtnost, vykládali němečtí vůdci, například pověstný velkoněmec a šovinista doktor Titta z Třebenice na Ústecku, jako smyšlené. To, že se Rakousko válkou zcela vyčerpalo, že bylo hospodářsky bankrot, jednoduše nebrali v úvahu.

Polovičatá řešení Seidlerovy vlády

Vláda doktora Seidlera, i když jí císař ve chvíli nejpotřebnější vyslovil absolutní důvěru, si nemohla dovolit Němce rozlítit do krajnosti. Riskovala tím, že ztratí parlamentní většinu a že ohrozí přijetí projednávaného rozpočtu. Hlavně válečného úvěru. Proto navrhla nové krajské uspořádání českých zemí. Formulováno bylo tak, jakoby předjímalo Němci požadovanou provincii Deutschböhmen. Hranice krajů se měly řídit etnickým osídlením. Jejich platnost měla vstoupit 1. ledna 1919.

Nově navržené krajské uspořádání obsahovalo skrytý cíl: Zabránit vzniku českého, respektive československého státu, byť v rámci rakouské monarchie, tak, jak zamýšleli Češi. V historických hranicích. Národní listy v sobotu 4. května 1918 utajený vládní záměr nahlas pojmenovaly: „Krajské zřízení a národnostní ohraničení zničí naše státoprávní ideály. Takový skutečně je úmysl Seidlerovy vlády.“

Nicméně nepochybně vstřícný krok vůči českým Němcům české Němce uspokojením nenaplnil. Jejich pochybnost pojmenoval na shromáždění ústeckých občanů starosta města a poslanec Rudolf Lodgman von Auen. Řekl:

„Oznámené vládou chystané zavedení krajských vlád v Čechách jest možná oznámením, že vláda uznává samosprávu Němců v Čechách. … Ovšem krajská hejtmanství jsou jen zlomek samosprávy… Musí být splněn dávný požadavek Němců, že pro německé kraje v Čechách mohou býti jmenováni jen němečtí úředníci a úřední řeč bude jen německá. Nepřikročí-li vláda k řešení celého problému rakouského, mají Němci z Čech pohotově program: ´Homerule pro hrabství Ulster v Čechách!“

Výrazem „homerule pro hrabství Ulster v Čechách“ mínil nápodobu severoirských protestantů. Opustit Rakousko a Němci osídlené pohraniční oblasti připojit k německé říši.

Rozvraceči rakouského státu jsou Němci, ne Češi

Počátkem července nakonec Seidlerova vláda padla. Nahradila ji vláda barona Hussarka. Jestliže se Seidlerova vláda snažila Čechům a Němcům nabídnout jisté kompromisní řešení, Hussarkova vláda tuto ambici neměla. Prvním jejím krokem bylo zřízení krajského soudu v Trutnově. Šlo o zjevnou provokaci. Krajský soud v Trutnově představoval další významný krok k uskutečnění samostatné země Deutschböhmen.

V těch několika málo po sobě jdoucích měsících v roce 1918 se nálada výrazně proměnila. Jednak do Čech stále silněji prosakovaly zprávy o úspěších československých legionářů v Rusku, jednak státy Dohody dávaly jednoznačně najevo, že počítají se vznikem samostatného Československa, nejen Francouzi, ale i Britové v srpnu otevřeně odepsali Rakousko, v září se k nim přidaly Spojené státy a Masaryka uznaly jako představitele budoucího Československa, a jednak sama česká politika nabyla nebývalého sebevědomí.

V souvislosti s trutnovským soudem napsaly 2. srpna 1918 Lidové noviny: „Češi se netlačí a nepotlačí k zelenému stolu… Co by bylo před válkou pobouřilo celý národ a způsobilo divoký rozruch, přijímá nyní české poselstvo i veškerá česká veřejnost s pohrdavým úsměvem. Spíš než hněv možno pozorovat v české jakousi škodolibost…“

Před způsobem uplatňované vládní politiky vůči neněmeckým národům varoval šéfredaktor vídeňského sociálně demokratického listu Arbeiter Zeitung, Friedrich Austerlitz. V úvaze uveřejněné v listu 2. srpna 1918 a nazvané „Národnostní politika v Rakousku“ uvedl, že národnostní stát musí být schopen vyjít vstříc svým národům, jejich touze po samostatnosti a sebeurčení. Pokud tak nečiní, napsal jasnozřivě, musí se připravit na to, že ho stále větší masy obyvatel budou odmítat. Stane se tak státem, který není ani k životu, ani k umírání. Stát, jenž není věrný ke svým obyvatelům, nemůže ani žádnou věrnost od nich očekávat. Potvrdil nadto stávající politický postoj českých politiků, tvrdících, že to nejsou oni, kteří rozvracejí rakouský stát, ale němečtí nacionálové nadřazováním svých národních zájmů nad zájmy ostatních rakouských národů. Znemožňují tak, aby v rámci Rakouska i neněmecké národy dosáhly politické samostatnosti. Způsobují nárůst nedůvěry vůči státu a jeho vnitřní rozklad.

Naprosto prorocky se k tomu vyjádřila Národní politika v úvodníku „Osudný omyl“ ze 4. srpna 1918:

„Je to omyl osudný, domnívají-li se vídeňští činitelé, že německým kursem zkruší a donutí národ náš, aby honem se vzdal svých oprávněných požadavků a programu svého. Nezáleží-li vídeňským kruhům na zdravém rozvoji nefalšované myšlenky rakouské a existují-li pro ně pouze diktáty německé menšiny, je to jejich věcí, spláčou-li nakonec hořce nad výdělkem.“

A již citovaný Austerlitz k tomu dodává, že politická úsilí Čechů a Němců jsou v této otázce zcela protichůdná. Zatímco řešení národnostní otázky Češi spojují s demokratizací Rakouska, Němci se zachováním vlastní výsad. Píše ve vydání Arbeiter Zeitung z 3. srpna 1918:

„Národní politiku Čechů podmiňuje demokracie, naproti tomu národní politiku Němců podmiňují privilegia. Čechové mohou vítězit jen v demokracii, Němci se mohou udržet jen v privilegiích. Díky své falešné národnostní politice se němečtí občané ocitají v nesnesitelném konfliktu. Pokud chtějí být národnostní, musí jednat nedemokraticky, pokud přece jednají demokraticky, stávají antinárodními. Je to konflikt sám v sobě: Národ, který je nedemokratický, okrádá se o možnost vlastního rozvoje.“

Korunu protičeského tažení představoval zářijový pastýřský list rakouských biskupů. Věrní se v něm dozvěděli, že snahy o dosažení národní nezávislosti a národního sebeurčení jsou hodnotami po výtce nekřesťanské. Po Rakousku je měli rozsévat „zahraniční nepřátelé a svobodní zednáři“, kteří tak „beztrestně provádějí toto ďábelské dílo“., Lidové noviny z 8. září 1918, v té době mající blízko k politickému katolicismu, pastýřský list odmítající právo národů na sebeurčení označily v úvodníku „Ďábelské dílo a čeští kněží“ za „nejprudší útok katolické hierarchie na Čechy a na a další porobené národy rakousko-uherské“. Pochvalně se naopak zmínily o reakci českého katolického duchovenstva. Podle nich jejich reakce na list představuje „slibný příznak národní obrody“.

Národní politika z téhož dne opravila tvrzení vídeňského listu Neue Freie Presse, že se české katolické duchovenstvo připojilo k Tříkrálové deklaraci české politiky až v reakci na pastýřský list. Čtenář se dozvěděl, že čeští duchovní se k deklaraci hlásili prostřednictvím Spojené strany katolické již v den jejího vzniku, 6. ledna 1918.

Československo a osudová pochybení

Nakonec došlo na zde citovaná slova Národní politiky. V pondělí 28. října 1918 ve Vídni opravdu „splakali nad výdělkem“. Zrodilo se demokratické Československo. V českých zemích a na Moravě vymezené historickými hranicemi. Tedy s více než tří a půl miliónovou německou menšinou. V novém státě se měla ocitnout proti své vůli. Alespoň tak o den později v budově zemského sněmu Dolního Rakouska ve Vídni soudili zakladatelé německo-rakouské provincie Deustchböhmen. Měla se stát součástí nově vznikajícího Německého Rakouska. Do vedení zemského sněmu Deutschböhmen (Německého Česka) byli zvoleni zástupci všech sudetoněmeckých stran, včetně sociální demokracie. Tu zastupoval její předseda Josef Seliger. Vydali pak prohlášení. Uveřejnil je pražský list Prager Tagblatt ve středu 30. října 1918:

„Poslanci Německého Česka uznávají právo na sebeurčení národa, a tak má český národ nárok, aby si uvnitř hranic území, jež osídlil, vytvořil svůj nezávislý stát. Ale co nejrozhodněji se ohražují proti záměru vtělit do českého státu Německé Česko anebo nějakou jeho část. Německý charakter Německého Česka je zcela nesporný. Pokud by měl být zpochybňován, může být v každé chvíli potvrzen lidovým hlasováním, v němž drtivá většina obyvatelstva stvrdí, že je německá a že nehodlá být vtělena do českého státu. Češi se odvolávají na to, že Německé Česko patří historicky k jejich státu. Ale ztrouchnivělé pergameny (zde je narážka na vyjádření české sociální demokracie z roku 1897) nemohou popřít živé právo německého národa v Česku. Češi, kteří sami na principu národnostním požadují maďarské Slovensko, ačkoli jejich státu historicky nikdy nepatřilo, nemají právo ten samý národnostní princip znásilňovat k újmě německého lidu v Česku.“

Pro vyvážení je nezbytné odcitovat i ve Vídni vycházející sociálně demokratické Dělnické listy z téhož dne. Upozorňují, že deklarace vyhlašující provincii Deutschböhmen jako součást Německého Rakouska, stejně jako prozatímní ústava samotného Německého Rakouska vůbec neberou v potaz existenci milionové české menšiny, sídlící na území Dolních Rakous a ve Vídni. Pro čtenářovu představu list uvedl, že jen ve Vídni Češi tvoří jednu třetinu všeho obyvatelstva.

Sebeurčovací právo není pro všechny

Zcela „jasno“ do sporu nakonec vnesl o dva roky později Karel Kramář ve vystoupení v diskusi Národního shromáždění nad vládním prohlášením nově ustavené Tusarovy vlády v červnu 1920. Reagoval na předchozí vystoupení poslanců Rudolfa Lodgmana von Auen za německou Národní stranu a Josefa Seligera za stranu Sudetoněmeckou sociálně demokratickou. Oba poslanci si postěžovali, že německé menšině bylo Československo doslova vnuceno a odepřeno jim tak bylo nezpochybnitelné právo národa na sebeurčení. Podle nich česká národnostní politika tak popřela samu sebe ve svých základech.

Karel Kramář v onom vystoupení 10. června 1920 nejprve českým Němcům vytkl nevděčnost za to, že se mohli účastnit demokratických voleb a že mohou mít své zástupce v československém parlamentu. Požadavek poslanců Lodgmana a Seligera na sebeurčení vyložil jako odtržení Němci osídlených oblastí Čech a jejich připojení k německé říši. Naši Němci se ale tím netajili už onoho 29. října 1918, když ve Vídni vyhlásili samostatnou provincii Deutschböhmen jako nedílnou součást Německého Rakouska.

Kramář doslova řekl:

„To je pravda, že jsme vám sebeurčení nedali, ale my vám je také nedáme, poněvadž víme, co jest vaším sebeurčením. To jest násilí nad našimi menšinami… jinak máte veškerá práva, která máme my. … Vy, kteří jste byli vždycky proti sebeurčení, najednou chcete od nás sebeurčení. Proč? Protože jste si ho zasloužili? Proto, že to bylo ve čtrnácti bodech? Ale račte odpustiti! Těch čtrnáct bodů nebylo pro národy, které byli utlačovateli, nýbrž pro národy utlačované. Vy jste to nepřijali jako dobrodiní, nýbrž vy jste to musili přijmouti, poněvadž jste byli poraženi.“

Když pominu otázku, kdo v té válce byl, a kdo naopak nebyl poražen, musím se přece jen vrátit k úvaze několikrát citovaného Friedricha Austerlitze. Ač sociální demokrat v otázce národnostního soužití dal za pravdu politické prozíravosti německému kancléři Otto von Bismarckovi. V úvaze „Připravenost k míru a ochotě k oběti“ v Arbeiter Zeitung 24. srpna 1918 napsal:

„Stát vznikl z pozemkového vlastnictví: velký latifundista se stal i velkým zemským vladařem. Dosud tento feudální původ ovlivňuje státní politické myšlení. Stejně jako latifundista zmnožoval své bohatství zabíráním další půdy a dostával tak do područí stále více sedláků, tako podobně jsou dodnes mnozí přesvědčeni, že stát je o to bohatší a mocnější, o kolik víc čtverečních kilometrů ovládá a o kolik víc poddaným vládne. Kdo se nenechá mýlit tímto přeneseným předsudkem, takové mínění nesdílí. Když v roce 1866 pruští generálové zabrali bavorská a rakouská území a chtěli je připojit k říši, Bismarck to odmítl. Svůj nesouhlas s takovým požadavkem mezi jiným zdůvodnil následovně: Poměřil jsem územní zisky rakouské a bavorské mírou otázky, zda zdejší obyvatelé v případné válce zůstanou pruským úřadům a jednotkám věrni, zda se podřídí jejich rozkazům. Nezískal jsem ale dojem, že by obyvatelstvo těchto území, zdomácnělé v bavorských a rakouských poměrech, vyšlo ve svém přesvědčení vstříc vládě Hohenzollernů. Úvaha Bismarckova, a to přitom rozhodně nebyl žádný demokrat, obsahuje důvod, proč se zřekl možnosti zabrat bavorská a rakouská území. Sám kancléř byl přesvědčen, že stát není silný tím, že panuje nad více území, ale vždy slábne, panuje-li nad územím, jehož obyvatelstvo se protiví jeho vládě…“

Škoda jen, že pánové Lodgman a Seliger tato slova Bismarckova neodcitovali onoho 10. června 1920 českým politikům v Národním shromáždění. Možná by je bývalo tolik nepřekvapilo, co se dělo v českém pohraničí v druhé polovině 30. let.

„Copak jste nikdy neviděli Čechoslováka?“

Měla pravdu v úvodu citovaná židovská anekdota, anebo jen byla výrazem zbožného přání? Měl šanci vzniknout v jejím duchu československý národ, aniž by upíral všem svým součástem, českým slovenským, maďarským, německým, židovským, ukrajinským a polským jejich kulturní a politickou svébytnost? Zkušenosti z pozdějších let nás přesvědčují, že nejspíš ne. Nejen proto, že mnohé československé národy se staly součástí zdejšího společenství proti své vůli, respektive nikdo se jich na jejich vůli neptal, ale i proto, že mezi českými politiky byla řada takových, a ne nijak nevýznamných, kteří o československém národě neuvažovali podobně jako náš chasida na pařížském bulváru, jako o národě po výtce politickém, ale jakoby se jednalo o konzistentní národnostní etnikum. Jedním z nich byl dokonce sám prezident Beneš. Osobně zabránil tomu, aby po druhé světové válce Slováci dostali v rámci Československa politickou samostatnost. Protivilo se to jeho představě o československém národě.

A tak se postupem času česká snaha o národnostní politickou emancipaci zredukovala na pokřik: „Kdo neskáče, není Čech!“ Jenže nárok skákat nemá ledaskdo. Když v roce 1998 v Sapporu naši hokejisté vyhráli zlatou medaili, jistí mladíci na náměstí Jiřího z Poděbrad v Chebu radostí z výhry skákali a volali: „Kdo neskáče, není Čech!“ Tu se k nim ze stejné radosti, že naši zlatí hoši to opět světu ukázali, přidal jakýsi mladý cikán. Hopsal a dostal po tlamě. Nějaká smažka se přece mezi nás Čechy cpát nebude!

HOP!

Jde o přednášku přednesenou 19. října 2018 na semináři katedry politologie a filosofie FF UJEP, konaného v Písku na téma "Reflexe Republiky"