Vyjednávání povolebních koalic, z nichž mají u nás a v Německu vzejít nové vlády, můžeme nyní sledovat takřka v přímém přenosu. Jeden podstatný rozdíl tu patrný je: Němci svoji politickou budoucnost dojednávají v klidu a v pohodě. U českých volebních vítězů lze vypozorovat jistou nervozitu. Trápí je, zda jim do vyjednaného kompromisu prezident, ač je nyní ve stavu nemocných, „nehodí vidle“. Vezme opravdu v potaz, že tvoří parlamentní většinu? Nepovede opět svoji soukromou válku s parlamentem? Nenajmenuje do předsednického postu svého milce, jak milec sám tvrdí?

Rozdíl v míře nervozity v Německu a u nás zapříčiňuje způsob, kterak se v obou zemích po volbách rodí vláda. V Německu vládu volí parlament. U nás vládu jmenuje prezident. První způsob nazýváme kancléřským systémem. Druhý pojmenování nemá. V Německu vláda vzniká z vůle parlamentu a jemu se odpovídá. U nás vláda vzniká z vůle prezidenta a odpovídá se parlamentu.

Proč ten rozdíl?

Němci poučeni vlastní historií se dopracovali k závěru, že nestačí, aby se vláda „jen“ zodpovídala parlamentu. Stejně nezbytné je, aby i o tom, kdo vládu povede a kdo ji bude tvořit, výlučně rozhodovala parlamentní většina. Nevrátili se tak k systému Výmarské republiky, v níž se postavení prezidenta nelišilo od postavení našeho prezidenta. Prvorepublikového i současného.

Na příkladu Adolfa Hitlera a jeho nacistů pochopili, že parlamentní demokracie může snadno vzít za své už jen proto, že prezident do funkce předsedy vlády jmenuje představitele strany, která ve volbách dosáhla největšího počtu hlasů. Stačí nějakých 20-30 procent.

Na první pohled jde o legitimní a politicky zcela nevinný krok. Prezidentem jmenovaná vláda musí přece předstoupit před parlament a získat jeho důvěru. Jinak odchází do politického nebytí. V úřadě setrvává nanejvýš do vzniku vlády nové. Dělba práce, která se tu nabízí, je zdánlivě přirozená. Hlava státu, prezident vládu vytváří, parlament ji buď potvrdí, anebo pošle „k šípku“.

Toho si byli vědomi i Hitlerovi nacisté. V roce 1933 získali zhruba 32 procenta voličských hlasů. Prezident Hindenburg s krajní nechutí toho „českého kaprála“ jako představitele nejsilnější strany jmenoval kancléřem. To bylo v únoru.

V březnu nacisté podpálili Říšský sněm, sídlo parlamentu. Na spáleništi zanechali zdrogovaného holandského komunistu, Van der Lubeho. Příčina požáru byla jasná. Komunisté prohráli volby a pokusili se o státní převrat, zněl úřední výklad. Požár měl odstartovat puč. Než se komunisté „stačili usebrat“, usebrala se pruská policie, podřízená pruskému zemskému ministerskému předsedovi a nacistovi, Hermannu Göringovi a pozatýkala komunisty (včetně poslanců, nehledíc na jejich imunitu) a sociální demokraty (včetně poslanců, nehledíc na jejich imunitu).
Požár puč sice odstartoval, ale ten opravdu připravený, nacistický. Nezbývalo než svolat policejně vykastrovaný parlament a poslance klerikální strany Centrum „přesvědčit“, aby poslušně zvedali ruce podle nacistů a aby Hitlerovi odhlasovali plné moci. Demokracie, ještě v únoru jakž takž žijící, se v průběhu několika týdnů proměnila v diktaturu. Bohatě stačilo, aby do čela vlády byl prezidentem legitimně jmenován třicetiprocentní Hitler.
Poučeni touto zkušeností pováleční Němci při tvorbě nové ústavy nenechali nic náhodě. Instituci prezidenta zúžili na kladeče věnců a udělovatele státních vyznamenání. Vládu do své moci dostal plně parlament. Tvoří ji. Poskytuje jí důvěru, anebo posílá do nebytí.

Až Němci po nynějších volbách dojednají vládní koalici, její kandidát na kancléře včetně celé vlády předstoupí před Spolkový sněm. Ten se buď jím nechá přesvědčit, anebo jej zdvořile „vyprovodí“.

To tvůrci novodobé české ústavy se zkušenostmi z historie rozhodně nepoučili. Patrně pod vlivem romantických představ o první republice, majíce za to, že republika Masarykova byla doslova demokratickým rájem, do ústavy přepsali prezidentovy prvorepublikové pravomoci. Jmenuje vládu, ale i soudce, univerzitní profesory a podobně. Opět se stal jakýmsi polovladařem. Vládu může vytvářet po libosti a nebrat ohled na výsledky voleb, tudíž ani na parlament. Na věci nic nemění, že jen dočasně.

Tvůrcům ústavy ušlo, že prvorepublikové pravomoci prezidentovy byly jakýmsi zředěným odvarem pravomocí císaře „z boží milosti“. Starorakouská demokracie měla dva suverény. Císaře, který jmenoval vládu a vláda se mu zodpovídala. Parlament, který schvaloval vládě zákony a nanejvýš jí mohl „házet klacky pod nohy“, neschvaluje jí třebas zákon o státním rozpočtu . První republika rakouskou dvojkolejnost částečně napravila. Stačí ale nahlédnout do díla historika Antonína Klimka Boj o Hrad , líčícího prvních prvorepublikových 10 let na Pražském hradě, aby člověk pochopil, že i Masaryk vedl s parlamentem soukromou válku o výslednou podobu vlády. „V jeho duchu“ ji vedli i naši novodobí prezidenti, Havel a Zeman.

Kdyby u nás podobně jako v Německu vládl kancléřský systém, těžko by mohlo dojít ke převratu v roce 1997, namířenému proti dosavadnímu premiéru Klausovi a organizovanému prezidentem Havlem spolu s odštěpenci z ODS, co si později říkali Unie svobody. Výsledkem byla poloúřednická vláda, vedená bývalým bankéřem Tošovským, údajně podezřelým ze spolupráce se Státní bezpečností. Po Klausově demisi by to byl parlament, kdo by svrchovaně rozhodl o jeho nástupci, a ne pán Hradu.

Po pádu Nečasovy vlády by byla nemusela Miroslava Němcová nedůstojně shánět 101 poslaneckých podpisů, aby prezidentu Zemanovi nakonec marně a ponižujícím způsobem dokládala, že vládne parlamentní většinou. Zeman, nedbaje jejího úsilí, si vytvořil vlastní soukromou vládu, Rusnokovu. Až do voleb vládla bez parlamentní důvěry. Kancléřský systém by Miroslavě Němcové umožnil, aby ji jako premiérku i vládu potvrdil parlament, a ne pán Hradu.

Zdá se, že se opravdu v našem případě potvrzuje ono okřídlené úsloví o lidech, kteří, neznajíce svoji minulost, si ji musí znovu a znovu prožít. Místo, abychom dnes našemu prezidentovi drželi palce, děsíme se chvíle, až se vrátí z nemocnice a do ujednání většinové povolební koalice nejspíš „hodí babišovské vidle“.

Psáno pro Přítomnost