„Dovoluju si tvrdit, že s osudem intelektu je spojen osud demokracie“, píše Karel Čapek v úvaze Intelekt a demokracie, uveřejněné Ferdinandem Peroutkou v Přítomnosti 18. července 1934. Čapka neudivuje, že kolébkou demokracie je střízlivá Anglie. Řídí se zdravým rozumem a zkušeností. Nepovažuje za náhodu, „že se francouzská revoluce zrodila z rozumového osvícenství“. Škoda jen, že se u Francouzské revoluce maličko nepozastavil. Mohl ji uvést jako příklad ošidné obojakosti.

Jako příklad odstrašující:

Jeden z významných dobových současníků, Josef von Sonnenfels , rodák z Mikulova a zakladatel politických věd v rakouské monarchii, díky Francouzské revoluci demokracii zatratil. Moderní humanistická společnost si přece dokáže vystačit s právním státem. Ten díky „vládě lidu“ právě ve Francii dostával na frak. Sonnnefels ke své škodě nerozpoznal, ač mu to poznání nebylo neznámé, že příčinou francouzského teroru není „vláda lidu“, ale skutečnost, že si parlament (Konvent), z vůle lidu původně vzešlý, usurpoval nejen moc zákonodárnou, ale i soudní a výkonnou. Přestal být institucí, odrážející vůli lidu a stal se tyranem. Vyvinil se z jakékoli veřejné kontroly.

Jako příklad následováníhodný:

Veřejná kontrola podle Čapka je právě onou podmínkou pro to, aby demokracie byla opravdu prostředím, kde se daří kritickému myšlení, kde politické závěry nejsou výsledkem diktátu, ale dohody. Ač rozhodující roli sehrává parlament, Čapek připouští, že ne vždy musí být nutně „chrámem rozumu“. Demokracie „je (totiž) věčně nehotová, ... pořád nás zklamává a nutí nás ustavičně se vyrovnávat s novými a novými zkušenostmi“. Jinak řečeno: Demokracii každý nový den znovu a znovu obnovujeme. Propásneme-li byť jen jediný den, začíná chřadnout.
Veskrze pošetilé byly výroky čelných českých politiků, když v 90. letech minulého století pyšně oznamovali, že vybudovali demokracii. Vybudovat ji nelze! Toho si byl Karel Čapek vědom. Lze jen vybudovat instituce, tvořící prostředí, v němž se demokracii možná zadaří. Sama jejich existence demokracii nezaručuje. Proto, ač se i komunistický režim vykazoval stavebními kameny demokracie (parlament, krajská a obecní samospráva, volby, ústavou zaručené nezávislé soudnictví, vláda, která se formálně zodpovídala parlamentu), sotva jej můžeme považovat za demokracii Šlo naopak o antidemokratické a proti lidem namířené politické uspořádání. Demokracie je založena, jak píše Čapek, „na dohodě“. K dohodě je nezbytná svobodná vůle dohadujících se stran. Ta byla komunisty lidem upírána a její projevy navíc krutě pronásledovali.

Opravdová demokracie je úmorná a k uzoufání nudná. Vše si v demokracii musíme navíc trpělivě, s vypětím sil a často i se sebezapřením odpracovat, neb jsme se v demokracii „zřekli zázraků a čarování“. Je bohužel v povaze lidí, že se snaží břemeno, které jim demokracie nakládá na bedra, setřást, ošidit a spoléhat se raději právě na „zázraky a čarování“, a tak „demokracie bývá zneužito, jako se rozumu zneužívá k všelijakému chytráctví...“. Dnes bychom místo „chytráctví“ použili slova „populismus“.

Poslouchám-li kteréhokoli populistu, který se snaží vetřít do mé přízně, a rozeberu-li jeho výroky, vždy s překvapením zjišťuju, že mají rozumový základ a že s nimi jsem s to v zásadě souhlasit. Odrážejí se od skutečnosti, s níž jsem i já konfrontován a mám svoji osobní zkušenost. Ošidnost populismu, nebo-li slovy Čapkovými „politického chytráctví“, tkví v tom, že příčiny svízelů, jež život přináší a pod nimiž mnohý skutečně strádá, zjednodušuje a zplošťuje. Nabízí pro ně jednoduché, hlavně však bezpracné a bezbolestné řešení. Nikdy ne na můj úkor, vždy na vrub někoho jiného, lhostejno zda skutečného nebo smyšleného.

Čapek správně píše, že „každý krok dál se musí platit značnou námahou a trpělivostí“. Dodal bych, že výsledek trpělivé a namáhavé práce se nadto objeví až po nějaké době. Rozhodně ne hned, sotva jsme si vyhrnuli rukávy. „Politické chytráctví“, náš dnešní tak úspěšný populismus, naopak výsledky slibuje obratem ruky. To zní nad míru libě mnoha českým netrpělivým uším.

Sociální stát rozvrací osoby „nepřizpůsobivé“. O práci nás připravují migranti. Parlament je jalové seskupení politických impotentů, vyžívajících se v bohaprázdném žvanění. Odstraňme osoby nepřizpůsobivé od „cecíků“ sociálního státu, začne vzkvétat. Vyžeňme migranty z Evropy, vrátí se společnost hojnosti. Nedbejme ve volbách na kandidáty stranických sekretariátů, vybírejme si „skutečné odborníky“, parlament se obratem stane dělným tělesem.

Úskalí demokracie, ač jde o vládu rozumu, tkví v tom, že je to především vláda lidu. Ferdinand Peroutka v úvaze o lidu napsal, že „lid bývá často pošetilý, ba pitomý“. Připouští to proto, že i on sám „často bývá pošetilý, ba pitomý“. Podobně přemýšlí Karel Čapek. Pro něho se demokratická politika „stává věcí davů, a davy, jak známo, se dají nejvíc ovládat a vést vášněmi“. Demokracii proto nic nebrání, aby byla „řečnivější a pathetičtější než například absolutismus“, a „jelikož operuje kolektivitami, dovolává se daleko spíš hromadných citů než individuálních mozků!“.

Napadá mě, zda to není protimluv, jestliže o pár řádek později Čapek píše, že „režimy, jež demokracii zavrhly, ... jsou pathetičtější, vášnivější a davovější“ a že „ve srovnání s nimi se demokracie vyznačují střízlivostí přímo šedivou a vášněmi velmi tlumenými“. Není v tom rozpor? Dozvěděli jsme se přece, že demokracie je „řečnivá a pathetická“, a současně má být „šedivě střízlivá a vášně tlumící“? Čapek tu rozpor přesto nenachází. Diktatury a tyranie mají přece jasno. Ne tak demokracie. „Tak jako intelekt váhá mezi alternativami“, děje se tak i demokracii. I tomu nejnáruživějšímu dychtění se od ní dostává poučení, že i „druzí mají právo chtít a doporučovat něco jiného“, a proto i to „nenáruživější dychtění“ jednoho nesmí omezovat náruživé dychtění druhého, byť by bylo na zcela jinou notu laděno.

Něco takového populismus, neblahý předjezdec diktatur a tyranií, v dnešní době skrývajících se v „soft“ podobě „iliberální demokracie“, jednoduše nezná. Dokonce nechápe, proč by měl pracovat s alternativami. Objevil přece jednoduchá a rychlá řešení! Co by proboha měl nabízet více? Mudrování, čti „žvanění“, rád přenechá demokratům. Lid si už s nimi sám poradí...

Psáno pro Přítomnost