S liberalismem a katolicismem byly problémy odnepaměti. Naposledy oba dostaly šanci zazářit v 90. letech minulého století. Namísto toho souběžně ztrácely vlastní vinou (pokolikáté už?) na věrohodnosti. Příčiny jsou stále tytéž. Potvrdí nám to i Peroutkova úvaha Liberalismus a biskupové, uveřejněná v Přítomnosti 12. března 1925.

Na liberalismu je příjemné, že člověka považuje z povahy za svobodného. Nepříjemné pro mnohého na něm je, že lidskou svobodu vyvažuje absolutní zodpovědností za vše, co člověk vykonal, anebo naopak nevykonal, a vykonat měl. Aby toho nebylo málo, člověkovi ukládá i zodpovědnost za jeho bližní a za prostředí, v němž žije. Považuje to za úděl, který člověku nikdo neodpáře, nejméně už on sám.

Peroutka tvrzení částečně potvrzuje. Píše, že „liberalismus, prostě řečeno, je taková víra, která předpokládá, že člověk má býti pokud možno nejméně obtěžován někým jiným, nepřeje-li si toho“. Přetaveno do současné řeči, člověku nemají být vnucovány názory a postoje, s nimiž bytostně nesouhlasí, a má být co nejméně obtěžován veřejnými či státními institucemi. Důležitá je tu douška: „nepřeje-li si toho“. Vyjadřuje tak svrchovanost každého člověka, naopak služebné postavení kterékoli instituce. Dosáhnout popsaného stavu lze hlavně tak, vybuduje-li si národ, jak zněla mantra popřevratových liberálů, malý a levný stát.

Peroutka pokračuje upozorněním, že „tím ovšem není řečeno, že darebáci a lidé škodliví nemají býti obtěžováni, byť si toho přáli sebe méně“. Právě na to náš slavný polistopadový liberalismus „dojel“. Místo aby budoval stát efektivní, přesto malý a levný, budoval stát dýchavičný a nemohoucí jen proto, aby ani „darebáci a lidé škodliví (nebyli) obtěžováni, nepřejí-li si toho“. Totiž „liberalismus necítí zálibu v ... primitivních konstrukcích, které na jednu stranu staví svrchované dobro a na druhou svrchované zlo (dnes bychom řekli hodnoty); domnívá se, že dobro vzniká vzájemným působením několika směrů; přeje si, aby síly tlačící ku předu, byly doplňovány silami tradičními“.

Ač pro mnohého to bude znít překvapivě, teprve v tomto okamžiku se spolu rozcházejí liberalismus a křesťanské učení (katolicismus, chcete-li). Oba směry jsou přesvědčeny, že člověk je svobodný ze samotné povahy. Zotročení, útisk, ujařmení, ale i nouze a chudoba křesťanské učení vykládá jako útok na nedotknutelnou důstojnost člověkovu.
Židé dokonce jdou dál. Bůh, obdarovav člověka rozumem, kritickým myšlením, schopností sebereflexe, svoji práci dokonal tím, že s ním uzavřel smlouvu. Naplňuje-li její ustanovení, koná jako člověk spravedlivý a buduje spravedlivou společnost. Smlouva tak člověku dává najevo, že je svobodnou, svéprávnou a za sebe zodpovědnou bytostí. Vymezuje mu prostor, v rámci kterého se svobodně realizuje, aniž by krátil ve svobodném konání kteréhokoli ze svých bližních.

To, že podle židů si bůh své odpracoval, a nyní je to jen na člověku, velice trefně vyjadřuje jedna židovská anekdota:

Jistý americký žurnalista si všiml, že u jeruzalémské Zdi nářků, ať k ní přišel ve kteroukoli denní dobu, potkal téhož žida, kterak se usilovně modlí. Nedalo mu to a zeptal se ho, kolikrát že se to denně modlí? A jak už dlouho? Třikrát denně pětadvacet let, zněla odpověď. Ráno se modlí za zdraví své rodiny. V poledne za bezpečí státu Izrael. Navečer za mír mezi všemi národy. A jaký že z toho má pocit? ptá se žurnalista. Jako bych mluvil do zdi...

Liberalismus je přesvědčen, sděluje Peroutka, že se lze k té správné míře sounáležitosti propracovat působením svobodných jedinců na sebe vzájemně s cílem dosáhnout obecně přijatelného průniku. Podobně uvažovali i naši novodobí liberálové. Přesvědčovali nás, že k té optimální míře vzájemnosti se lze propracovat jedině za pomoci volné soutěže souběžných, někdy až protichůdných postojů a názorů.

Liberalismus proto trvale experimentuje a schopnost experimentovat považuje za jednu z vlastností bytostně svobodného člověka, vědomého si toho, že odpovědnost za důsledky experimentů nese zas jen on sám. V tom posledním se Peroutkovo pojetí lišilo od postojů liberálních tvůrců české polistopadové transformace. Rovněž experimentovali, ale k odpovědnosti za škody, které jejich experimenty přinesly a které možná způsobily pozdější politickou retardaci české společnosti, se nehlásí ani mimoděk. „Chytře“ ji překlopili na celou českou společnost.
Křesťané (chcete-li katolíci) sázejí na tradicí ustálené a z generace na generaci přenášené hodnoty. Jimi poměřují nejen míru svobodného jednání, ale i míru odpovídající zodpovědnosti. O experimentu tu nemůže být nejmenší řeči. Už samo slovo „ortodoxní“, za něž umisťují své zvěčnělé pravdy, je toho dokladem. Vykládat svět lze buď správně, na základě správného názoru (tedy na základě ortodoxie), anebo odchylně, zkresleně, na základě názoru zcestného (tedy na základě heterodoxie).

Peroutka nechápe, proč „biskupové ... nechtějí trpěti ve svých řadách socialisty, kteří, vyjdouce z kostela, jdou do jiných místností, kde propůjčující své ucho šeptům, založeným na moderním světovém materialistickém názoru“. Věrni „ortodoxii“ jsou „povinni hájiti víru svých oveček a varovati je před směry, které je uvádějí v nebezpečenství, že přijdou o víru“ a následně i o spasení. Peroutka by pro to vše měl pochopení, je to přece čistě věc církevní, nicméně se ptá, proč církev „přijímá státní peníze, tj. peníze všeho občanstva“? Snad jen „kdyby církev nebrala od státu peníze, pak jest celá věc jasná; pak je soukromou společností, která si může dělati, co chce...“ Takto si ale, ortodoxie-neortodoxie, jen protiřečí a stává se nevěrohodnou.

Nebezpečí do budoucna Peroutka nevidí ani tak ve „víře v katolického boha“, jako ve skutečnosti, že za dosavadní křesťanskou morálku „není dosud úplné náhrady“, a proto „nepokládáme za hlavní povinnost vyhnati z lidu poslední vzpomínky na ni“, neb „křesťanská morálka odumře zvolna, až bude úplná náhrada za ni“. Dělat nad ní kříž je jednoduše předčasné, „společnost neví ještě dosti dobře, čeho se chytiti, pouští-li se křesťanské tyče“ a „je v podstatě liberalismu nechati církvi smírně dožít,“ neb „není... vášnivým přívržencem kulturního boje, nehledě ... k politickým škodám, jež by způsobil“.

Optimismus Peroutkův se žel nenaplnil. Historickou šanci, pokud vůbec nějakou měl, liberalismus nedostal, a křesťanství a s ním jeho morálka byly násilně zadupány do země rádoby kulturní revolucí komunistického pseudonáboženství natolik, že ani po pádu komunismu v roce 1989 se nejen křesťanství (katolicismu, chcete-li), ale ani liberalismu nepodařilo navázat na šťastnější minulost, jak Peroutka očekával.

Nejsme svědky ani jistého pronikání a rození průniků jednotlivých směrů nesených svobodnými a zodpovědnými jedinci, ale ani trvání na nezpochybnitelných hodnotách, z nichž vyrůstá důstojnost člověka. Za to před námi defilují rozmanité pokusy ošálit nás tu více nebo méně rafinovaným, tu více či tu méně úspěšným předstíráním zájmu o obecné dobro a veřejné blaho, odvolávajíc se tu na svobodomyslné pojetí člověka, onde zas na hodnoty křesťanského sociálního učení.

Psáno pro Přítomnost