Dodnes se jako uhlířské víry mnozí držíme toho nejhoršího výkladu románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Výklad Haškovo dílo nechápe, za to lidem zapšklým nabízí „útěšné“ vysvětlení naší národní podstaty. V čele zapšklíků najdeme spisovatele Jaroslava Durycha. Dočítáme se o tom v Přítomnosti ve čtvrtek 7. července 1927 v pojednání Bohuslava Koutníka „Švejk u literárního raportu“. Podle Durycha „jest Švejk ... holá tresť i pravá a dokonale věrná podoba českého lidu, ... a jest tu ve své specifické českosti podána s radostnou úplností“.

Hloupější výklad aby jeden pohledal! Přesto se ujal a prosákl českým povědomím. Pronásleduje nás až do naší současnosti.

V románu Josefa Škvoreckého Tankový prapor, kde pitomost majora Borovičky si nijak nezadá se stupiditou poručíka Duba, se po skončení tankového cvičení jmenovaný major ujme slova. Vztáhne se k Durychovu pojetí Švejka a vykřikuje:
„A ukazuje se zároveň i jiná věc. Jsou mezi vámi soudruzi, kteří jsou tu už dva a půl roku. Řeklo by se – další výcvik se projeví lepšími výkony. A co se projevuje, soudruzi? Jedině to, soudruzi, že tito soudruzi švejkují...“.

Podobným pokračovatelem Durychovy tradice je obdobný hlupák, major Haluška, zvaný Terazky z románu Miroslava Švandrlíka „Černí baroni“. Terazky dokonce v domnění, že výraz „švejk“ je výrazem nespisovným, prosazoval jeho spisovnou podobu „švýk“. Přistihnuv vojína Kefalína, jak si čte Haškovy Osudy, „zamračil se“, knihu mu sebral, řka:
„Tuto knihu zabavujem, máme vela Švýkov u našich jednotok!“

V neposlední řadě nositelem této tradice je samotná čeština ve své pokleslosti. Připouští výraz „něco ošvejkovat“ ve smyslu ošidit, podvést, odfláknout.

Sám autor citovaného článku z Přítomnosti připouští, že je pošetilé hledat Švejkovu podobu v reálném životě. Přesto si protiřečí. Tvrdí, že „Švejk jest toliko příživníkem na kultuře nešvejkovské, ne dělníkem a spolupracovníkem, byť sebenižšího řádu“. Za pravdu mu ale můžeme dát o pár řádků dál, když čteme, že „Švejk (není) pomníkem českých vlastností“. V duchu svých protimluvů uzavírá, „že řešení, které podává Švejk pro konflikty se společností, se nejasně pociťuje jako nesprávné, jako krok zpět, jako zrada na vývoji (a že) Švejkova methoda jest vlastně útěk do idiotství“.

Lépe se snad autor „mimo mísu“ ocitnout nemohl. Nepřekročil totiž stín Haškovy předválečné Švejkovy postavy, již spisovatel opravdu označoval jako blba u kumpanie. Nepochopil, že Haškův poválečný Švejk znamená radikální posun, než byla Haškova předválečná švejkovská líčení, někdy, přiznejme si otevřeně, víc těžkopádná a úmorná než vtipná. Filosof Karel Kosík, když zkoumal Haškův román a jeho hlavní postavu, s překvapením zjistil, že Josef Švejk je dvojče Josefa K. z románu Franze Kafky „Proces“. Za duchovní dvojčata měl i oba spisovatele.

K podobnému závěru už o čtyřicet let dříve dospěl spisovatel Josef Kopta. V reakci na Koutníkovo pojednání ve čtvrtek 22. září 1927 uveřejnil v Přítomnosti polemiku „Hádání o Švejka“. Nesla se v duchu pozdější eseje Karla Kosíka (Hašek a Kafka neboli groteskní svět).

Na otázku, kdo je Švejk, Josef Kopta odpovídá, že „Švejkova figura jest více záminka a prostředek nežli pokus o románového hrdinu, nesoucího typické znaky českého rodu“. Podle Kopty Švejkův úkol v románu „spočívá v tom, aby byl co nejnemilosrdněji odhalen rub světa, z něhož vyšel, aby byl (zveličen často ve svých zkřiveninách) zpersiflovlán až do grotesky a blasfemie , a aby ve Švejkovi ožila nikoliv česká povaha, nýbrž český osud v těch nekonečných odstínech, jak je skutečnost tragicky i komicky skládala“.

Podobně nad otázkou „Kdo je Švejk?“ o 40 let později přemítá Karel Kosík. Švejk je sluha, a ne šašek. Kdo tedy komu vládne? Pán sluhovi, anebo sluha pánovi? Odpověď je nasnadě: „Sluha je pouze nástroj pánova záměru, jelikož je ale činný, vyvolává situace, které zvracejí původní pánovy plány.“ Sám Švejk zjišťuje, že jsou s nadporučíkem Lukášem „voba nejnešťastnější lidi v týhle vojně i pod sluncem a voba že za nic nemůžou“. A pokračuje: „Nikdy jsem nic neudělal naschvál, pane obrlajtnant, vždycky jsem chtěl udělat něco vobratnýho, dobrýho, a já za to nemůžu, jestli jsme voba z toho neměli žádnej profit a jenom samý pouhý trápení a mučení.“
To proto, vysvětluje Karel Kosík, že „(Švejkovým) protějškem není pán, ale činitel“. Ve skutečnosti odcizený, nepřátelský a totalitní svět. Jeho zosobněním je poručík Dub, „nerozumí žertu, neumí se smát; jeho jedinou ctižádostí je přinutit Švejka k pláči“, neb „se (Dub) pohybuje ve sféře svatého, nedotknutelného a střeženého“. Nesměje se, „smích je mu krajně podezřelý, ... kdo se směje, směje se jemu, (činiteli)“. Činitel je „vztahovačný a nedůtklivý, chce na všechno dohlížet a ... dovoluje lidem, čemu se smějí smát a na co se mohou dívat“.

„Švejk a činitel jsou dva různé světy, které se nesnášejí. Švejk svou pouhou existencí a fyzickou přítomností provokuje činitele, protože se nedívá, kam se má dívat, protože nestojí, jak se má stát, protože neříká, co se má mluvit. Švejk se nezúčastní hry, nechce avansovat a dělat kariéru, a proto nedodržuje pravidla hry. Protože není ve hře, narušuje hru, aniž o tom ví: je nebezpečný a podezřelý proti své vůli.“ Tolik Karel Kosík.

Spisovatel Milan Kundera ve francouzské verzi eseje „Umění románu“ píše, že Haškův Švejk ztělesňuje „čistou iracionalitu dějin“. Podobně na tom jsou podle Kundery romány Franze Kafky, Roberta Musila, Hermanna Brocha a Witolda Gombrowicze. S „estetikou psychologického románu“ Osudy nemají nic společného, „postava (tu) nekopíruje živou bytost, je to bytost vymyšlená, ... neilustruje historické směřování, ale odhaluje existenciální možnosti člověka v pasti, jíž se pro něho stal svět“. Líčení armády v Haškově románu, usuzuje Kundera, spisovateli slouží k popisu „současné verze světa“.

Mám podobnou zkušenost stejně jako mnohý každý, kdo absolvoval základní vojenskou službu v totalitní komunistické armádě. Zakrátko zjistil, že se ocitl v porovnání s dosavadním „civilním životem“ ve velmi zahuštěném koncentrátu nemilosrdných a nelítostných poměrů totalitního režimu.

Josef Kopta doplňuje, že čtenář, který v románu hledá komično, je nakonec zklamán. Ač román není dokončen díky Haškově předčasné smrti, dovozuje, že Hašek tohoto vojáka, „který třebaže řval na každém kroku, že chce zemříti za císaře pána“, nakonec „šťastně“ dostane do ruského zajetí, kam „spěje ... celými alejemi karpatských hrobů, v nichž odpočívají ti, kteří šli za Rakousko na smrt proti své vůli a na rtech se žasnoucí otázkou: Proč?“. Kopta tu nachází „prázdno, které leželo mezi nimi a rakouským státem, cizotu, chladnější nad led a dutý nezájem na jeho bytí, které cítí jen v nesmyslných šikanách stupidních a bědných zupáků a domýšlivých, nevzdělaných a výsadních oficírů, trpné poddanství strnulému mechanismu a smutné, tak smutné blekotání spoutaného dobytka, do jehož úrovně byl člověk ponížen...“.

Je Švejk blbem u kumpanie a vejlupkem toho nejhoršího, co česká povaha nabízí, jak se domnívá Jaroslav Durych a mnoho jeho následovníků? Sotva! Už proto jen, že Hašek Švejkovi připsal jako jeho „alter ego“ jednoročního dobrovolníka Marka. Ten prohlásiv, že nebude „pucovat ani sto, ani jeden hajzl“, pochopil, že činitel, jak nazval Karel Kosík onen odcizený a nepřátelský totalitní svět, neodmítá, aby on, jednoroční dobrovolník, jsa po propuštění od divizijního soudu jmenován pisatelem praporních dějin (Batallionsgeschichteschreiber), psal praporní dějiny „do zásoby“ tak, jak se mají odehrávat, a ne jak se opravdově odehrají. Markův genius, který dokonale prohlédl podstatu „činitele“, a tak nad ním získal vrch, by se asi sotva „zahazoval“ s blbem u kumpanie!

Psáno pro Přítomnost