(Mnichovská psychoterapeutka Jana Burgerová vyjádřila nesouhlas s mými vývody v textu „Drzost neočkovaných sahá až do nebe - https://blog.aktualne.cz/blogy/ivan-stern.php?itemid=38611 – a pustila se do drobné polemiky se mnou, již právě zde uveřejňuji.)

V době pandemie jako v kterékoli jiné době považuju za samozřejmé, že se věnuju všem pacientům. Co když ale ve mě někdo vyvolá obrovský hněv? Co když jsem ohromená, udivená a velice nepříjemně překvapená, protože pacientka nebo pacient, kteří u mě jsou léta, se ukážou jako křivě myslící odpůrci očkování? Jak tady v Německu, tak i v Čechách se stylizují do obětí srovnatelných s oběťmi holocaustu. Ostentativně si na prsa připínají žlutou hvězdu, nacisty vynucovanou po Židech.

Postupně ve mně vzplanou: ohromný hněv, zklamání, nutkání se pomstít, chuť pacienta urážet a vyhodit ho z mé praxe. To ale nejde!!!

Jako psychoanalytička musím zachovávat klid. Nehodnotit, i když pacienti ve mně vyvolávají různé ambivalentní pocity. Naopak je musím ve vteřině analyzovat. Přijít na to, co přišlo zvenku, a co naopak odvozeně patří mně a plyne z mého ustrojení. Teprve pak mohu vyslovovat nové hodnotící soudy.

Možná to někoho zaskočí, ale v takové situaci je mou prvotní povinností zanalyzovat vlastní vnitřní svět. Zjistím zpravidla, že všem pocitům odpůrců očkování začínám rozumět. Jsou zklamáni vládou a úřady. Chtějí se i vystěhovat... Kam ale? Virus, který pro ně neexistuje, řádí po celém světě. Austrálie nedala vízum jednomu ze špičkových sportovců světa. Odmítl, aby očkování narušilo integritu jeho těla.

Křivě myslící urážejí lidi očkované. Mstí se, argumentujíce různými podivně konstruovanými teoriemi. Vidí se na stejné lodi s oběťmi holocaustu. Přesto jim to nebrání v tom, aby poskakovali a pokřikovali po ulicích společně s „neonácky“, holocaust naopak popírajících, s ezoteriky a podobnými podivuhodnými existencemi... Dmou se pýchou, jak jsou super kritičtí.

Kladu si otázku: Co za tím vězí? Co mají společného?

Obecná němčina mluví o „třeskuté závislosti na autoritě“ (Autoritätsknall). Jde o fenomén, kterým vyjadřujeme neschopnost dospělého člověka dospět. Odpoutat se a zbavit se závislosti na rodičích. Vymanit se z rodičovských příkazů, zákazů, životních pravidel, jež do sebe vstřebáváme už jako miminka. Takový člověk má proto neustálé a neodolatelné nutkání rebelovat. Zástupně samozřejmě. Ne proti autoritě rodičovské, ale proti autoritám, jako jsou úřady a vláda... Normálně se tato „opovážlivost“ projevuje v pubertě a ranném dospívání. Jenže tady najednou mluvíme o jedincích, kteří břímě rodičovské zátěže nebyli schopni odhodit na prahu dospělosti, a zatěžuje je dál i v čase pozdějším jako bytosti dospělé.

Dalším z obdobných břemen pro každého z nás jsou niterné úvahy o vlastní smrti. O neodvratném konci životní pouti. Téma to určitě není zvladatelné pro lidi, stojící na prahu dospělosti. Dospělí by se ho ale měli úspěšně zhostit. Uzavírat se před ním, popírat je, tvářit se, že mě se to netýká, že můj organizmus je neporušitelný (tudíž i „očkováním“ nenarušitelný), je silně spjato právě se strachem před neodvratným koncem vlastního života.
Proč solidaritu, schopnost myslet na druhé, úctu a respekt ke starým občanům, k dětem, kteří v důsledku absence toho všeho jsou zaháněni do izolace, a v neposlední řadě ani tu nejmenší ohleduplnost nenacházíme mezi lidmi, o nichž tu pojednáváme?

Pokud bych měla určit jejich diagnózu, řekla bych, že se jedná o masový prepsychotický stav. V něm už lidé ztrácejí schopnost rozpoznávat rozdílnost mezi různými argumenty. Dokonce se „u nich“ vyvinulo jakési skupinové vědomí sounáležitosti, jež je vyvádí na cestu, po níž společně vyrážejí, aby protestovali... Proti státu a úřadům. Tak ze svého středu, ne vždy úmyslně, často jen bezděky, vylučují staré spoluobčany. Ve skutečnosti vlastní rodiče a prarodiče.

Obávám se, že příběh, zde líčený ještě nekončí. Tato takto motivovaná masa lidí se už jednou předvedla. V dobách Třetí říše.