Zpravodajský kanál CNN-Prima uvedl výpovědi několika Ukrajinců, co mluvili s ruskými vojáky. Rusové prý čekali, že se budou muset probíjet kruhovou obranou nacistů, jak jim před útokem tloukli do hlav političtí komisaři. Skutečnost, že nepotkali jediného nacistu, jen obyčejné Ukrajince, je zaskočila. Podobnost se vpádem Rusů do Československa v srpnu 1968 není náhodná. Vojáci na tancích byli překvapeni tím, že se v zemi nekoná kontrarevoluce. Potkávali jen obyčejné občany, dotazující se jich v jejich jazyce, co tu pohledávají. Celou první invazní vlnu úřady tehdy stáhly kamsi na Sibiř do gulagu. Rodiny vojáků dostaly tklivé psaní. Jejich syn padl hrdinskou smrtí v boji proti kontrarevoluci v Československu.

Prezident Litvy Gitanas Nauséda v rozhovoru pro německou televizi ARD Západu vytkl, že se vůči Rusům choval s trestuhodnou naivitou. Přesto ne každého na Západě lze obvinit z takové naivity. Celá desetiletí řada západních myslitelů Západ varovala před Rusy. Jen jejich okolí jim nejen nenaslouchalo, ale považovalo je za ideové jestřáby.

Varování před Rusy lze zaznamenat už v 19. století. Varovali před nimi v roce 1848 Bedřich Engels a Karel Havlíček Borovský. To nejemotivnější varování vzešlo z pera francouzského historika Jules Micheleta . Následující slova jako by psal o Putinově Rusku:

„Rusko je lež. Lží prolezlá celá ruská společnost, lež ji celou křiví. Je usazena ve šlechtici, v popovi i caru... Lež na lež, nejvyšší lež, která korunuje, crescendo lží, falše, iluzí. ... Takový stát má sklon být stále méně a méně státem a stále víc a víc se stávat náboženstvím. V Rusku je náboženství všechno. Všechno je, nebo chce být svatým. ... Úžasný a jedinečný podnik! Nedokáže vytvořit a zorganizovat svět, v němž vládne přízemní občanský pořádek. Myslí na vyšší svět náboženství...“

Francouzský historik Alain Besançon, zabývající se celoživotně Ruskem v pojednání Svatá Rus píše s uznáním o spisovateli Alexandru Solženicynovi. Marně se pokoušel Západ přesvědčit o tom, že si o Rusku dělá iluze. Psal sice hlavně o Rusku komunistickém, jehož „celý systém spočívá na ideologii a že přirozeností ideologie je absolutní lež“, ale měl na mysli i to postkomunistické. Svět v obou případech čelí „čirému zlu, nicotě, duchu zla, vražedné skrznaskrz lživé bytosti“. A nedělejme si iluze, varuje, „zlo nezačalo s námi, a tím spíše ani s námi neskončí, ale přijme nové podoby“.

A jaké podoby to budou?

„Brutalita mravů, zvláštní role politické policie, udavači, špioni, nepřítomnost politické reprezentace, bída vlastnického práva, statutární spolupráce diplomatického sboru se ´službami´, desinformace, vypjatý nacionalismus, výlučnost pravoslavného náboženství, udržovaná pasivita nižších tříd ...“

I když Besançon v roce 1991 těmito slovy popisuje carské Rusko, nenechává čtenáře na pochybách, že zmíněné zobrazení nachází své naplnění i v Rusku současném. V roce 1991 si sice musel ještě několik let počkat, nakonec nástupem Putina k moci se Besançonovo zobrazení začalo čile vybarvovat.

Americký historik Martin Malia v rozsáhlém pojednání o tragice ruských dějin ve 20. století (Sovětská tragédie ), napsaném v roce 1994, varuje, že se ani po pádu komunismu nelze nadít nějak výrazně nadějného vývoje:
„Od dob, kdy Ivan Hrozný dobyl v 16. století kazaňský a astracháňský chanát v Povolží, nebyla země, řízená z Moskvy a Petrohradu nikdy národním státem. Jednalo se o mnohonárodnostní říši, drženou pohromadě dynastickým principem a po roce 1917 autoritou strany... Za těchto ... okolností (po pádu komunismu) nelze vyloučit nastolení autoritářské vlády, která by sloužila jako nástroj zavádění trhu a výstavby nového státu...“

Od ruské mnohonárodnostní říše nebylo možné a není možné očekávat přirozenou vnitřní soudržnost, jak ji naopak známe u států národních. Muselo být sevřeno „dynastickým principem“, autoritativní vládou.
Mnohonárodnostní státy tak, jak se ustavovaly na Západě, hledaly řešení nezbytné vnitřní soudržnosti v demokratizaci a ve federalizaci. Ne vždy se to povedlo, jako se to povedlo Švýcarům. Něco podobného se Rusům povést nemohlo vůbec, tak řešení hledali v mocenském sevření. V povýšení ruského národa na národ imperiální (panský), nadaný specifickým posláním spasit svět.

O tom byl přesvědčen i ruský filosof Nikolaj Berďajev (Prameny a smysl ruského komunismu ). Rusy líčí jako národ vyznačující se spojením „protichůdných, polárně protikladných principů“. Lze je popisovat „zároveň jako národ státně-despotický i anarchicko-svobodomilovný, jako národ se sklony k nacionalismu a národní domýšlivosti i jako národ univerzálního ducha“. To podstatné je, že „nejvíce ze všech národů (je) způsobilý k všelidskosti, krutý i neobyčejně lidský, náchylný působit utrpení, a přitom až chorobně útrpný“.

Běsy, které tato ruská rozpornost vyvolává a které tak dokonale ve stejnojmenném románu popsal Fjodor Dostojevskij, lze „v této svérázné říši“ skloubit nejen „s politickým despotismem“, ale současně i „se svobodným způsobem života a se svobodou mravů“. Berďajev tvrdí, že „je to dáno základním směřováním ruské povahy k nekonečnu a nezměrnosti.“ Nemylme se však. Svobodomyslnost Rusů není ta, jak jí rozumíme na Západě, vědoma si plné zodpovědnosti za vlastní konání, tudíž i její určité ohraničenosti. Ruská svoboda je bezbřehá, anarchistická. Neřídí se žádnými pravidly. Ctí nakonec jen sílu, a proto si vynucuje despotické sevření zvnějšku.

V reakci na ruský útok na Ukrajinu v německé televizi ARD liberální europoslanec Alexander Lambsdorf porovnal míru oslovitelnosti „despotického sevření“ Putinova s „despotickým sevřením“ komunistickým v době studené války. Zjistil, že domluva s Putinem je a bude o mnoho obtížnější. Brežněva občas korigovali jeho soudruzi v politbyru. Nebo naopak on v diskusi zkorigoval je. Například s invazí do Československa nesouhlasil. Prosadil si ji hlavní ideolog strany Michail Suslov. Brežněv byl přehlasován. To ale není případ Putinova vedení. Tady rozhoduje samojediný diktátor a nejbližší spolupracovníci tvoří pouhou stafáž, přikyvující křoví...

Máme to věru pěkné vyhlídky!

Psáno pro Přítomnost