Ferdinand Peroutka jedenáct dnů po připojení Rakouska k nacistickému Německu napsal 23. března 1938 do Přítomnosti úvahu „Co bylo, nebude“:

„Několikráte jsme už označili za největší chybu tu okolnost, že světové veřejné mínění si zvyklo na Německo tak, jak je vidělo několik let po válce, bezmocné a odzbrojené, a že si jednak nedovedlo a nechtělo uvědomit, že tato velká říše, naplněná četným, pracovitým a po mnohé stránce neobyčejně talentovaným obyvatelstvem, se za všech okolností zase vrátí k svému bývalému velmocenskému postavení...“


Připojením Rakouska k Německu nastala situace, která mohla vyvstat v povědomí mnohých ve chvíli, kdy Rusko svévolně zabíralo poloostrov Krym. Podobnost to není náhodná. Rusko po pádu komunismu prožívalo cosi podobného, co prožívalo Německo po roce 1918. Obě země prohrály válku. První válku světovou, druhá válku studenou. Obě pociťovaly bolestné ponížení, jež prohlubovala skutečnost, že jejich politické reprezentace, sociální demokraté v prvém případě, reformátor Gorbačov v případě druhém, porážku uznaly. V konzervativních a v ultrakonzervativních kruzích tak vyvolaly zlobnou protireakci. Mluvily o zradě, Adolf Hitler to označil „za dýku do zad“. Podobně se vyjadřoval i ruský nacionalista Vladimír Žirinovskij.

Oslyšená varování

O dvacet let dříve, 14. listopadu 1918 německý sociální demokrat Karel Kautský, ač vznik Československa vítal, varoval před uplatněním „historických nároků“ na oblasti Čech, osídlených Němci. Jeho slova, otištěná ve vídeňském deníku Arbeiter Zeitung (Die tschechische Republik) musela o dvacet let později Peroutkovi znít jako slova prorocká:

„Věří Češi opravdu, že velký německý národ, kromě jiného největší národ v Evropě bude natrvalo tak zeslabený, že mu nebude zbývat, než aby strpěl, že tři a půl miliónu jeho krajanů žije pod panováním malého českého národa? Může snad takový stát skončit jinak než v nové válce, v níž Němci ze severu, ze západu a z jihu vyrazí na pochod na Prahu, aby tři a půl miliónů svých krajanů osvobodili zpod cizí nadvlády?“ Považme, že Putin za Rusy má všechny Ukrajince!

V pokračování úvahy na téma sudetských Němců se Kautský o týden později, 20.listopadu 1918 ve stejném listu ptá (Der tschechische Staat), zda spojenci koncipovaný mír bude „trvale udržitelný, ... jestliže Evropa dost dlouho vzdychala pod věčnou válečnou hrozbou, jež se datuje od roku 1871, kdy v případě Alsaska přednost před právem na sebeurčení dostala historická práva?“ Prusové v roce 1870 po vyhrané válce s Francií zábor Alsaska zdůvodnili právě historickým nárokem a skutečností, že tamější obyvatelstvo mluví převážně německy. Kautského otázka má proto jistou logiku, ptá-li se, zda „chce česko-slovenský stát v oblasti německého osídlení Čech vytvořit nové Alsasko?“ Stejnou logiku může mít naše otázka, zda Putin v případě Ukrajiny náhodou neopisoval od Bismarcka?

Demokratický stát si zaslouží respekt

Peroutka v roce 1938 připomněl, že už před bezmála 10 lety byl okřikován, když navrhoval, aby „evropské lidstvo“ svolalo včas „velkou konferenci, která by se podobala konferenci mírové a na které by se dobrovolně odstranila všechna ta ustanovení mírové smlouvy, jež z Německa činila stát jaksi méněcenný, a taková, o nichž bylo zřejmo, že je znovu zesílivší Německo natrvalo nesnese“. Závěrem si povzdechne, že „není třeba snad dnes zvláště vykládati, jakým štěstím pro lidstvo by bylo, kdyby taková konference byla jednala s Německem ještě demokratickým“.

Versaillští vítězi už od samotného počátku přehlédli, že nejednají s poraženým vilémovským Německem, ale s Německem usilujícím o demokratické uspořádání. Chovali se ale bohužel, jako by demokratické Německo, jemuž vládli sociální demokraté, bylo stále oním Německem reakčním a po válce dychtícím.
Podobné chyby se „vítězi“ studené války snažili nedopustit. Nepochopili jen, že Rusko není Německo. Podporou návratu kapitalismu a pokusy o demokracii Rusy nejen nepřesvědčili o jejich blahodárnosti, ale naopak je vyděsili jejich odvrácenou stránkou, jako je korupce, klientelismus, rozkrádání ve velkém a do všech pater politické moci prosakující organizovaný zločin. Nastolení autoritativního putinovského režimu Rusové spíš vnímali jako vykoupení. Podobně nazírali Němci na Adolfa Hitlera v roce 1933.

Z úspěšného taktika stratég

Po zabrání Rakouska stav věcí Peroutka hodnotí slovy, že tak „Německo vyčerpalo kategorii svých snadných úspěchů“. Snadných z důvodů následujících: „Dosud stačila německému vůdci taktická obratnost a podivuhodně správná analysa situace. S těmito schopnostmi to bylo možno dovésti až sem, a ne dále. Nikdo nemůže vyloučiti, zda Německo se neodhodlá jíti ještě dále: je však možno vyloučiti, že tak učiní, aniž by si uvědomovalo, že kráčí do nové války světové a že dává všechno v sázku.“ Podoba se situací, v níž se nacházel Vladimír Putin po zabrání Krymu, rovněž není náhodná.

Filosof Pavel Barša v eseji, uveřejněné 4. března 2022 v Salonu Práva (Putinovo velkoruské delirium) píše, že „pokusy vysvětlovat Putinovo chování světovládnou strategií či koherentní ideologií přehlížejí oportunistickou povahu jeho tahů, jimiž vždy reaguje na dílčí změnu v rovnováze sil či momentální zaváhání protivníka: spíše než ideologem či stratégem (na kterého si rád hraje) je aktérem schopným maximálně vytěžit každou příležitost k rozšíření své moci.“ Svého protivníka se nesnaží ovládnout, ale „rozložit a oslabit nepřímými prostředky“. Dosud Putin vyhrával, protože neriskoval. Nyní útokem na Ukrajinu „taktika vystřídal stratég“ a to podle Barši bude nakonec Putinovi osudové.

„Invazí na Ukrajinu se ovšem z kalkulujícího taktika spokojeného i s malými zisky proměnil ve stratéga sledujícího velké cíle, a to nejen mocenské, ale také symbolické.“ Jako stratég Putin podle Barši neobstál. I kdyby obsadil celou Ukrajinu, válku i tak prohraje, protože namísto dosud úspěšného podrývání soudržnosti NATO a Evropské unie, dosáhne naopak sjednocení Západu. „Možná že si chtěl zopakovat euforii ze záboru Krymu v roce 2014“, přemýšlí Barša (je na místě připomenout, že podobně tomu bylo v Německu po zabrání Rakouska Hitlerem), nicméně s výjimkou „tvrdého jádra jeho příznivců starší generace, ... první ruské reakce na invazi vyjadřovaly spíš údiv a obavy o budoucnost země...“. Rozvrat, který Rusko díky reakci sjednoceného Západu nejspíš čeká, Baršovi připomíná podobné události z moderních ruských dějin:

„Demokratická hnutí proti ruskému autoritářství) povstávala vždy v souvislosti s velkým ozbrojeným konfliktem: po prohrané válce s Japonskem (1905), ve chvíli, kdy se stalo nesnesitelným utrpení způsobené první světovou válkou (1917), v momentu šířícího se vědomí o neospravedlnitelném plýtvání lidskými životy a materiálními zdroji, které představovala intervence do Afghánistánu (1988 a 1989).“

Dvě volby, obě pochybné

Paralelu můžeme najít mezi dnešním geopolitickým postavením Ukrajiny a situací, v níž se na jaře 1938 ocitlo Rakousko a následně na podzim Československo. Peroutka ani ne týden po Mnichovu 5. října 1938 (Co lze nyní napsat?) napsal, že se obě země pohybovaly mezi dvěma přibližně stejně riskantními volbami:
„Otázka byla, máme-li se více spoléhati na slovo západu, nebo na slovo Německa, v poslední době dokonce Německa hitlerovského, čili, jak se věci na konec vyjevily, máme-li více důvěřovati v odvahu Francouzů a Angličanů, či v milosrdenství Němců. Kdo to může rozsoudit? Snad nás zklamalo slovo, jež nám bylo dáno na západě. Ale Rakousko bylo zklamáno slovem, jehož se mu dostalo v Německu. Kdo zná program Třetí říše, směřující k spojení všech Němců v jedněch hranicích, jak může považovati za jisté, že by nám bylo Německo vůbec dalo slovo nikdy neusilovati o anšlus sudetských krajů? Zdá se tedy spíše, že jsme měli na vybranou jen mezi dvěma chybami, mezi dvěma risiky, mezi dvojím spoléháním.“

I Ukrajinci měli dvě volby. Obě rovněž riskantní. Přimknout se k Rusku, jak chtěli prezidenti Janukovič či Porošenko, a uvíznout v objetí, z něhož není úniku, anebo se spolehnout na nespolehlivý Západ s vyhlídkou, že nakonec stejně skončí v tuhém ruském sevření. Rozdíl tu proti roku 1938 přece je: Západ, zejména ten anglosaský, poučen zkušeností z let Peroutkovských chápe, že politika usmiřování nakonec k usmíření nevede, jen posiluje agresora v jeho útočnosti. Roli usmiřovače z důvodu historicky pochopitelných tu převzalo Německo.
Zradí-li demokracie samu sebe...

Zkušenost Západu byla draze vykoupená bolestí, utrpením a někdy ponížením, zatímco Ferdinand Peroutka se k ní propracoval už v roce 1938, když se 12. října toho roku v Přítomnosti v úvaze „Zavinil to jeden muž?“ zastal prezidenta Beneše. Čtenářům připomněl dilema, v němž se pohybovala Benešova politika (a v němž se pohybovala i politika nynější Ukrajiny) a jež obsahovalo oboustranná rizika.

„Je možno, že jsme byli v situaci vůbec do jistého stupně bezvýhledné, ať už jsme dělali politiku tu či onu, německou nebo francouzskou. Základní dvě možnosti pro nás byly tyto: buď dále spolupracovati s Francií a dáti se, jak se stalo, jednoho dne překvapit jejím zhroucením, nebo dělati politiku s Německem, uzavřití s ním nějaký kompromis, jako Rakousko, a pak, opět jako Rakousko, pozorovati den ze dne, jak německé požadavky rostou, jak stále ztrácíme něco ze své samostatnosti, jak stále roste německý vliv nad námi. Rozvázati spolek s Francií bylo by znamenalo v podstatě vydati se Německu na milost a nemilost a důvěřovati v jeho velkomyslnost.“

Stačí si dosadit za Francii dnešní Západ a za Německo dnešní Rusko a máme jak dlani situaci, v níž se ocitala dnešní Ukrajina. Rozdíl tu jistý je. Západ proti dobám předchozím postupuje poněkud poučeněji. Na rozdíl od doby, již rozebírá Peroutka, dobře chápe, ať se děje, co děje, nemůže se zpronevěřit sám sobě, což se mu v roce 1938 stalo. Peroutka to vyjádřil velice trefně:

„Bylo snad možno předvídati, že západní demokracie by byly konec konců ochotny obětovat nás. Ale nikdo nemohl předvídat, že budou ochotny obětovat také sebe. To jest více než politická událost. To jest katastrofa.“

Je to i memento pro naši současnost.

Psáno pro Přítomnost - https://www.pritomnost.cz/