Slovo se odnepaměti stává základním nástrojem práce politikovy. Slovem často i koná. Proč pak ale ve čtvrtek 21. února 1924, zaměřiv se na politickou scénu, píše v Přítomnosti divadelní režisér a dramatik Karel Hugo Hilar, sám živ převážně slovem, o „rachotu veřejného žvanilství“? (Potřeba politického svědomí.)

Autoru nelze upřít počáteční optimismus, neb se tu „s vnitřní nutností konečně prodírá na veřejnost potřeba revise pojmů a meřítek, ba co více potřeba nové čistoty pouhých slov“. Dnes bychom řekli mediální gramotnost. Schopnost veřejnosti spolehlivě rozpoznávat, kdy ji politika skrze média líbivě tahá za nos, a kdy to naopak myslí upřímně.

Filosof Petr Fidelius (vlastním jménem Karel Palek), zabývaje se v dobách nesvobody jazykem komunistické moci, pojmenoval neduh, jenž vyžaduje „novou čistotu slov“, sémantickou inflací. Měl na mysli záměrné, manipulativní posouvání významu slova. Někdy posouvání natolik brutální, že se výraz svému původnímu obsahu odcizí a vytvoří novou, zavádějící skutečnost. V případě sklizně obilí, brambor či senoseče komunistický jazyk zásadně bojoval a obyčejnou zemědělskou sklizeň proměnil v bitevní pole, na němž se moc, obětujíc se ve prospěch lidu, vydává ze všech svých sil. Sémantická inflace nás neopustila dodnes. Nejen v reklamě, která má velkohubost v popisu práce. Demokraticky zvolený ministerský předseda Andrej Babiš přivážel z jednání Evropské unie vždy cokoli jen jako výsledek jím svedeného urputného boje. České veřejnosti podsouval tak smyšlenou potměšilost Bruselu, Česku nepřátelsky nakloněného a prodchnutého snahou naši zem vdupat pod zem.

Už v roce 1981 Petr Fidelius varoval, že jde o jev překračující prachobyčejné lhaní, o projev „člověka žijícího ve stavu lži“, který „dělá něco mnohem horšího, než že nemluví pravdu“. (O zacházení se slovy – Listy 1982/2.) Totiž „přičiňuje se o to, že mluvit o pravdě přestává mít smysl a přispívaje (tak) k obecné korupci jazyka, zapojuje se do neblahého díla korupce myšlení“. Stav „života ve lži“ nemusí změnit ani svoboda slova. Stane se jen to, že ten, kdo si uzurpoval monopol na pravdu, dostane k sobě konkurenci. Fidelius se proto předvídavě ptá, zda už sám monopolista nepředkládá „výsměšnou ukázku toho, jak vypadá svoboda slova vpravdě absolutní“, tedy „svoboda nevázaná, vzhledem ke slovu s pražádnou odpovědností“.

Hilar ve vazbě na jazyk měl na mysli ty figury na politické scéně, které ji zanášejí balastem a stvářejí svět, v němž se jejich „prospěchářství doma a tlučhubství venku... pomalu navzájem nerozeznávají“. A tak „není pomalu jazyka, obratu, myšlenky, citu, výhrady, přízvuku, jehož by se neužilo v politickém boji ... o pošpinění rivala, vylákání subvence nebo veřejného přídělu“, což nakonec vede k tomu, že „rachot veřejného žvanilství, ať už se mluví o vlasti, humanitě, svobodě nebo o nutnosti snížení cen potravin, jest pravidelně ohromně prázdný, planý, mechanický, že muž, který by chtěl promluvit k národu z pohnutek nejvnitřnějších. ... bude právě v dobře smýšlející a politicky neporušené veřejnosti přijat s podezřením, koho chce napálit a kolik to bude veřejně stát“. Nejde tu náhodou o onu svobodu slova, již zmiňuje Fidelius, maje na mysli svobodu nevázanou, zbavenou odpovědnosti k pronášenému slovu? Soudím, že ano.
Laskavému čtenáři možná v této chvíli vytane na mysli neblaze proslulý nejmladší český premiér Stanislav Gross. Vybaví si plakáty s jeho zdánlivě upřímnou tváří, ověnčenou slovy, jak to s námi myslí upřímně. Sám výraz „upřímně“ významově posunul, byv přistižen, že není schopen rozumně vysvětlit, jak přišel k finančním prostředkům, za něž si v době výkonu vládní funkce pro sebe pořídil luxusní byt.

Hilar by se nepochybně zeptal: „Co znamená toto úplné změtení pojmů, tato úžasná duševní promiskuita,“ kdy jeden ministerský předseda to „myslí upřímně“, a není s to vysvětlit, kterak přišel ke značným penězům, a druhý ministerský předseda pro změnu „vybojovává“ na Evropské unii něco, čeho se ve skutečnosti Evropská unie v náš prospěch solidárně zříká? Hilar zdroj tohoto „změtení pojmů“ a „duševní promiskuity“ nachází v nadřazenosti „stranického arivismu“ nad zájmem národa. Dnes bychom poučeni nejen Hilarovou, ale i zkušeností vlastní dodali, že onen „stranický arivismus“ v řadě případů (české premiéry v tom nevyjímaje) může být redukován na arivismus osobní, cudně se skrývající za stranou či hnutím, složených zpravidla z poslušných kývalů.

Naději na nápravu Hilar vkládá v lidi, „kteří nejsou v republice toliko hlasovacím materiálem, kteří nežádají od státu toliko dodávky, trafiku nebo místo na poště, nýbrž přemýšlejí o státu jako o náboženství, o národním hospodářství a o kulturních dějinách“. Autor je označuje intelektuály, tedy „lidi, kteří nejsou kryti ani politickou ani odborovou organizací, a přes to pociťují jakousi osobní odpovědnost ve věcech, které připouštějí, anebo odmítají“. Zejména jde o lidi pohybující se ve světě mediálním a akademickém. Právě oni by mohli „ve všeobecném změtení politických pojmů“, sledujícího cílenou manipulaci veřejností, „jaksi přispěti k vyjasnění pojmů, dnes politicky tou měrou zanedbaných, jako jsou pojmy: věcnost, skutečnost, slušnost, pravda, smlouva, ... a vůbec politická solidnost“.

Ošidnosti této představy jsme si dost dobře vědomi. Média ve snaze dosahovat co nejvyšší poslechovosti či sledovanosti, diktované jim ekonomickou nutností, podřizují svůj jazyk průměru, někdy až podprůměru ve veřejnosti. Nedbají tolik na poctivost svých vyjádření, pokud jimi upravený příběh slibuje upoutat co nejvyšší pozornost, tedy i co nejvyšší možný finanční výdělek. Této ošidnosti si byl vědom i Hilar. Své čtenáře upozornil, že jím vzývaný intelektuál nemůže být intelektuál kdejaký, už vůbec ne „jakýmsi zbytkem kulturního l´art pourlartismu“, ale „člověkem politickým, ... (který) stává se politickým součinitelem, aktivní třídou národa, praktickou hodnotou možného a zlepšeného politického života republiky“.

Jenže i tak není vyhráno. Nestačí, aby intelektuál, který má veřejnosti napomoci zorientovat se „ve změtení pojmů“, jež pro ni může být zavádějící, dovedl „rozeznávati hodnoty a humbugy, věci a zdaje, reálie a mystifikace, fakta a lži, práci a švindl“, ale musí jít i o člověka, který současně „má vědomí a svědomí“, tedy „dovede rozeznati dobré a zlé, ... (dovede) jednati pro dobré a jednati proti zlému“ a jako intelektuál, řídící se svědomím „v oboru své působnosti (dovede) fedrovati živel čistý proti špinavému, podporovati pravdu proti lži, státi na straně člověka kvality proti člověku protekce, hájiti stanovisko věci proti stanovisku reklamy a lsti...“. Ačkoli nelze Hilarovi nedat za pravdu, přesto musíme mít na paměti, že ne každý intelektuál (neřkuli politik), co to s námi myslí „upřímně“, opravdu upřímně koná, a že dějiny jsou doslova lemovány bystrými, vnímavými a vysoce vzdělanými intelektuály bez špetky korigujícího svědomí. Ostatně právě na nich stojí i soudobý politický marketing.

Ve vztahu k politice podobný postoj jako Hilar zaujal v pojednání Letní přemítání v roce 1991 Václav Havel. Nepsal sice o svědomí, ale o mravnosti, nicméně obsahem oba pojmy představují blížence. Havel polemizoval s neoliberální tezí, podle které morálka do politiky nepatří. Jeho polemika vyzněla natolik vypjatě, že přinutila Petra Fidelia, aby ji rozporoval v eseji Morálka v politice (Kritické eseje). Čtenáři tu připomíná, že „člověk ušlechtilý, skromný a dobrou vůlí přetékající. ... často dobré věci (politické) spíš uškodí, než prospěje“, což je jeden z mnoha paradoxů politiky. Nepochybuje, „že politické jednání ... má svůj mravní rozměr“, nicméně odmítá Havlův požadavek, aby mravnost byla politice nadřazena. Tvrdí, že „politika se dá dělat mravně i nemravně, ať se však dělá sebemravněji, dělá se pořád politika, nikoli mravnost“. Jedno druhému jednoduše nelze nadřazovat. V opačném případě ubližujeme buď jednomu, anebo druhému. A co hůř: V obou případech nakonec k neprospěchu jednoho i druhého.

Psáno pro časopis Přítomnost (https://www.pritomnost.cz/)