Čtenář Přítomnosti se ve čtvrtek 25. září 1924 dočetl v článku Ferdinanda Peroutky Koalice a pokrok, že představa, že by „na světě existovala a působila pouze síla pokroková“, je nejen naivní a pošetilá, ale vyvrací ji sama příroda. Řídíc „proud života, který se řine vesmírem, vykonává svá podivuhodná díla jen tím, že musí překonávati odpor hmoty“. Namísto přírodních zákonitostí, řídíc „proud života“, se ve světě demokratické politiky dostává ke slovu koaliční vládnutí.

Koalice, toť proud samých protivenství, neb „koalice má týž osud jako všechny reální útvary, vzniklé v praktickém životě na základě souhry skutečných sil a nestřižené podle jedné teorie“. Souhra je sice nutná, avšak zpravidla těžce vydřená. Navenek k údajné spokojenosti koalujících účastníků. Zevnitř ji ale trvale ohrožuje vynucené dílčí sebezapření. Možná právě proto Peroutka pochválil Karla Kramáře. Zamýšleje povzbudit účastníky koalice, prohlásil, že v koaličním vládnutí „vidí ... kategorický imperativ (demokratické) politiky“ a považuje je za „jediný pravý výraz opravdové lásky a oddanosti k státu a národu“. Mezi řádky pak Peroutka umisťuje Kramářovo zapírané přání, že ta pravá koalice nemůže být než koalicí, již tvoří jeho strana, tedy národní demokraté.

Koalice – výsostné území pro demokracii

Koalice nemůže a není střižena „podle jedné teorie“. Těžko si pak lze představit koalici, do níž by vstoupila strana s totalitními choutkami. Přesvědčila nás o tom nejen naivita konservativních německých politiků, kteří připustili, aby se vedení (koaliční) vlády v roce 1933 ujal Adolf Hitler. Stejně trestuhodná byla naivita (protože nepoučitelná) československých demokratických politiků, když v roce 1945 pošetile uvěřili výmyslu, že lze koaličně vládnout s komunisty.

Dlouholetý Husákův politický vězeň, spisovatel Milan Šimečka ve své brilantní a dodnes nepřekonané analýze Husákovy normalizace (Obnovení pořádku) líčí, koho všeho v komunistické straně mezi jejími členy potkal. Kupříkladu „oddané vyznavače lepších tradic hnutí, omezené sektáře, věrozvěsty stranické mytologie, cynické manipulátory, ... přesvědčené křesťany“ a měl tu dokonce co do činění „s ideově vyspělými antikomunisty, se stoupenci konkurenčního kapitalismu a s antisemity rosenbergovského ražení...“.

Naznačený výčet by mohl vytvořit zdání, že komunistická strana, ač strana totalitní, obsahem byla směsí protichůdných politických postojů, tedy stranou pluralitní, jakousi názorovou koalicí uvnitř partaje. Jde o klamné zdání. Nerozhodovalo, jaký její členové osobně zastávali politický postoj, šlo o politické uskupení vojensky organizované a řídící se zásadou „o nedělitelnosti velitelské (vůdcovské) pravomoci“. Strana bez ohledu na vylíčenou rozmanitost ztělesňovala vždy jen to, čím byl její vůdce. Byla „střižena podle jedné teorie“, neschopná kompromisu, nutného ke koaličnímu vládnutí. Postrádala totiž vnitřní demokracii.

Obdobně bychom mohli nahlížet na Babišovo hnutí ANO, případně na Okamurovu SPD. Oba sice postrádají vojenskou pro-organizovanost, za to vykazují znaky sekty, upínající se k „nenahraditelnému“ vůdci. S ním bytí a nebytí sekty stojí a padá. Potenciál koaličně vládnout s demokratickými stranami se jim limitně blíží nule. Střih „podle jedné teorie“ určuje vůdce. Fakt, že Babiš „koaličně“ vládl se sociální demokracií moji domněnku paradoxně potvrzuje. Hamáčkovu partu zajímal pouze nabízený podíl na moci, zhmotněný několika ministerskými posty. Jinak šlo o uskupení nacházející se doslova učebnicově v mravním rozkladu a politicky impotentní. Se stranou sociálně demokratickou, staletou a ctihodnou průkopnicí české demokracie a sociální emancipace člověka práce neměla tahle partička naprosto nic společného.

Pokrok vydřený kompromisem představuje opravdový pokrok

Žádné z těchto uskupení není s to (a ani to nemá v povaze), aby se stalo zdrojem pokroku ve smyslu posouvání věcí a institucí ve prospěch obce, přijmeme-li Peroutkovu definici pokroku jako schopnosti protichůdných politických sil dosahovat ve výsledku kompromisu, vědomého si toho, že „rozvoj závisí na drobných změnách“. Jaroslav Hašek, zakládaje Stranu mírného pokroku v mezích zákona, si toho byl dobře vědom. Ačkoli šlo o recesi, přesto jím vyvolané hnutí mělo a dodnes má jistý politologický dopad. Už sama věta „Strana roste, ale je bita“ v nadsázce rezonuje s Peroutkou a s jeho výkladem pokroku. Ten, kdo nechápe, že Hašek, byv v Banzetově tančírně národními socialisty bit, se mohl cítit morálním vítězem, těžko pochopí, že pokrok dosahovaný cestou kompromisu bolí a někdy se opravdu podobá obyčejnému vejprasku. Hašek nechtěl nic jiného, než na stranické schůzi národních socialistů v hospodě U Banzetů koaličně spolu-schůzovat, ujmuv se iniciativně role hlavního řečníka. Místo kompromisu nesoucího na svých bedrech plod pokroku, znělo tančírnou: „Jen ho seřežte, bratří!“

Koaliční systém vládnutí „nikdy nebude ... znamenati nic jiného než systém ústupků a zdlouhavých vyjednávání“, věc naprosto nepřijatelná právě pro taková uskupení, o nichž byla řeč a která nesledují nic jiného než vlastní mocenský prospěch. Byť šlo o slova nadnesená, přesto koaliční vládnutí Karel Kramář vskutku vymezil přesně, míně, že jde „o pravý výraz opravdové lásky a oddanosti k státu a národu“. Dnes bychom spíš mluvili o veřejném (či obecném) dobru. „Koalice má ... více pravdy“, píše Peroutka, „než jednotlivé strany, neboť strana, právě proto, že je to strana, nemůže míti úplnou pravdu“, a dodává, cituje Wolfganga Goetha, že „jen celé lidstvo dohromady je pravý člověk“.

Navzdory tomu všemu bychom asi sotva nalezli demokratického politika, který se nadšeně a uvědoměle vrhá do koaličního vládnutí, maje přitom na výběr vládu nezatíženou koaličními ohledy. Lze totiž „vážně pochybovati o existenci politiků, jimž myšlenka koalice by byla vrozena a kteří by s ní už jaksi přicházeli na svět“. I ta nejvíce demokraticky založená „politická moc touží vládnouti, pokud možno sama“, a pokud přesto „ráčí vejíti ve vyjednávání o kompromisy (a) uvolí se děliti se s někým o držení vlády, jest to z tak zvané »hořké vážnosti života«, nikoliv ze záliby“.

Koalice se bez konsensu neobejde

V koalici, což jsme zatím jen mlčky předpokládali, partneři vládnou na základě konsensu. Přípustná je sice možnost rozhodovat hlasováním, přesto každý rozumný účastník koalice dá přednost vzájemné shodě a porozumění. Koaliční partner, jsa „převálcován“ hlasující koaliční většinou a nutností tento výsledek skousnout, je mnohdy vlastním členstvem donucen koalici opustit. Pro takové případy se obecně ujalo úsloví – „návrat ke kořenům“. „Převálcováním“ účastníka koalice může být nakonec ohrožena i sama důvěryhodnost demokratického vládnutí.
Vzorovou podobou koaličního vládnutí měla být Evropská unie. Zásadní rozhodnutí přijímá cestou konsensu (byť i většinová hlasování jsou ve vyjmenovaných případech přípustná). Přesně si vymezila i cíl svého politického usilování. Život evropských národů v míru a v demokracii. Pokrok v podobě tohoto obecného dobra postupně naplňuje. Nicméně pokročit, byť jen o maličký krůček, stojí Evropu nemalé úsilí a bolestivé sebezapírání, což nejde bez vzájemné empatie (sociální, kulturní a historické). Jinak se v sázce ocitá i vzájemná solidarita a soudržnost. Neschopnost se dohodnout (stačí jen připomenout poslední trucy Maďarska) se neobrací jen proti zatvrzelému zarputilci, ale nakonec na ni doplácí i Evropa jako celek.

Jde-li koalici o uvědomělý a vnitřně přesvědčený společný postup, pak hlasování konsensus nenahradí. Jedná se sice, jak píše Peroutka, „o hořkou vážnost života“, pokroku přesto bez ní sotva dosáhneme, nanejvýš začneme bezradně přešlapovat v marasmu bezčasí.

Psáno pro časopis Přítomnost (https://www.pritomnost.cz/)