I ten nejvíce nabubřelý a rádoby svobodomyslný revolucionář, dnes v rouchu rebelujícího popírače „výmyslů“ etablishmentu, je ve skutečnosti frustrací stísněnou a ustrašenou dušičkou. Oporu hledá ve vůdci se silným a mocným hlasem. Oddychne si, jakmile ho nalezne. To se dovídal čtenář prvního zářijového čísla Přítomnosti z roku 1925, čta si v textu francouzského lékaře a sociálního psychologa Gustave Le Bona „Revoluční duch a jeho mystické prvky“. To se z téhož textu dozví i čtenář dnešní.

Ačkoli zákony člověka chrání před svévolí jeho vlastní i svévolí vnější, Le Bon soudí, že začíná být „(zákony) příliš chráněn“, tudíž si málokdy přizná jejich příznivý dopad. Za to umí doslova vyjmenovat jejich „stránky nepříjemné“.

Disciplinovanost podmínkou zodpovědné svobody

Jednou z těch klíčových nepříjemností je zákony vynucovaná disciplinovanost, která „vytváří jakousi rovnováhu mezi instinktivními popudy lidské přirozenosti a sociálními nutnostmi“. Přizpůsobit se, podřídit se, brát ohled na druhé, to jsou imperativy „sociální nutnosti“, které se tak strašlivě „zajídají“ duším, považujícím se za duše svobodomyslné, alternativní, někdy přímo revolučně naladěné. Hlavně tady hledejme příčinu toho, proč se disciplinovanost, přesněji „sociální disciplína ... vytváří zvolna a často nerada a nejistě, a stává se snadno hříčkou rozpoutaných velkých katastrof“. Dnes vzhledem k negativním konotacím, které pojem „disciplína“ získal během 20. století, bychom nejspíš použili výraz „vědomí osobní zodpovědnosti“, případně „vědomí osobní sociální zodpovědnosti“.

Kde se bere onen odpor k tomu nechat se disciplinovat? Jde vskutku o projev ušlechtilého rebelství a upřímného hledání alternativ k zatuhlosti, často ukotvené v řadě zákonů, případně v tradovaných zvyklostech? Odpor a vzpoura proti disciplinovanosti podle Gustave Le Bona nejsou ničím menším než příznaky „mravního rozpadu“, kdy těmi hlavními jsou: „nechuť k jakémukoli omezování, ... úpadek prestyže zákonů a vlád, ... nedostatek solidárnosti mezi rozličnými společenskými vrstvami...“.

Revolučnost, i ta konzervativní, je projevem frustrace, skutečné i uměle vyvolané


I když Le Bon ztotožňuje revolučnost s bolševismem, paralelu k naší současnosti přesto nalezneme. Nejsme sice konfrontováni s hnutím, slibujícím nového člověka, usazeného v „říši svobody“, to hnutí se stačilo od doby zrodu Le Bonovy úvahy zcela zkompromitovat, ale s hnutími, která hlásají pod záminkou nápravy nepravostí, plynoucích z otevřené liberální demokracie a tržní ekonomiky, návrat k mýtickým hodnotovým kořenům, praktikujíce cosi na způsob revoluce konzervativní. I zde, ať už jde o odpírače očkování či o hlasatele zla, přicházejícího z Bruselu anebo o pochybovače o blahodárnosti liberální demokracie vůbec, platí pro všechny z nich, co napsal Le Bon: Jejich „revolučnost“ se vyznačuje „symptomy, z nichž (na prvém místě je) odpor k omezování osobní svobody a nedostatek discipliny, plynoucí z neúcty k zákonům“ a jejich „revoluční duch (se vzmáhá spolu) se svými neodlučitelnými druhy: s násilností a nenávistí“. Jako by Le Bon už dopředu věděl, že touto optikou dnes uvidíme protrumpovskou Ameriku, údajně diskriminovaného „bílého muže“, rozčarovanou probrexitovskou střední Anglii, onehdy ještě bohatou na průmysl či rozčilené francouzské žluté vesty.

Vzpoura revolucionářova není než vzývání nového, jiného vůdce

Zůstaneme-li ve střední Evropě, můžeme si připomenout revoluční politické vzepětí bratrů Kaczyńských, přesvědčených ne neprávem o tom, že v demokratických strukturách obnoveného svobodného Polska se po roce 1989 postupně usadili a zabetonovali bývalí komunisté, proměněni v hlasatele právního státu „na svůj způsob“ a neomezovaného kapitalistického podnikání „ve svůj prospěch“. Kaczyńští proto běžnému, sociálně strádajícímu a politicky rozčarovanému Polákovi nabídli radikální nápravu návratem k tradičním hodnotám, a to i za cenu rozrušení základů právního státu a odklonu od liberální demokracie. Dodnes, zdá se, že značná část Poláků je s tím srozuměna.

Mám zároveň na mysli nedávnou vzpouru těch, kteří ne neoprávněně byli přesvědčeni, že na stávající způsob demokracie a tržní ekonomiky „bez přívlastků“ nespravedlivě doplatili, a že ti bezskrupulózní, co se umějí zařídit v kterémkoli režimu, naopak na této proměně vydělali. Proto se v roce 2013 zhoufovali za Andrejem Babišem, paradoxně jedním z oněch zhoubných produktů jimi nenáviděné české cesty ke kapitalismu, v jejich očích přesto oprávcem bezpochyby neblahých poměrů. Učinili nakonec tak jen proto, aby mnozí z nich se dožili dalšího rozčarování, tentokrát z nově nalezeného vůdce. Jasnozřivost Le Bona je v této souvislosti až udivující:

„Zdálo by se snad, že revolucionářské mentalitě vyhovuje velká neodvislost ducha. Ve skutečnosti je tomu jinak. Pravá duševní samostatnost vyžaduje rozvoj inteligence a úsudku, kterého revolucionáři nemají. Zdánlivě opovrhují vší poslušností, ale v pravdě cítí tak velikou potřebu být řízeni, že se dávají velmi snadno přemluvit svými vůdci. ... Většina lidí touží mnohem více po poslušnosti než po nezávislosti. Revoluční duch nijak neodstraňuje tuto potřebu. Revolucionář je člověk, který poslechne snadno, ale přeje si mít stále jiného pána.“

Revolučnost žádnou nauku nevyžaduje, je to stav zmatené duše

Le Bon je přesvědčen, že „revolučnost je duševní stav, a ne filosofická nauka“. Revolučnost vyžaduje jen, aby jí byl dodán odpovídající příběh („nauka“). Ten se pak stane „záminkou (pro to), aby se duševní stav měl o co opřít“.

V době covidu roli „nauky“ sehrávala spiklenecká teorie. Varovala před očkováním kteroukoli z vakcín. Hrozilo, že s vakcínou bude do těla vpraven chip, pomocí kterého spiknuvší se „plutokrati“ budou moci očkovaného sledovat, ať se hne kamkoli. Protivakcinační revolucionáři, shromažďujíce se na ulicích evropských měst s cílem demonstrovat odpor proti údajnému záměru je očkováním zbavit svobody, se tak pasovali na jediné pravé bojovníky za svobodu. Ve skutečnosti jen zoufale volali po zjevení se nového “jiného pána“. U nás nakonec s úlevou nalezli Klause mladšího s jeho Trikolórou a Okamuru s jeho „přímou demokracií“.

V porovnání s dobou Le Bona jsme díky sociálním sítím výrazně pokročili. Netřeba se shromažďovat kdesi na náměstí. Stačí být připraven sát do sebe hlásané teorie spiknutí prostřednictvím vybraných účtů na sociálních sítích. Stoupenci brexitu by sotva vyhráli svoji při v referendu, kdyby se pouze spoléhali na lež o britských penězích, denně vydávaných ve prospěch Unie, hlásanou na bocích volebního autobusu Borise Johnsona, a kdyby současně možným stoupencům hlasu „ano“ nebyla pravidelně prostřednictvím sociálních sítí dodávána odpovídající a na míru šitá dávka manipulativních výmyslů.

Výmysl opakovaný do omrzení se stane tou „opravdovou“ pravdou

Odjakživa platí, že „člověk není veden pouze svými potřebami, city a vášněmi“. Nezastupitelnou úlohu v jeho životě hraje „nějaká víra, aby mohl dát směr svým nadějím a snům“. Nejlépe mu v tom smyslu dodnes slouží mýty, šité na míru jeho skutečným, anebo jen vhodným působením vyvolaným snům, ale i strachům a obavám. Kouzlo mýtů, na míru šitých tkví v tom, že jsou srozumitelné. Nabízejí co možná nejjednodušší a nejpřímější řešení i těch nejsložitějších a nejvrstvenějších jevů. Diskvalifikují tak nejen snahy jev uchopit v jeho složitosti, ale i nositele těchto snah, označujíce je zpravidla za původce nepřátelských spiknutí. Jen tak lze vysvětlit „převahu mystických sil nad panstvím ducha, ... s níž za všech dob byly přijímány ochotně nejpošetilejší víry“.

Výhodou hlasatelů mystických věr (ať už o vině Židů za morové rány anebo o zlých úmyslech stoupenců očkování proti covidu) je, že jimi hlásaný „blud, ... stejně jako (zjevená) pravda, nezachytí se v duši lidu nikdy pomocí rozumového dokazování“. Oba se přijímají „en bloc ve formě tvrzení, o nichž se nedebatuje“. Ne tedy rozumování, pouze „tvrzení a (následné jejich) opakování jsou nejmocnějšími faktory přesvědčování“.

Vrchnostem, ať církevním nebo světským, opakovaně tvrdící, že právě Židé nosí jen zhoubu a zmar, hlad a nemoci, stačilo po letech neúnavného opakování téhož jen naznačit, kde hledat viníka právě vypuknuvších svízelí (epidemie, hladu, požáru), a již rebelantské masy, o své „pravdě“ přesvědčené, neváhaly a vtrhly do přilehlého ghetta, aby je do základů rozvrátily a všechno živé utratily.

Jaroslavu Kaczyńskému stačilo, aby nehodu vládního letadla (našel v něm u Smolenska smrt jeho bratr, polský prezident Lech Kaczyński) tvrdohlavě a opakovaně vydával za atentát s nejasným původcem, a v očích stoupenců tak sebe i své hnutí rovněž úspěšně protlačil do role oběti.
Vlastní politickou nemohoucnost Andrej Babiš vysvětloval (ne bez úspěchu) nepřejícností sil, údajně odmítajících jeho úsilí o nápravu korupcí a klientelismem zkažených českých elit. Protlačil se tak rovněž v očích svého fanklubu do role trvalé oběti vzdor tomu, že byl zároveň nejmocnějším mužem v zemi.

Jde o trik, který všichni ti „jiní vůdci“ opakují, a je třeba říci, že úspěšně, a že se nepochybně k němu budou uchylovat i v budoucnu, a který spočívá v metodě, již Gustave Le Bon objevil dávno před nacistou Goebelsem a jeho tisíckrát omílanou lží. Totiž, že „účinek stálého opakování na prosté duše, a často i na takové, které nejsou prosté, je přímo zázračný“. Výsledkem je, že „pod jeho působením se nejzřejmější omyly mění v průkazné pravdy“. Stačí jen neposlouchat, co říkají druzí. Stát si na svém, a to své umíněně opakovat a opakovat a opakovat... Do omrzení ... Těch oponujících. Samozřejmě!

Psáno pro časopis Přítomnost (https://www.pritomnost.cz/)

Gustave Le Bon je v Česku znám díky pojednání, které vyšlo pod názvem Psychologie davů. Podle Le Bona je dav soubor individuí, jež jsou sjednocena iracionální připraveností k činu. Jako individua se v mase rozplynou a rezignují na sebekontrolu. Snadno pak podléhají davové sugesci a nejsou schopna si utvořit vlastní názor na nic. Každý názor je jim imputován z vnějšku. Velký význam mají vůdci davů. Dokáží pracovat s davovou sugescí a vnutit davu myšlenku tak, že ji ostatní pojmou za svou. Jedinec obklopený davem se chová jinak (hůře). Nechává v sobě probudit nízké pudy a špatné vlastnosti, jež v běžném životě nedává najevo. Člověk v davu nejedná jako individuum a klesá tak na pomyslném civilizačním žebříčku níže, než by stál jako jedinec. Převzato z hesla Gustave Le Bon ve Wikipedii.

Doplněk autora předchozího textu: Dnes tím davem nutně nemusí být shromáždění fyzických osob kdesi na náměstí. Podobně, dokonce mnohdy i účinněji jim dokážou leccos vsugerovat potenciální anebo skuteční vůdci prostřednictvím sociálních sítí.