Karel Engliš, předválečný významný český národohospodář soudí, že egocentrismus neboli sebestřednost působí neblaze nejen v soukromém životě, ale i v prostoru veřejném. Ve čtvrtečním vydání Přítomnosti z 5. listopadu 1925 ten veřejný nazval egocentrismem politickým. Své myšlenky šil sice na míru současníkům, pasují ale i na sebestřednou politiku nám známých postav, jako jsou Andrej Babiš, Tomio Okamura, Viktor Orbán, Donald Trump a Vladimír Putin.

Ačkoli jistá míra sebestřednosti (egocentrismu) v osobním i v politickém životě je nezbytná, její absence totiž způsobuje neuchopitelnou rozbředlost, přesto ji lze v obecné rovině považovat za zlo. Byť někdy nezbytné. Sebestřednost člověka i lidské společenství vyztužuje určitou integritou. U společenství nezbytnou pro rozvoj vnitřní sounáležitosti. Humanitně pojatá společnost, jak by nejspíš napsal T. G. Masaryk, je bez ní jednoduše nemyslitelná. Zároveň ale v sobě nese riziko bezbřehé zášti, nenávisti a neopodstatnitelné útočnosti.

Proto ten zdvižený Englišův prst. Sebestřednost jako „subjektivní činitel může vystoupiti do popředí způsobem a mírou nenormální a sociálně škodlivou“. Nemusí tomu přesto nezbytně tak být. Každý člověk se sice „soustřeďuje hlavně na sebe a na své pocity“, přesto se stává, že jeho „cítění ... neobmezuje se jen na cítění vlastních strastí i radostí, nýbrž představa cizí radosti i cizí strasti vyvolává (v něm) větší či menší ohlas, soucit, účast...“. Převedeno do řeči politické, právě demokratická politická strana, ač nutně sebestředná, jinak by byla sotva identifikovatelná, svá politická konání, volíc specifické cesty v duchu vlastní ideové vyhraněnosti, sleduje v konečném důsledku veřejný prospěch čili obecné dobro.

Veřejný prospěch čili obecné dobro (blaho)

Pojmy veřejný prospěch či obecné dobro zná moderní politická věda bezmála 300 let. Zakladatel politicko-vědní disciplíny v rakouské monarchii, poradce Marie Terezie a jejího syna Josefa II., mikulovský rodák Josef von Sonnenfels ve své Rukojeti vnitřní státní správy razil pojem obecné blaho. Bez něho se „smysl (každého) státního společenství“ stává nesmyslným, neboť „každé soukromé blaho musí být součástí blaha obecného“. Věc (jako ostatně každá věc v lidském společenství) má háček. Mezi soukromými blahy se mohou vyskytnout i taková, jejichž sebestřednost se natolik rozmohla, že jsou „proti obecnému (blahu) namířená“ a svou podstatou je popírají. Není to jen trestná činnost, ale i jevy, kterým se nevyvaruje ani otevřená demokratická společnost, jako jsou korupce, klientelismus a nepotismus.

S obecným dobrem souvisí i otázka sociální

S obecným blahem (dnes bychom řekli: dobrem) souvisí i jeho materiální stránka. Blahobyt. Sonnenfels zjistil, že „blahobyt jednotlivce nutně koření v blahobytu celku“. Veřejná správa sledující veřejný zájem tudíž musí mít „trvale na mysli, že blahobyt celku se může zrodit jen z blahobytu jednotlivců“. To však není jednosměrnou ulicí, ale cestou obousměrnou. Byť by ale byl blahobyt celku sebevětším, nutně nemusí být blahobytem plnohodnotným, jestliže jsou z něho někteří členové společenství vyloučeni. Sonnenfels už v 18. století vycítil, že veřejná správa, pokud pomíjí ve společnosti vyskytující se sociální rozdíly, sotva může být veřejnou správou, vyjadřující veřejný zájem, a sotva tak pracuje ve prospěch obecného dobra (blaha).

Kalvínovo kázání o naši zodpovědnosti za sociálně vyloučené

Nevím, zda znal Kalvínovo kázání z roku 1555. Podle některých autorů tento ženevský reformátor položil první základní kámen moderního sociálního státu. Ve středu 30. října v ženevské katedrále farníkům prozradil, že bůh „chudé posílá ... místo sebe sama jako jeho výběrčí“ a „byť naše dary přicházejí k dobru smrtelnému stvoření, ... jako by to, co jsme dali chudému, dali do rukou jemu samotnému“. Ve skutečnosti statek poskytnutý chudému není darem, jak se ve „své povýšenosti“ mnozí poskytovatelé dobročinnosti domnívají, ale jde o „dlužný dík za statky, kterými (je bůh) obdařil“. Varuje každého takového, „kdo křiku chudého uzavírá svůj sluch, nebude bohem vyslyšen, až on sám se rozkřičí“. Chce-li se člověk osvědčit jako poctivý křesťan, neosvědčí se jinou „obětí“ bohu než tou, která představuje účinnou a nezištnou pomoc chudému. Kalvín se odvolává na Mojžíše, který „říká, proč bůh poroučí mít otevřenou ruku vůči chudým“, to proto, že „bůh nám je posílá, abychom neměli nejmenší omluvu a nemohli se vymlouvat ve smyslu: Nevím, kde bych mohl konat dobro!“.

Sonnenfels Kalvínovu myšlenku jen posunul a zespolečenštil. V dobročinné inciativě nemá být křesťansky uvědomělý jen jedinec, ale stejnou uvědomělostí má být prodchnuta celá veřejná správa.

Sebestřednost a asociálnost se rýmují

Sebestřednost nutně nemusí být na překážku tam, kde se člověk má osvědčit jako vnímavý a citlivý člověk, v jazyce Kalvínově, poctivě myslící a jednající křesťan. Riziko tu i tak trvá. Přehnaně sebestředný člověk může nakonec vidět „svět nejen takovým, jakým se jeví člověku dle povahy jeho intelektu, nýbrž takovým, jakým chce, aby se mu jevil...“. V tomto smyslu pak sebestřednost ve své podstatě začíná nabývat asociálních rysů, neb v sobě nezahrnuje vědomí toho, že „spolužití lidí a budování společnosti nutně žádá do určité míry spolucítění“.
Jestliže střet s člověkem sebestředným, egocentrickým je krajně nepříjemný, někdy až k nepřekonání, jaký asi musí být střet se egocentrickým společenstvím, kde „na místě ... já nastupuje ... my, (což) v politice je strana a národ“?

Nacionalismus není nic než obnažená sebestřednost

Engliš rozhodně národní sounáležitost nezatracuje. Připouští „nacionalismus humanitní, který miluje svůj národ, ale cítí i s druhým, nechce svůj rozkvět na úkor druhého, chce mír, a tudíž dohodu...“. Takový národ aby jeden pohledal! Daleko častěji narážíme na národy, jejichž nacionalismus se projevuje tak, „že miluje vlastní, ale současně nenávidí druhé ... (a) hledá moc na úkor jiných...“. Stačí se jen rozhlédnout po našem dnešním nejbližším okolí:

Viktor Orbán odmítá solidarizovat se s válkou trpícími Ukrajinci, mávaje maďarskými národními zájmy. Tomio Okamura vyzývá k obezřetnosti, jakmile jde o pomoc ukrajinským uprchlíkům, manipulativně se obávaje, že budou zkráceny zájmy jeho českých spoluobčanů. Donald Trump hlásá „Amerika především“. Má ale na mysli výlučně rasisticky laděného bílého muže. Popírá tak to, čím byla a je Amerika celému okolnímu světu, společenstvím lidí, schopným do sebe vstřebat kohokoli, ať pochází odkudkoli, ať je stoupencem té či oné kultury, a vytvořit z něj poctivého a spravedlivého Američana.

Vyjmenované příklady představují „zájem“ vydávaný za „národní“, avšak jen v tom smyslu, že se stal „účelem, jenž světí prostředky“. Nad ním se netyčí ani právo, ani mravnost, vymezující obecnou lidskost, ale zde se právo i mravnost staly jeho podřízenými služkami. Podle zákona a mravné je jen to, co odpovídá účelu údajného národního zájmu. Viktor Orbán pak jedná „po právu a mravně“, jestliže se odmítá solidarizovat s trpícími Ukrajinci, obhajuje svůj postoj údajnými zájmy Maďarů. Ve skutečnosti, uzavírá Engliš, vyvolává konflikty, „jimiž ohrožuje vlastní národní existenci“.

Stranická sebestřednost vede k diktatuře

K obdobným důsledkům vede egocentrismus stranický. Jde o strany, řečeno moderní politologickou hantýrkou, které se vyznačují minimálním, dokonce nulovým koaličním potenciálem. Politické dohody s nimi uzavírat nelze. Nejde se totiž spolehnout na jimi dané slovo. Jejich zájem, který se zpravidla nachází v přímém protikladu se zájmem veřejným, pro ně znamená absolutní, nepodkročitelnou hodnotu, kolem níž kompromisy jednoduše domlouvat nelze. Snadno proto uhodneme, co pro ně znamená veřejný zájem. Výlučně to, co je dobré pro stranu samu. A vzhledem k tomu, že tyto strany jsou stranami pracujícími na „führer-principu“, pak i sám veřejný zájem se jim smrskává na zájem jejich vůdce (führera).
V závěru si Engliš klade otázku, zda „jednal Friedrich Adler mravně“ a současně si odpověděl, že mravně jednal, „byla-li povinnost hájiti svobodu národní vyšší nežli hájiti zájem jednotlivce na životě“.

Sociální demokrat Friedrich Adler hájil svobodu národní tak, že 21. října 1916 v době polední v hotelu Meissl&Schadn čtyřmi výstřely z revolveru usmrtil ministerského předsedu, hraběte Karla von Stügkha. Když byl postaven před soud, v úvodní řeči se k činu přihlásil. Odmítl obhajobu svého obhájce slovy, že jemu sice „náleží úřad chrániti (Adlerovo) tělo“, zatímco on sám má „povinnost zastupovati své přesvědčení“ a usoudil, že „je lhostejno, je-li v Rakousku oběšeno o jednoho člověka více, či nikoliv“. Hraběte Stürgkha si zvolil záměrně a cíleně. On to byl, kdo rozpoutal světovou válku. On to byl, kdo suspendoval v Rakousku parlamentní demokracii a zavedl vojenskou diktaturu. On byl zodpovědný za desítky nevinně oběšených, často za banální prohřešky.

„Žijeme ve státě, kde vládne neúcta k přesvědčení člověka, ve státě, kde se nikdy neuzná, že jednotlivec smí jednati dle svého přesvědčení, (je to stát, který) snížil Rakousko na stupeň Ruska...“.

Není nijak složité uhodnout, co měl Engliš na mysli, odkazuje se na Friedricha Adlera. Politika nesebestředná, když není jiného východiska, může totiž, sledujíc veřejný zájem, nabýt i podoby násilné, a přesto zůstane mravnou.


Psáno pro časopis Přítomnost (https://www.pritomnost.cz/2022/06/20/sebestredna-politika-aneb-osidnosti-obecneho-dobra/)