Pokud budu chtít pochopit, co bylo špatně na české cestě ke kapitalismu po roce 1989, nejlépe udělám, sáhnu-li po článku britského spisovatele a filosofa Gilberta K. Chesterona. Uveřejnila jej Peroutkova Přítomnost 10. prosince 1925 pod názvem Nepřátelé majetku. Těmi nepřáteli nebyli bolševici, jak by se mnohý mohl domnívat, ale v tradičně překvapivém pojetí Chestertonově řada těch, kteří se zaklínali nedotknutelností soukromého vlastnictví.

Zlodějna aneb sociální blízkost

První český ministr privatizace Tomáš Ježek moji inspiraci Chestertonem upřesnil 24. října 2009 na sympoziu sdružení Opus bonum, „Je to člověk, o kterého tu běží“. Ježek vyložil, že tržní ekonomika „bez přívlastků“, k níž se mnozí vztahovali, odkazujíce se na Adama Smithe, ztrácí ráz svobody, jakmile se přestane řídit třemi mravními zásadami, Smithem vymezenými. Jistotou slibu, jistotou vlastnictví a jistotou dobrovolného převodu. Význam pro pochopení Chestertona tu mají zejména dvě poslední jistoty. Jinak řečeno: Nedotknutelnost soukromého vlastnictví a nepřípustnost jeho nepřátelského převzetí.

Na mysli tu přece jen mohou vytanout bolševici. Nedotknutelností majetku opovrhovali. Byli jedněmi z průkopníků jeho nepřátelského přebírání. Není proto od věci si připomenout výklad pojmu „sociálně blízcí“ v podání spisovatele Alexandra Solženicyna (Souostroví gulag). Stalin jím označoval zloděje a lupiče, shovívavě je považuje pouze za poněkud zdivočelé a neukázněné vyvlastňovatele. Způsobilost nechat se převychovat ve vyvlastňovatele ideově uvědomělé si podle něho zachovali. Proto mu byli sociálně blízcí.

Sotva bychom ale tak vysvětlili paradox, jímž se vyznačovala česká cesta ke kapitalismu a jejíž výklad tak dobře a v předstihu vystihl Chesterton.

Z ničeho bič uplete jen bůh

Čtenář může být zpočátku zmaten a ptát se, proč autor začíná pojednání o ideálech, ujišťuje ho, že „s ideálem lze udělati jen jednu skutečně pozornost vzbuzující věc: uskutečnit jej“. Avšak ani s uskutečňováním ideálu to není tak jednoduché. Každý z pokusů paradoxně naráží na protivenství, obsaženém v samotném jeho naplnění.

„Pohané vždycky uctívali cudnost a nevinnost, Athenu, Artemis, Vestu: když však mučedníci sv. Panny počali v této ctnosti žíti, byli předhazováni dravé zvěři a páleni na rožni. ... Králové zuřili proti Francii ne proto, že idealizovala ideály, nýbrž proto, že tyto ideály uskutečňovala. Císař Josef Rakouský a carevna Kateřina byli vyznavači zásady, že vláda patří lidu; zachvátilo je však zděšení, když lid to skutečně začal provádět.“

Doba od časů císaře Josefa a carevny Kateřiny pokročila. Vzdor jejich zděšení se lid vlády nakonec postupně zmocnil. Překvapivě napodobil oba panovníky, zděsiv se toho, kam to přivedl, zmocniv se moci. Světlo světa nespatřil díky němu pouze Stalin nebo Hitler. Nepoučiv se ze spouště, již oba napáchali, a nedbaje toho, že po sobě zanechali bezednou propast zoufalství a křiku, opět, zaklínaje se sám sebou a příchylností k vládě lidu, k demokracii, přivádí znovu a znovu na svět jejich recyklovaná zpodobení. Tentokrát se jmenují Putin, Le Penová anebo Trump.

Proč Chesterton začal ideály, jejichž naplnění může „naplňovatele“ zaskočit, čtenář pochopí, jakmile mu dojde význam myšlenky, že „bůh jest ten, jenž dovede něco stvořiti z ničeho“, a položí si otázku, zda ideál není právě to osudové „nic“, z něhož jen bůh dokáže stvořit cosi užitečného, zatímco člověk „může udělati něco jen z něčeho“. Jestliže „radostí Boha je neomezené, neohraničené tvoření“, dovede z chvějivé a neuchopitelné myšlenky, onoho „nic“ stvořit cosi hmatatelného, „radostí člověka (je) právě tvoření omezené“.

Majetek jako výraz svobodné vůli člověka

Konečně se Chesterton dostává k pojmu, jejž vepsal do nadpisu: K majetku. Tvrdí, že „požitek člověka záleží v tom, je-li držitelem podmínek, jimž je částečně podřízen“. Tudíž „je kontrolován ... polem, které obdělává“. V duchu takto hmatatelných a konkrétních podmínek, nad nimiž opravdu vládne, je teprve s to cosi stvořit, pole anebo hudební nástroj, aby výsledkem vlastní tvorby byl opět vymezen, podmíněn, a tak kontrolován. Majetek je mu cosi, co přizpůsobí „svému vlastnímu obrazu, jako je sám podoben obrazu božímu“. Tudíž v majetku „cudně“, protože „cudnost je výhradně uměním demokracie“, vymezuje vlastní zpodobení stejně, jako v něm bůh odráží „podobu obrazu svého“. Obě zpodobení sice vznikají za zcela rozdílných podmínek, mají přece cosi společného. Odraz „obrazu božího“ v člověku dokládá jeho svobodnou podstatu. Ráz majetku člověkem vytvořeného, vyjadřuje jeho svobodně uplatněnou vůli, vycházející „z podmínek, jimž je částečně podřízen“.

Korupční velkokapitál aneb oligarchie

Nepřítelem majetku, výrazu svobodné vůle člověka, nemusí být tudíž jen bolševici. Stejně nepřátelsky se k němu chová velkokapitál (oligarchie). Díky němu „slovo majetek, vlastnictví je ... pošpiněno korupcí velkokapitalistů“. Je naivní předpokládat, že by „(velkokapitalisté) stáli na straně majetku, ... ve skutečnosti jsou ... jeho nepřáteli, neboť jsou nepřáteli svých vlastních podmínek“. Strhávají je a marně se pokoušejí je zkrotit v jejich věčné nenasytnosti. Vede je to k tomu, že „nechtějí míti vlastní půdu, chtějí získati půdu druhých lidí, a posunou-li hranice na pozemku svého souseda, posunuli i hranici svoji“.

Chesterton to nazývá zlodějnou. Dnes tomu učeně říkáme „nepřátelské převzetí“. Není jen výsledkem spekulací na finančních trzích, které si matoucím způsobem přisvojily „vznešené pojmenování“ finanční průmysl. Způsobuje je i konkurenční tlak, vyvolaný dumpingovými cenami, sázející na značně rozdílnou ekonomickou sílu účastníků trhu. Cílem, ač se to může na první pohled zdát, není rozhojnění dosahovaného zisku, ale setrvalé zvyšování ekonomické moci. Tedy i moci politické. Skrze ovládnutí majetku, lidmi svobodně vytvořeného, velkokapitálu (oligarchii) jde o ovládnutí lidí jako takových.

Jeden příklad kapitalistické korupce za všechny

V roce 1990 Kovofiniš, klíčový zaměstnavatel obyvatel Ledče nad Sázavou pochopil, že na trhu uspěje, přijde-li s něčím novým, čím zaplní případnou mezeru na trhu. Maje zkušenost s plechařinou, nemusel dlouho přemýšlet. Věděl, že dříve nebo později hliníkové sudy, do nichž se dosud stáčelo pivo a limonády, budou ze zdravotních důvodů zakázány a nahrazeny sudy nerezovými. Potenciál českých pivovarů a sodovkáren byl značný. Sliboval, že ledečským udrží zaměstnanost.

Dva roky trvalo, než jistá česká banka poskytla investiční úvěr. Za necelý rok pak Kovofiniš postavil a potřebnou technologií vybavil výrobní halu. Do akviziční činnosti se pustil v předstihu. K vlastní hrůze zjistil, že ani zahraniční konkurence nespala. Ve snaze jej vytěsnit z trhu, aniž na něj kdy vstoupil, oslovovala pivovary a sodovkárny cenami, za něž by tehdy nebylo možné pořídit ani kus ocelového plechu, potřebného k výrobě jednoho sudu. Banka, nehledíc na zdržení, jež sama způsobila, začala hystericky vyžadovat splácení úvěru. Nebrala nijak v potaz, že Kovofiniš čelí nekalé konkurenci. Snad ve snaze vyjít vstříc konkurentům svého klienta tlačila na něj, aby dokončenou výrobnu sudů prodal některému z nich. Oni sami, zpustošivše český trh se sudy dumpingovými cenami, o koupi jevili „vážný“ zájem.

Kovofiniš výrobnu sudů prodal. Banka dostala zpátky své peníze, aniž z nich ledečským vznikl sebemenší užitek. Naopak přišli o práci a Kovofiniš se propracoval k úpadku. Píše-li Chesterton, že za jeho časů „slovo majetek, vlastnictví je ... pošpiněno korupcí velkokapitalistů“, pak o sedmdesát let později se v tom mnoho nezměnilo.

Poezii majetku oligarchie neuznává

„Ten, jenž rozumí pravé poezii majetku, rád se dívá na zeď, oddělující jeho zahradu od zahrady sousedovy, na křoví, jímž jeho statek hraničí se statkem druhým. Bylo by popřením majetku, kdyby (se spojily) všechny statky v jeden celek; právě tak jako by bylo popřením manželství, kdyby (se) všechny naše ženy (nacházely) v jednom harému.“
Ideál tržní ekonomiky je ideál vznešený, jen jeho naplňovatelé nesmějí „být nepřáteli podmínek“, z nichž jejich tvorba vzchází. V opačném případě dodnes ohrožují demokracii a svobodu člověka, byť by se sebevíc zaklínali kapitalismem.

Psáno pro časopis Přítomnost (https://www.pritomnost.cz/)