Německý psycholog a politický badatel Oscar A. H. Schmitz ve vydání Peroutkovy Přítomnosti z 5. srpna 1926 zkoumá, kam se z demokracie vytratil státník a do jakých podob se naopak odívá člověk politický. Svět politiky nadto, v tom i svět politiky demokratické, líčí jako plný paradoxů.



„Římské impérium, ba i carství, ponechávalo tomu, kdo právě neohrožoval trůn daleko větší osobní svobodu, než to činí dnešní svobodná Amerika, kde vládne veřejné mínění, nebo tak zvaný sociální stát, kde vládnou neindividuelní předpisy a zákony“.

Kdo trůnu neškodil, mohl si žvanit, co si zamanul, hlásat utopie bez omezení rozsahu a dopadu. To platí dodnes. Bezbřehá žvanivost moderátorů ruské státní televize je toho přesvědčivým dokladem. Zejména zasvěcují-li nás do poměrů evropského Západu. Politickým člověkem se může tak stát kdekdo. Jen nesmí praktikovat politiku. Bláboly o čemkoli jsou přípustné.

Člověk demokratický vázaný tradicí, zvyklostmi, ústavou, zákony, a především veřejným míněním, tedy názory voličů sice politiku praktikovat může, cosi takového dokonce od něho očekáváme, jen se v jeho řadách nerodí státníci. Patrně i proto, že ho svazuje vědomí přemíry zodpovědnosti

Nutkavé vyhlížení státníků

Touha po znovuobjevení státníků je přitom všudypřítomná. Nutkavé vyhlížení, zda se neobjeví kdesi na politickém horizontu, nás stíhá dodnes. Sotva zaznamenáme postavu, vyznačující se jistým politickým talentem, zpravidla její hodnocení zklamaně uzavíráme, že do státníka má daleko, a zapochybujeme, zda něčeho takového vůbec kdy dosáhne. Schmitz nás na příkladu Německa, jež mu bylo nejblíže, rázně vyvádí z omylu, že by se státníků nedostávalo.
Pravda, za určitých okolností:
Pruský král Bedřich Veliký či pruský kancléř Otto von Bismarck byli nefalšovanými státníky. U nich, jak tomu bylo v Německu pravidlem, „se (musel) původ z předních společenských vrstev sloučiti s genialitou“. Jen tak se zrodil státník. Nejen, že „právě toto sloučení je ... velmi vzácné“, dovídáme se, ale nabízí se i otázka, zda popsané „sloučení“ je pro politiku tak životně nezbytné. Zejména pak původ sociální, jestliže „v zemích, kde má společenský život určitou kulturu, není k státnictví zapotřebí ani genia, ani vznešeného původu“.

Takovými byli určitě britská premiérka Margareth Thatcherová, dcera majitele koloniálu, a americký prezident Ronald Reagan, původně filmový herec většinou epizodních rolí. O obou bychom mohli souhlasně s autorem říci, že byli přesto „typem více duchovním, intuitivním, ... (že byli) tvůrci, kteří své ideje nebéřou z intelektu a z obchodní prakse, ale z nejhlubšího povědomí jako básník, umělec a mudřec...“.

Straník – člověk po výtce politický

Daleko častější je ale případ demokratického politika, který „se dovede osvědčit v čele státu“, přestože je „vzdálen (jeho) ideálu..., jejž si jeho strana vysnila“. To proto, že „u něho jako u většiny politických lidí myšlení nehraje příliš samostatnou roli ... (a) ... jejich hlavní silou je čin“. Schmitz tím nechce říci, že by politiky toho typu podezříval z duševní otupělosti či omezenosti, i když i takové případy se v demokracii hojně vyskytují, naopak i oni „myslí..., ale myšlenkami, které přejímají hotové z okolí“ a „nepociťují potřeby čas od času tyto myšlenky zrevidovat“.

Autor tak vymezuje jeden z typů člověka politického. Straníka. Názorným příkladem je mu první demokratický prezident Německa po první světové válce, Friedrich Ebert. Považuje ho za „čestného sociálního demokrata“, byť „na něho myšlenky (nijak) silně nepůsobily“, tudíž „politické názory jeho činnost ve funkci říšského presidenta“ nijak nerušily.

Bylo by samozřejmě velkým zjednodušením, kdybychom straníky považovali za politické ignoranty, kterým ideje jejich strany nic neříkají, ba co hůř, sdružují se v politické straně proto, aby se jakýmkoli idejím vyvarovali. Naopak můžeme zaznamenat časy, kdy „politik viděl přes svou stranu také celek“ a kdy „výrazy jako blaho národa nebo vlast se z určité dávky cudnosti neužívaly, protože označovaly ... hodnoty samozřejmé a vznešené“.

Veřejný zájem – klacek na politickou konkurenci

Jenže prohlubující se stranická demokracie vytváří lidi politické, kteří „měří svou výši počtem volebních hlasů nebo počtem demonstrantů...“. Není pak divu, že se rodí „jednostranná stranická politika na úkor celku“ a že „musí býti hodnoty (jako vlast a veřejný zájem) stále znovu zdůrazňovány“. O to více v situaci, kdy jsou redukovány na sebestředný stranický zájem a kdy se z nich stávají nástroje, s jejichž pomocí strana útočí a hodlá jimi utlouci své politické konkurenty. Nemusí to být nutně Tomio Okamura, šermuje vášnivě národními zájmy, skrývaje za nimi nenávistný nacionalismus a šovinismus, stačí Andrej Babiš, který se jako premiér pravidelně z evropských summitů vracel, velkohubě hlásaje, že opět „pro nás cosi vybojoval“, místo aby skromně řekl, že se s druhými přátelsky dohodl.

Člověk politický – „tvořivý“

Nesmíme tu ale zapomenout ještě na jeden typ člověka politického, navíc přesvědčeného, že je typem tvořivým. Jeho ctižádostí je pomocí zaváděného politického systému „skutečnost teprve stvořit“. Schmitz zmiňuje anglického novověkého fantastu Thomase Mora, maje na mysli jeho pojednání Utopie, stejným dechem pak Lenina. My o osmdesát let poučenější můžeme přihodit Donalda Trumpa nebo Vladimíra Putina. Ti všichni, ač se považují za lidi „obzvláště tvořivé“, ve skutečnosti „činí pravý opak tvořivosti, ... svými požadavky (totiž ucpávají) pramen života a zamezují jeho plodnost“.

Jejich myšlení nenavazuje na „skutečnost a vyznačuje se primitivními znaky“ a schopností „dokonale ovládat světské prostředky“, jimiž se dokážou „vnutit světu“. Lenin restaurací carského samoděržaví po nesmělém Kerenského pokusu o demokracii, zneuživ západní myšlenky sociální emancipace člověka práce, světu vnutil cestu ke spasení po bolševickém způsobu. Putin, obnoviv carské samoděržaví po nešikovném Gorbačovovu pokusu o demokratizaci Ruska, se pokouší vnutit světu válkou na Ukrajině spasení rázu „pax russica“, Trump návratem k izolacionismu pod heslem „Amerika především“ se otočil zády k demokratickému Západu a otevřel náruč autokratům všeho možného druhu.

Všechny tyto postoje Schmitz označuje za projev fanatismu, spojeného s „politickým nadáním“. Nejsa sám fanatikem, nemůže přiznat „velikost Robespierrovi“, za to Cromwellovi, podobnému fanatikovi sice upírá velikost státníka, uznává však, že v jeho případě byl fanatismus „dějinně nutný a mohl jedině vyrvati Anglii ze zmatků revoluce, a dal tak ostrovní říši pevný podklad, na němž se pak ono pravé velké britské státnictví, vzdálené všeho fanatismu vyvinulo“. Nepřímo říká, že fanatik Robespierre naopak Francii vehnal „do zmatků revoluce“ a Francii pak trvalo bezmála jedno století, než se z uštědřených ran vzpamatovala a mohla začít budovat plnohodnotnou demokracii.

Kategorický imperativ demokracie – nepřekážet

V případě Cromwella však šlo o vzácnou výjimku z pravidla. Proto buďme vděčni za lidi politické, jako byl autorem zmiňovaný první německý demokratický prezident, Friedrich Ebert. Chtít po demokratických politicích, aby byli současně státníky, je do jisté míry pošetilé. Chtějme po nich jen jediné: aby nepřekáželi svými „požadavky pramenům života a nezamezovali jejich plodnost“. Často z jejich strany půjde ve světle té stále nekončící řady „tvořivých“ lidí politických, demokracii ale ohrožujících, o počin rázu po výtce historického.

Psáno pro časopis Přítomnost (https://www.pritomnost.cz/)