Když spisovatel Jan Herben psal pro vydání Přítomnosti z 28. ledna 1926 článek Nová Evropa, přihlásil se k myšlence sjednocené Evropy, jak ji formuloval T. G. Masaryk v pojednání Nová Evropa, stanovisko slovanské, napsav, „když vyslovujeme Novou Evropu, vždycky myslíme na to, že i tento pojem vyslovil první podle našeho vědomí náš T.G. Masaryk“.

Význam Masarykova chápání sjednocené Evropy tkví v tom, že odmítl snahy (zejména německé) sjednotit Evropu na půdorysu Evropy střední. Myšlenku tu vyslovil za války v roce 1916 uprostřed čtveřice, složené z něho a z „Angličana (Wickhama Steeda), Skota (Roberta Seton Watsona) a Italky (paní Rose)“. Tak se v Londýně zrodil koncept sjednocené Evropy opírající se o „spolupráci čtyř kmenů národních“, které tak „potíraly germánskou Mitteleuropu“.

Soudržná Evropa národních států

Masaryk byl přesvědčen, že cesta k vnitřní soudržnosti Evropy vede skrze společenství národních států. Tvrdil, že „národnost je nejlepší zárukou mezinárodnosti“. Zůstává ale dodnes otázkou, do jaké míry toto jeho přesvědčení bylo míněno účelově, a naopak do jaké míry principálně. Už sám fakt, že usiloval o rozbití rakouské monarchie, mnohonárodnostního státu, nasvědčuje, že jistá politická účelovost tu obsažena bezpochyby byla. Nicméně nelze nepominout jeho postoj sdílený už s Karlem Havlíčkem Borovským, že jedině svobodné národy spolu žijí v přátelství a míru a že jsou s to vytvářet mezinárodní společenství, pokud se vzájemně respektují ve svých svébytnostech.

Národní stát musí být proto demokratický a jako instituce věci veřejné pouze „administrující“, a ne jim panující. Jen tak se stane zárukou toho, aby „demokracie byla politickou organizací společnosti na ethickém základě humanitním“. A aby spočívala „na práci“, v níž „není lidí a tříd vykořisťujících práci druhých“ a kde „politika vnitřní i vnější podléhá posudku a správě parlamentu“. Demokracie, tvrdí Masaryk, „je diskussí“, v demokracii „lidé řídí se ... argumenty, ne libovůlí a násilím...“. Z toho mu pak vyplynul jednoznačný závěr o podobě a obsahu demokratického státu: Jak už bylo řečeno, má „přední cíl v administraci, nikoli v panování...“.

Evropská identita versus politika identit

Demokratická politika tak vyrůstá ze zásady rovného postavení jednotlivých národů. Společný zájem a zájmy individuální proti sobě nestaví. Nebrání tomu, aby sílilo národní sebe-uvědomění a politická svrchovanost každého z národů. Teprve až na této úrovni je možné mluvit o vzniku solidarity a sounáležitosti, tohoto podloží trvale udržitelné a společně sdílené identity. Jde přesně o opačný proces než ten, který prosazují populisté zleva i zprava, prosazujíce tak zvanou politiku identity a který naopak potřebnou soudržnost rozrušuje a paralyzuje.

Víme, že vypjatý nacionalismus, tato perverze projevu národních zájmů a jedna z nejvíce zvrácených politik identity neujařmuje jen národy, vůči nimž je namířena, ale konec konců o svobodu připravuje i vlastní národ, pracujíc ve prospěch nacionalistických a sebestředných lobby. Ačkoli ji sledujeme s opodstatněnými obavami, zjišťujeme s překvapením, že jsme ve skutečnosti vůči ní bezmocní.

Masarykovu představu „zrození nového člověka evropského – homo europeus“, výraz evropské identity, Herben považuje za uskutečnitelnou. Přesto v čtenáři vyvolává dvě otázky. Samy vlastním obsahem zpochybňují víru v to, že vznik evropské identity je reálný a že „člověk evropský, homo europeus“ není pouhým zbožným přáním.

Diktatura nezrodí než PanAsii

Dodnes máme za to, že poutem, posilujícím sounáležitost evropských národů musí být jejich demokratické uspořádání a nijak nezpochybňovaný právní stát. Byl o tom přesvědčen Masaryk, dočítáme se něčeho podobného i u Herbena.

Na podzim v témže roce (1926) Evropa mohla podobná slova uslyšet ve Vídni. Konal se tu první panevropský kongres. Pokud se totiž stane a Evropa selže, propadne nacionalismu namísto toho, aby prosazovala plnohodnotnou emancipaci evropských národů, pak slova Maďara Rustema Bamberyho, horthyovským režimem připraveného o profesuru a ze země vyhnaného, na kongresu pronesená nebyla jen varováním, adresovaným současníkům, ale i nám lidem, tehdy ještě nenarozeným (Paneuropäer und Halbasiaten – Arbeiter Zeitung 6. října 1926):

„Národy, které jsou připraveny o prostředky svobodně vyjadřovat svoji vůli, o svobodu tisku a o svobodné přijímání zákonů, se tudíž nemohou zasazovat ani za evropskou jednotu. ... Z diktatur nevzejde žádná PanEvropa, ale jen PanAsie v srdci Evropy. Teprve po tom, co všechny národy Evropy se sebe setřesou vojensko-byrokratický útlak, mohou dospět ke kritickému pojetí nacionalismu, jenž jinak slouží jako úderné slovo všem držitelům moci, sledujícím tak zakrýt hospodářský úpadek, a jejž zneužívají ku prospěchu vlastních sobeckých záměrů.“

V recenzi Všeevropa, věnované základnímu dílu zakladatele Panevropy Richarda Coudenhove-Calergi (Panevropa) Hypollit Boczkowski v Přítomnosti (6. března 1924 ) vyslovil obavu, pokud se Evropa nevzpamatuje a pokud nebude pracovat na svém sjednocení, čeká ji, že „ze středu světa (bude) zatlačena na jeho periferii“. Stane se nanejvýš „prachárnou mezinárodních konfliktů“. Boczkowski sdílí Coudenhove-Calergiho přesvědčení, „že Evropa politicky a kulturně obstojí pouze v podobě Všeevropských spojených států“. Času přitom není nazbyt, neb „zítra bude již pozdě; proto bylo by lépe již dnes s tím začíti.“ Proč ten spěch v roce 1924? Ze zcela zřejmého důvodu: „Evropa je ohrožena ze dvou stran: Rusko chce ji dobýti, Amerika koupit“. V případě Ruska nezáleží na tom, zda „ruské nebezpečí (číhá) v rudém či bílém rouše...“. V každém případě je Evropa „odkázána pouze na sebe samu…“.

Nestačí se jen zaklínat hodnotami

Válka na Ukrajině tato bezmála 100 let stará slova potvrzuje. Nejde už jen o to, aby Evropa měla jedno telefonní číslo, na něž se lze dovolat v případě potřeby, jak před lety požadoval bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger. Jde o to, zda Evropa, čelíc válce, energetické krizi, inflaci, odpovědnosti za oteplování klimatu, hrozbě uprchlických vln, rozmáhajícímu se nacionalismu a všudypřítomné politické ustrašenosti, před světem „politicky a kulturně obstojí“ a zda si udrží respekt, jenž jí teoreticky náleží?

Druhou otázkou jsou hodnoty, na něž přísahá čas od času kdokoli, kdo se Evropou zaklíná. Na mysli vytanou kořeny křesťanské. Herben o nich, byť jsou zdánlivě mimo diskusi, pochybuje. Pro jejich ambivalenci. Připouští, že „k bratrství mezi národy (sice) mělo vést náboženství, zejména křesťanské, ale nevedlo“. To proto, že „církve, zejména církev římská ... národy (nikdy) nesmiřovala a nesbližovala, nýbrž skoro vždy rozeštvávala“. Není to nakonec tak dávno, kdy Evropa trpěla nelítostnými náboženskými válkami. Dnes se, pravda, náboženské války nevedou. Jaký respekt ale mohou vzbuzovat církve, jejíž „služebníci“ po desetiletí pohlavně zneužívali svěřené jim děti? Nyní, přichyceni při činu zatloukají a zatloukat jim pomáhají i církevní instituce.

Solidarita sjednocené Evropy a otázka sociální

Ve hře není nic menšího než otázka sociální. Bez jejího přijatelného řešení se stane i sama evropská integrace fikcí. Herben nabízí řešení, odvozené z Francouzské revoluce. Díky ní „rodily se laické státy a ze všeobecné světské civilizace vyrůstalo něco, co (by) nazval svědomím civilizace, svědomím společnosti necírkevní“. K optimismu nad laicizací politiky ho vede poznání, že to nebyla církev, ale ono osvícení, „které v 19. století odstranilo otroctví“ a které „přineslo ducha lidskosti, jehož obětí se stal Lincoln“. Naději přináší i v otázce sociální, neboť „odmítá pro ochranu dělnictva i kruté laissez faire“ a „dalo oduševnění socialistickým teoriím, které se zříkají brutálního marxismu“.

Optimální cestu představuje „federace Evropy“. Je „jediným prostředkem, jímž lze rozřešiti sociální otázku“. Nestačí „ani ústavní vláda, ani všeobecné hlasovací právo, ani osmihodinová pracovní doba (také ne bolševism)“, aby „lidstvo (vybavily) z bídy, nýbrž nové nauky hospodářské“, jež si federalizující se Evropa vynutí.

Evropská unie i ve své nedokonalosti potvrzuje Herbenovo přesvědčení. Sjednocená a solidarizující se Evropa v sobě nachází dostatek nejen mravní, ale i materiální síly, aby pomohla členským státům řešit jejich otázku sociální. Navzdory tomu ale pochybnosti zůstávají. Dnes národy potřebné jednou potřebnými přestanou být. Dosud jejich velkoryse naplňovaná ruka, natažená směrem k Bruselu, začne zet prázdnotou. Dokážou to skousnout? Dokážou naopak začít pomáhat druhým, ještě potřebnějším?


Psáno pro časopis Přítomnost (https://www.pritomnost.cz/)