Nakladatelství GuideMedia vydalo také popíračskou knihu Holocaust pod lupou, ale velká nakladatelství si počínají stejně. Bude je taky někdo kritizovat?

Hodně pozornosti našich médií si získal pan nakladatel Kamas z malého nakladatelství GuideMedia, které vydává propagandistickou nacistickou literaturu z dob Adolfa Hitlera. Stal se i hvězdou pořadu Máte slovo, kam jsem byl také pozván, ale řadu věcí jsem tam nestihl říct.
Kromě dětské knížky Jedovatá houba totiž nakladatelství GuideMedia vydalo v roce 2016 i popíračskou knihu Holocaust pod lupou. Už obálka vyjadřuje základní myšlenku. Vidíme na ní černobílý obrázek koncentračního tábora, pod lupou je však vidět, že ve skutečnosti jde o barevné místo plné radosti, sportu a plaveckých bazénů. Sborník vydal původně německý popírač Rudolf Germar ve svém exilovém nakladatelství Castle Hill Publishers, v ediční řadě Holocaust Handbook Series, které jsou dle Kamase „sérií odborných publikací“. Původně to ovšem vyšlo v Německu roku 1994 pod názvem Grundlagen zur Zeitgeschichte a je to na internetu zdarma ke stažení. Publikace tohoto Germarova nakladatelství prodává bez omezení amazon i náš řetězec nejlevnesi-knihy.cz. Germar, vzděláním chemik, zastává názor, že plynové komory vůbec nesloužily k zabíjení lidí. Zároveň mlčky zastává názor, že by měl ignorovat všechny dokumenty a události, které této tezi odporují. I tento sborník obsahuje příspěvky zpochybňující množství mrtvých, vražedný účel vyhlazovacích táborů i plynových komor.

Kde zákon mlčí, je povoleno zabíjet?
Brněnští nakladatelé k sborníku přidali ještě prazvláštní právnické dílo „Represálie a rozkazy nadřízených“ od jakéhosi Karla Siegerta, který v podstatě obhajuje právo nacistů zabíjet civilisty v okupovaných zemích. Autorem je nacistický právník, který svůj příspěvek vytvořil po válce, v době, kdy západoněmecká právní věda halasně oslavovala návrat přirozeného práva a Radbruchovu formuli.
Siegert se ve svém pojetí chytá výrazu „represálie“. Haagská úmluva z roku 1907 prý nedefinovala, co je represálie a další mezinárodní úmluvy se soustředily na ochranu válečných zajatců. Jisté bylo prý jen pravidlo chování k válečným zajatcům, vše ostatní bylo nejisté. Chování západních armád prý ukazuje, že už před rokem 1939 samy represálie provozovaly, byla to prý uznávaná součást obyčejů války. Navíc prý civilní obyvatelstvo okupovaných zemí nedodržovalo haagskou úmluvu! Nacistům nezbylo než je vyvražďovat. Nejenže neexistovala mezinárodní úmluva, který by masakry civilistů jasně zakazovala, ale navíc k tomu prý měli dokonce povinnost.
To je skutečně výzva. Spojenci byli sice často nuceni trestat nacisty v norimberském procesu i retroaktivně, odvolávali se při tom na obyčeje války. Ale opravdu nebylo nikde řečeno, že zabíjet civilisty ve válce se nesmí? Hned jsem si vzpomněl na svou oblíbenou pasáž z Grotiova De iure de belli ac pacis, kde klasik mezinárodního práva říká, že jisté statky máme všichni již z přirozenosti, jejich porušení je trestné i bez existence zákona, či mezinárodní úmluvy. Je to třeba život, tělo, údy, svoboda, dobrá pověst. Je to kniha II, kapitola 17, paragraf 1. (Psal jsem o tom v Opera historica 2015/1) Ale pak mě napadlo podívat se i do haagské úmluvy z roku 1907. V článku 43 a 46 jsou upraveny povinnosti okupanta skoro stejnými formulacemi, jako u Grotia. Okupant musí nastolit co nejdříve bezpečí, chránit civilistům život, majetek, dobrou pověst rodiny a náboženské přesvědčení. Okupant musí vycházet ze „zvyků civilizovaných národů“, tj. z právní tradice evropských států.
Jsem panu Kamasovi v podstatě vděčný za to, že na tomto překrouceném případu ukázal, jak důležité je znát i starší raněnovověkou právní tradici. Je důležitá tam, kde zákony a úmluvy mlčí. Už jsem o smyslu bádání o přirozeném právu pochyboval. Ale zaujalo mě to i z jiného důvodu. Znám totiž poměrně dobře západoněmeckou právní literaturu z 50. let, kdy SRN prožívala „Naturrechtsrenaissance“. Právníci zpětně morálně doháněli, co zmeškali za nacismu, obhajovali právo na odpor, ale na Karla Siegerta a jeho publikaci z roku 1953 nikdo nereagoval. Místo toho se často naváželi do Kelsena a právního pozitivismu.

Když nakladatelům chybí slušnost
Dnes se zdá, že znovu nastala situace, kdy zákony mlčí. Jsou to případy, kdy nakladatelé vydávají podobnou literaturu popírající holokaust či základní fakta o průběhu holokaustu či židovských dějinách. Pan Kamas totiž není jediný.
Vše začalo vlastně dávno před Kamasem, když u nás vyšla kniha revizionisty Davida Irvinga Poslední bitva, která je u nás od této doby vnímaná jako standardní práce o norimberském procesu. Pak se k tomu přidala díla českého autora Pavla Barši, který na rozdíl od pana Kamase učí na několika pražských univerzitách, včetně Peheho New York University a bere plat i od Ústavu mezinárodních vztahů. Svými počiny se nezdiskreditoval, naopak mu to přineslo nové pracovní úvazky. Od té doby se nestačím divit, že díla mezinárodně zdiskreditovaná u nás bez námitek vycházejí u „mainstreamových nakladatelství“: Grafoprint-Neubert (David Irving, Norimberk. Poslední bitva, 1997); Dokořán (Norman Finkelstein, Úvahy o holocaustu 2006 – se souhlasným doslovem politologa Pavla Barši) ; Naše Vojsko (David Irving, Norimberk. Poslední bitva, 2009 – druhé vydání téhož! ) ; Argo (Pavel Barša, Paměť a genocida. Úvahy o politice holokaustu, 2011 – k stažení na neonacistickém webu Národní vzdělávací institut); Paseka (Tom Segev, Sedmý milion. Izraelci a holokaust, 2014); Rybka Publishers (Shlomo Sand, Jak byl vynalezen židovský národ, 2015).
S tím se překrývají protičeská díla, která by se dala nazvat jako „popírání okupace“, zpravidla s tím spojují popírání prvorepublikové demokracie, protože je píšou zahraniční autoři, kteří nás vnímají jako méněcenný národ neschopný vyšší právní kultury. I to čeští nakladatelé vydávají! Academia (Wolf Gruner, Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava, 2019); Petrkov – Havlíčkův Brod (Mary Heimannová, Československo – stát, který selhal, 2020)
I když tyto nakladatele k jejich počinům asi nevede upřímný obdiv k Hitlerovu režimu jako společníky pana Kamase, motivuje je podobně pokroucená představa o vědeckosti. Pan Kamas si představuje, že pravdivá fakta se od jeho knih liší, protože je vydává „mainstreamová věda“ a mainstream lže. Pan Kamas je tudíž průkopník skutečné pravdy. A podobná představa motivuje i mainstreamové nakladatele k vydávání této dezinformační historiografie. Tím z ní ovšem dělají mainstream.

Karl Siegert, Repressalie, Requisition und höherer Befehl, 1953 (Vše, co Kamas vydává za drahé peníze, je zároveň zdarma ke stažení na internetu.)