Povstání neskončilo ani po slavné porážce, aneb čeští historici přinášejí novinky hlavně k dění v regionech.

Ještě před pár desítkami let se Bílá hora považovala za národní katastrofu, ale dnes to už očividně nikoho moc nepálí. Téma stavovského povstání bylo v centru národní pozornosti tak dlouho, že se mohlo zdát, že se k němu už nedá nic nového objevit. Přesto se v posledních 20 letech, tj. od roku 2000 leccos v našem pohledu na rebelii změnilo. Shrnu zde, co jsem podrobněji rozvedl na blogu Opera historica:

Největší změny jsou dle mně skutečně v zaměření na regiony, ale přesto musím na začátku říct, že se v mnohém změnil i pohled na argumentaci vedoucí k povstání. Tady bych doporučil knihu Zdeňka Vybírala o stavovské opozici z roku 2005, která se sice chce zabývat technikami komunikace, ale přináší také důležitý fakt, který širší veřejnost nevnímá: Čechy už nebyly volitelné království. Už Zřízení zemské z roku 1549 a další úpravy spojené s přijetím Maxmiliána II. zakotvily dědičnost trůnu. O co se tedy král a stavové hádali? O právo volby nového panovníka za života stávajícího. Matyáš nechal svého nástupce zvolit již v roce 1617.
Vybíral přináší různé méně známé spisy stavovských předáků, vedle něj ale Dalibor Janiš v Opera historica r. 2010 přinesl důležitý článek (s. 277-306), kde shrnul, jak to bylo s právem na odpor z hlediska platných zákonů.

Rebelové v regionech
Ale nejzajímavější je, co se zjistilo k dění v regionech. Průkopníkem je v tomto ohledu Radek Fukala, který se už před mnoha lety zaměřil na postavu Jana Jiřího Krnovského, který pokračoval v boji ve Slezsku. Fukala pak shrnul všechna další podobná ohniska odporu v poutavé knize Konec zimního království z roku 2016. V ní sleduje nejen Jana Jiřího Krnovského, ale taky odboj posádky v Táboře, hradě Zvíkov a dalších míst, kde povstání pokračovalo i po Bílé hoře. Dodal bych k tomu, že v podstatě až odražení dánského vpádu v letech 1626-27 bylo definitivním koncem povstání.
Podobně objevné mohou být pro řadu čtenářů práce Tomáše Sternecka o jižních Čechách. Jak známo, České Budějovice zachovaly věrnost – semper fidelis. Byly obléhány, ale rebelové je nedobyli. Sterneck připravil zajímavou edici dokumentů, kde ilustruje situaci v obleženém městě. V knize Boj o České Budějovice z rok 2019 vylíčil boj v širším kontextu. Rebelové byli na jihu poraženi v bitvě u Záblatí v červnu 1619 a poté se českobudějovičtí pomstili tím, že prapor městské hotovosti přepadnul sousední luteránské město Rudolfov a zmasakroval jeho obyvatele. Město sloužilo povstaleckému veliteli Georgu Friedrichovi von Hohenlohe jako sídlo.

Komunikace, konfese a taky, co se ignoruje
Nejoblíbenější přístup českých historiků tohoto období je ale nepochybně „komunikace“. Probíhá několik projektů, které chtějí nahlédnout vzpouru z hlediska komunikace, ve smyslu vzájemného spojení rebelů, zahraničních partnerů atd. Ale dle mně je třeba brát v úvahu reálné dějiny novin a médií, a v tomto ohledu mohu všem doporučit knihu Zdeňka Šimečka o raných dějinách novin, která vyšla v roce 2011. Je v ní i kapitola o stavovském povstání (s. 154-184). K dění uvnitř nekatolických církevních komunit máme z poslední doby velký objev v podobě nalezené korespondence bratrského biskupa Matouše Konečného. Našli ji úplnou náhodou dělníci při opravě slavné budovy na Karmeli v Mladé Boleslavi roku 2006. Dokumenty vydal ve dvou svazcích Jiří Just a jeho tým. K Židům za povstání toho moc nevzniklo.

Američané nám pravděpodobně budou vyčítat, že naše nacionalistické dějepisectví popírá úlohu Afro-Američanů a tabákových plantáží…To bych ovšem přenechal kolegyni antropoložce Markétě Křížové, ta takové věci zvládá, jak ukázala v rozhovoru pro Deník-N, mohlo by se to jmenovat třeba „The 1619 Project“.
(Kdo sleduje dění, ví, že to, co říkám není tak velká nadsázka, jak by se mohlo zdát…)
Obsáhlejší přehled české historiografie s odkazy i s něčím k dějinám měst jsem dal na blog Opera historica