Proč česká média nedokážou pochopit, že pro překonání národoveckého pojetí Bílé hory, je třeba neomezovat se jen na Čechy? Historii česko-rakouského povstání jsem si musel napsat sám.

Náboženská svoboda u sousedů
Jsme zvyklí vnímat zákony garantující náboženskou toleranci jako něco výjimečně českého. Naše historie náboženské tolerance začíná kutnohorským náboženským mírem r. 1485, prodlouženým r. 1512 na věčné časy, na něj navazující modernější Českou konfesi a její ústní garancí ze strany panovníka r. 1575 a vrcholí Rudolfínským majestátem r. 1609. A jinde to tak nebylo?

V rakouských zemích ale nalezneme podobný sled událostí. Zde začal vývoj samozřejmě až Lutherovou německou reformací a jejími paralelami. Protestantismus se rozšířil hlavně v Horním Rakousku a Korutansku, zatímco v Tyrolsku se rozšířilo spíš novokřtěnectví.
V Dolních a Horních Rakousích si stavové vymohli na Maxmiliánovi II. garance zhruba v době České konfese. Panovníkovi se ale podařilo na sněmu rozdělit šlechtu a města a 18. 8. 1568 udělil tzv. Religionskonzession, jež garantovala šlechtě augsburské vyznání v Dolním Rakousku. Poté, co David Chytraeus sepsal jakýsi církevní řád, tzv. Křesťanskou církevní agendu, potvrdil ji panovník podpisem tzv. Religionsassekurazion r. 1571. Tyto svobody se ale týkaly jen šlechty, která získala právo konat bohoslužby na svých venkovských panstvích, ne měst. Šlechta si ale r. 1574 vymohla svobodu konat bohoslužby ve svých domech ve Vídni.

Stavové Horních Rakous, kde bylo evangelictví mnohem rozšířenější, si vymohli stejná usnesení. První ústupek (Religionskonzession) jim panovník schválil již 7. 12. 1568, také jen pro šlechtu, ale na církevním řádu se šlechta a města nemohly dohodnout. Dolnorakouskou Agendu nechtěly, města si vymýšlela vlastní církevní řády a teprve roku 1578 se shodla se šlechtou na společném.
V jižních rakouských zemích („Vnitřním Rakousku“) působil zmiňovaný reformátor David Chytraeus, který pro ně sepsal církevní řády, jež byly přijaty městským stavem r. 1578. Další pevný základ tvořila luteránská Kniha svornosti, kterou stavové přijali r. 1582 na návrh reformátora Primože Trubara. Panovník potvrdil náboženské svobody ústně roku 1572 na sněmu, a ještě jednou slavnostně na veřejném projevu ve sněmu roku 1578. Stavové sice vytiskli svoje podklady v tzv. Brucker Libell, ale panovník ve skutečnosti nikdy nedal svůj slib písemně.
Tady si musíme uvědomit, že k náboženské svobodě by měla patřit i církevní organizace, a tu panovník v obou Rakousích umožnit nechtěl, zatímco v jižních rakouských zemích vznikla. V obou Rakousích byly ale rozšířené evangelické školy, dokonce i gymnasia (latinské školy). Jedno bylo na panství Loosdorf v Dolním Rakousku, které patřilo „našemu“ Heinrichu Matthiasi Thurnovi! Základy církevní organizace v jižních zemích se ale nestihly rozvinout, protože tam záhy začala rekatolizace a v rakouských zemích nevznikly vůbec. V tom se situace u nás a v Rakousích přeci jen zásadně lišila.

V Uhersku se reformace lutherská i kalvínská rozmohly ještě více, ale nedosáhly písemné garance ze strany panovníka. Luteránská města dospěla k vytvoření vlastních vyznání: Confessio pentapolitana (1549), Confessio Montana (1559) a Confessio scepusiana (1569). Významným reformátorem v pozadí byl Leonard Stöckel. Dospěli i k vytváření teritoriální organizace. Ze strany panovníka ale dosáhli jen toho, že údajně „uznal“ Confessio pentapolitana, kterou zároveň potvrdil egerský biskup. Legalizace dosáhli jen „negativní“ v tom smyslu, že ze zemských zákonů o církevním životě zmizely výzvy o popravách a vyhnání luteránů a kalvinistů. Vrcholem tolerance bylo prozatím usnesení sněmu z r. 1556, kde čl. 26 nařizoval „pouze“ vyhnání anabaptistů.
Na druhou stranu v Sedmihradsku, kde vládl Jan Zikmund Zápolský, schválili už v roce 1568 edikt z Tordy, který garantoval svobodu vyznání pro luterány, kalvinisty, katolíky a unitáře. Edikt ovšem negarantoval svobodu jednotlivcům, nýbrž jen obcím. Dodnes historici Sedmihradska oslavují Sedmihradsko jako jedinou zemi, která garantovala náboženskou svobodu. Asi nevědí, že jediná taková země jsme byli my. Podle jiných historiků byla jediná Francie a podle dalších Polsko…

Rytmus protireformace a záruky svobody
Politika násilné protireformace vzešla z jižních rakouských zemí, ze Štýrska, to se u nás vědělo už dávno. Plán měl být vytvořen na tajné schůzce Habsburků v Mnichově r. 1579. Krátce na to začal Karel Štýrský provádět protireformační opaření, která ale vyvrcholila za jeho nástupce Ferdinanda Štýrského, který otevřeně odmítl potvrdit náboženské svobody nekatolíků. Poté následovalo r. 1598 vyhnání kazatelů z Grazu, rušení evangelických far, r. 1603 zákaz dojíždět na nekatolické bohoslužby do ciziny a pak postupné vyhánění nekatolíků počínaje poddanými a konče r. 1628 stavovskou šlechtou.

Podobná ofenzíva katolíků nastala v Dolním Rakousku, kde se držitelem úřadu zemského maršálka stal r. 1592 katolík Siegmund Lamberg, a r. 1606 Georg von Urschenbeck. Podobné převzetí nastalo v Horním Rakousku, kde tento úřad získal Hans Löbl a po něm další katolíci. Současně získali katolíci většinu ve Verordnetenkollegium (tj. něco jako náš zemský výbor). Roku 1606 vytvořil vídeňský biskup Melchior Khlesl mezi šlechtou katolický svaz.
U nás v Čechách a na Moravě postupoval Rudolf II., který se mnichovské schůzky nezúčastnil, v podobném tempu. V roce 1599 umožnil převrat v nejvyšších zemských úřadech v Čechách, na to obnovil mandáty proti Jednotě bratrské. Na Moravě převzali nejvyšší úřady nekatolíci ve stejné době. Roku 1599 se zemským hejtmanem stal Jáchym z Haugvic, roku 1606 Karel z Liechtensteina a r. 1599 se stal olomouckým biskupem František z Dietrichsteina, zatímco jeho bratr Zikmund z Dietrichsteina se stal krátce na to zemským podkomořím. Na jeho udání byl následně Karel starší ze Žerotína ve velezrádném procesu zbaven úřadu a vyloučen ze zemského soudu.

O podobný tvrdý postup se Rudolf II. pokusil i v Uhersku, kde nejprve zakročil proti městu Košice a potom na sněmu v r. 1605 protiprávně prosadil nový zákon čl. 22, jímž zakázal stěžovat si na útlak náboženství. Na to šlechta uplatnila čl 31 Zlaté buly Ondřeje II. o právu na odpor a vzbouřila se pod vedením Istvána Bočkaje. A na sněmu v Krupině r. 1605 přijali zákony o rovnoprávnosti konfesí s katolíky a o vyhnání jezuitů. Habsburkové museli uzavřít vídeňský mír v r. 1606, kde zrušili zákaz stížností na náboženství a přijali zákaz nutit někoho, ani poddané, ke konverzi. Tak získalo Uhersko první zákonné potvrzení náboženské tolerance, které pak potvrdil sněm r. 1608.

„Bratrský spor“ mezi Habsburky, který následoval v letech 1606-1611, využili stavové našich sousedů k podobným zárukám, jako byl Rudolfínský majestát. Nejprve spolu všichni - Matyáš, stavové obou Rakous i Uherska -, uzavřeli 1. 2. 1608 spojenectví na schůzce v Bratislavě. Morava se připojila až 14. 4. 1608 na sněmu v Ivančicích. Pak ovšem různé země postupovaly různě tvrdě. Moravští stavové holdovali Matyášovi už v srpnu 1608, aniž by si vyžádali listinu zaručující náboženskou svobodu. Evangeličtí stavové z obou Rakous se odtrhli od katolické většiny, opevnili se v městě Horn blízko českých hranic a zde uzavřeli 3. 10. 1608 tzv. hornský spolek. Jeho cílem byla obrana evangelického náboženství. Pokud chtěl Matyáš získat jejich hold a stát se panovníkem, musel jim ustoupit. Proto nakonec podepsal 19. 3. 1609 tzv. Capitulations-Resolution, která potvrzovala starší náboženské svobody a rozšiřovala je na poddaný lid.
Vlastně teprve poté se podařilo i českým stavům získat podobnou garanci od Rudolfa II. Panovník ji slíbil už v květnu 1608, ale ke splnění slibu se neměl. Češi se pro konečné vítězství spojili se slezskými stavy a stáli tak proti konfederaci rakousko-moravsko-uherské. Až v červenci 1609 vydal panovník rudolfínský majestát, který byl v srpnu 1609 rozšířen na Slezsko.

Defenestrace a programy u sousedů
Také česká defenestrace a stížné spisy, které jí předcházely, měly u našich sousedů své obdoby. Nejprve na Moravě prý už v prosinci 1618 předložili evangeličtí stavové na brněnském sněmu stížný spis, kde vypočítávali křivdy spáchané katolickými vladaři země na újmu náboženství. Morava se ale přidala k povstání až po převratu, který uskutečnili evangeličtí radikálové v květnu 1619. Při této příležitosti prý chtěli radikálové také provést moravskou defenestraci a vyhodit katolické politické vůdce z okna. Následně vznikla slavná Confoederatio bohemica, kterou schválili představitelé Čech i vedlejších zemí v Praze 31. 7. 1619. V ní se garantovala svoboda náboženství a právo na odpor, ale také zesílený útlak poddaných a slib, že uprchlí nevolníci se budou vracet. Text také předem předpokládal, že se zvolí král, takže s trvalým republikánským zřízením nepočítal.

Na základě tohoto textu se pak sjednotili stavové většiny habsburských zemí. S luteránskými stavy Dolních Rakous navázali Češi kontakt už v prosinci 1618, ale tehdy si dali Rakušané podmínku, že vzájemná konfederace nesmí být zaměřena proti vladaři, ani proti katolickému náboženství. Po smrti císaře Matyáše už byla situace jiná. Pod vedením Georga Erasma Tschernembla se evangeličtí stavové oddělili a jejich deputace vyrazila k panovníkovi do Hofburgu tak prudce, že to vypadalo, jako by také chtěli provést defenestraci. Jejich pochodu 5. 6. 1619 se proto říká Sturmpetition (bouřlivá petice). Chtěli přinutit Ferdinanda ke kapitulaci a smíření s českými stavy, kteří v tu dobu obléhali Vídeň. Panovníka nakonec zachránil příjezd Dampierrových kyrysníků, před kterými vzbouřenci ustoupili.

Poté se rozhodli opakovat postup z doby „bratrského sporu“: skupina evangelických stavů přesídlila do opevněného města Horn a vytvořila tam spolek, tentokrát dle českého vzoru v čele s Direktoriem. Následně se stavové obou Rakousek připojili ke Confoederatio bohemica, stavové Horního Rakouska ale ve smlouvě neměli právo na odpor proti tyranovi.

Největšího teritoriálního rozmachu Confoederatio dosáhla, když v lednu 1620 v Bratislavě uzavřeli stavové spojenectví s Gáborem Bethlenem, který se tam nechal zvolit „vladařem Uherska“. V Uhersku totiž také došlo v roce 1618 k náboženskému konfliktu, když Habsburkové na sněmu odmítli zaručit nekatolíkům kostely a garantovat, že svoboda vyznání jednotlivých poddaných bude respektována i po konverzi jejich pána. I zde pak došlo k rozkolu po smrti císaře Matyáše, kdy měl nastoupit nesmiřitelný Ferdinand Štýrský. Hned po korunovaci r. 1619 se protestantští šlechtici znovu oddělili a zahájili povstání pod vedením sedmihradského knížete Gábora Bethlena, který dobyl Bratislavu. Na rebelantském sněmu v Bratislavě v listopadu 1619 vyhlásili rovnoprávnost všech vyznání (?). Na dalším sněmu v Banské Bystrici v létě 1620 ratifikovali spojenectví s Čechy a potvrdili usnesení o církevní organizaci ze sněmů z Žiliny a Spišského Podhradí. Na konci srpna 1620 se ke Confoederatio přidali stavové Sedmihradska.

Ferdinandovi se ale podařilo dolnorakouské protestanty rozdělit, jelikož oznámil, že jim potvrdí všechny svobody ještě před holdem, ale jen když odvolají všechna mezinárodní spojenectví. Část radikálů setrvala v odporu a přesídlila v červnu 1620 z Hornu do Retz blízko Znojma, kde se 20. 6. 1620 zavázali k odmítnutí Ferdinandovy nabídky. Radikálové pak 3. 8. 1620 slavnostně přísahali věrnost pražské Confoederatio, jejímž cílem měla být obhajoba „náboženských svobod“ v plurálu. Následně vyslali k Fridrichovi Falckému do Čech delegaci, která nabídla, že mu složí přísahu věrnosti.
Ferdinand ale ukázal zlou tvář a rozkázal, že každý, kdo se nedostaví k stavovskému holdu, bude považován za rebela a vlastizrádce, takže většina stavů se k dolnorakouskému holdu 13. 7. 1620 dostavila a hornorakouský hold 20. 8. 1620 skončil také úspěchem. Také vojsko naverbované pro hornorakouské stavy přešlo do služeb panovníka, jehož spojené armády vzápětí vyrazily k poslednímu tažení do Čech. Tento pochod skončil bitvou na Bílé hoře a porážkou Čechů.
Doplňme, že jakýsi program vystavili i saští stavové. Ještě 22. 9. 1620, když vojska Ligy a císaře postupovala k Bílé hoře, sešlo se saské rytířstvo na sjezdu v Míšni a přijalo zde stížný spis, v němž protestovali proti tomu, aby saský kurfiřt pomáhal v boji proti české rebelii.

Porážky a trestní soudy
Také soud nad rebely, konfiskace a vyhánění měly obdoby u našich sousedů. Trestní soud nad rakouskými rebely, kteří odmítli holdovat, se sešel už v září 1620. Rozsudky byly oznámeny patenty z 12. 9. a z 14. 10., v nichž bylo 65 osob odsouzeno ke klatbě a konfiskaci majetku. Bylo mezi nimi 54 šlechticů, ale popraven z nich nebyl nikdo. Z hornských rebelů, kterých bylo 62, jich bylo 51 odsouzeno k ztrátě majetku.
Začátkem roku 1621 pak císař odsoudil k říšské klatbě samotného Fridricha Falckého za porušení lenní věrnosti, a podobným způsobem odsoudil také slezského vojevůdce Johanna Georga von Jägerndorf. Oba v nepřítomnosti. Ve vestfálském míru se ale dům falcký dočkal amnestie a císař se dokonce zavázal vrátit ve Falci poměry zpět k „normálnímu roku 1618“, zatímco ve zbytku Říše byl za normální rok restituce označen roku 1624 (tj. po Bílé hoře). Císař jim ovšem nevrátil Falc celou.
Jen uherští sousedé vyšli z konfesijní války s úspěchem, jelikož Gábor Bethlen uzavřel v prosinci 1621 až lednu 1622 mír v Mikulově, který uherským rebelům zaručil beztrestnost. Garantoval také svobodu vyznání, ale jen v rozsahu zákonů z let 1608 a 1618.

Vtipné je, že i naši rakouští sousedé vytěsnili tyto boje za svobody ze standardního pojetí dějin. V jejich populární sbírce zásadních historických dokumentů „Urkunft dessen..Dokumente zur österreichischen Geschichte“ je paradoxně začleněn Rudolfínský majestát, jenž se přitom vztahoval jen na Čechy a Slezsko, a vůbec tam není jejich Capitulations-Resolution.