Ach ty děti a jejich dotazy! Tentokrát se mě sedmiletý Pepa ptal na rok 1968 a proč máme pořád komunisty. Jak mu to jen vysvětlit?

Jak to vlastně začalo? Náš sedmiletý Pepa si hrál a najednou mi povídá: „Tati, Eva nám říkala, že na konci války, po válce, komunisti chtěli dobýt rozhlas a stříleli na něj.“
Ano, Eva v družině dává dětem pravidelné kurzy vlastenecké výchovy. Pořád lepší než raná výuka v moderním rasismu, ale tady to Pepa asi trochu popletl. Musíme na to pomalu a názorně.

Vládla Marie Terezie v roce 1968?
„Ne, nacisti na něj stříleli, ne? Na konci války byli nacisti, válka skončila v roce 1945, to je doba, když se narodili dědečkové a babičky. Děda Míla, teta Iva a tak, víš. Komunisti stříleli na rozhlas až v srpnu 1968, to bylo 20 let potom, to už byli dědečkové a babičky dospělí, víš?“
Ale je to fuška, protože Pepa se zeptá: „A to vládla Marie Terezie?“
V tuto chvíli by to leckdo vzdal, ale zkusíme to dál, však se Pepa brzo odmění otázkami, které se dospělí neodváží klást. Takže „Ne, Marie Terezie vládla 200 let předtím, v úplně jiným století. Komunisti stříleli na rozhlas v roce 1968, to bylo asi 10 let předtím, než jsem se narodil já jako tvůj táta a taky maminka.“
„A proč stříleli na rozhlas?“
„Protože tady už nikdo komunismus nechtěl, ale ze Sovětskýho svazu, z Ruska, sem poslali tanky a komunisty nám vrátili.“
„Ale my jsme komunisty nakonec porazili, že jo!,“ rozjásá se Pepa, protože si „porážku“ komunistů nedokáže představit jinak, než jako nějaký boj.
„Ne, ty komunisti jsme neporazili, ty zkrachovali sami, to bylo v roce 1989, to bylo potom a asi před 30 lety.“ Riskuju cizí slovo, protože po covidu Pepa slovo „zkrachovat“ moc dobře chápe. Při chůzi kolem prázdných obchodů a zrušených restaurací už pochopil, co znamená zkrachovat.

Obtížné pravdy
„Tak oni zkrachovali? Ale dneska už komunisti nejsou, že jo? My jsme je vyhnali!“ jásá znovu Pepa, protože si nedovede představit, že by tu po pádu komunismu pořád zůstávali.
„No, Pepo,“ chystám se sdělit obtížnou pravdu, kterou asi nepochopí, „komunisti tady pořád jsou, dokonce mají pořád stejný jméno „komunistická strana“. Normálně sedí v parlamentu, jsou ve volbách, v obcích a tak.“
Pepa se zarazí. „A tak, jak to ty komunisti uďáli, jak to že je nezrušili?“ Pepa se ptá, protože mu připadá jasné, že zákazu komunistické strany zabránili sami komunisté. Tak tohle bude taky obtížné vysvětlit.
„No, Pepo, tomu zabránili chartista Rychetský a chartista Pithart, víš. Chartisti, to byli takoví lidi, který se po pádu komunismu tvářili, že ho sami svrhli, že jim to vítězství patří a že můžou rozhodovat oni – ne lidi – o tom, co a jak se má s komunistickou stranou stát. Víš, tenkrát rozhodli, že se strana nesmí ani rozpustit, protože „nejsme jako oni“. Chodili do televize a říkali „Nejsme jako oni.“ Nebudu to rozvádět, tak radši neřeknu, jak pražský prokurátor Tomáš Sokol 17. 4. 1990 zrušení zkusil (na základě §260 odst 1 t.z. z 1961), ale generální prokurátor Rychetský zrušení zrušil…a premiér Pithart 19. 1. 1990 mluvil v televizi o tom, „slyší trávu růst“. Když vezmeme v úvahu, že mezi chartisty byli bývalí komunisti a zastánci lepšího socialismu jako trockista Uhl a Petruška Šustrová, tak bych řekl, že spíš chartisti „byli jako oni.“ Ale Pepovi řeknu tohle: „Tohle byla zásadní rána pro tuhle novou demokracii, taková základní trhlina, protože tím, že se nechala při životě strana, bylo jasný, že tady ty nový zásady nejsou míněný vážně, že to je jen kamufláž.“

Z EU nejde odejít
„Tati a proč komunisty nezrušíme teď?“ Pepovi je jasné, že už nám nevládnou, takže nedokáže pochopit, proč je nejde zrušit ani teď.
„Ani teď nemůžeme, protože teď to nedovolí Evropská unie. Kdybychom zakázali Komunistickou stranu, tak by komunisti žalovali Českou republiku a Evropská unie by nás potrestala.“ Vysvětluji, protože v době, kdy se naposledy uvažovalo o zrušení strany (za antikomunistických protestů v jižních Čechách r. 2012), si nechalo ministerstvo vnitra udělat posudky a syn soudruha Uhla tehdy trefně upozornil na to, že by se v takovém případě náš stát vystavil riziku sankcí ze strany EU.
„A jak by nás potrestala, co by nám udělala?“
„No, neposlali by na nás tanky jako nacisti a komunisti, dali by nám mastnou pokutu, přestali by nám dávat peníze, a pak by nám vzali aktivní práva v evropským parlamentu něco rozhodovat, prostě by z nás udělali méněcenný, druhořadý stát. Byli bysme jen pasivní člen, kterej musí poslouchat, ale nemohli bysme do ničeho mluvit.“
„A Evropská unie jsou komunisti?“
Tak to je otázka! Jak to říct? „V podstatě jsou to takoví jiný komunisti, jiný než sověti. Sovětskej svaz byli chudý komunisti, Evropská unie jsou bohatý komunisti.“
„A to se z tý unie nedá odejít? To nemůžeme odejít?“
„To nejde Pepo. Odejít nejde. To bysme skončili znova jen jako ten druhořadej člen, jen bysme se vzdali aktivních práv, ale poslouchat bysme museli pořád. Velká Británie – to je Anglie – to je velká země – ta to zkusila, zkusila odejít z unie, ale pořádně s nima zatočili. Stejně je přinutili pořád dál všechno platit, jen už o tom nemůžou rozhodovat. Víš, protože v Evropský unii si úředníci hleděj, aby jim pořád dál platili na vysoký platy a důchody a to musí Anglie platit, i když není členem. My jsme malá země, my bysme dopadli ještě hůř“
Pepa se neptá, tak mu řeknu něco sám. „Spíš se musíme naučit využívat aktivních možnosti v Evropský unii, abychom se dokázali prosazovat. Musíme se naučit využívat ty možnosti, který máme.“