Podle dějepisu byla reformace krokem k moderně, ve skutečnosti bránil lidskou svobodu spíš katolický kněz Erasmus Rotterdamský.

Nevím, jak jste trávili čas vánoční vy, vážení čtenáři, ale já jsem se věnoval četbě traktátu Erasma Rotterdamského O svobodné vůli. Byl to pro mě sváteční moment, protože už pár let narážím při četbě dobových prací o přirozeném právu na problém svobodné vůle, která byla pro katolíky nepřekonatelnou překážkou v přijímání pokrokových protestantských myšlenek. Jen pro pořádek: katolíci byli pro svobodnou vůli, protestanti ji popírali. Luther i Melanchthon tvrdili, že posmrtná odměna vůbec nezáleží na tom, jestli jste za života jednali správně, zda jste dobří nebo špatní nemá ve výsledku žádný význam. Ostatně byste podle nich ani nebyli schopni jednat správně, protože člověka viděli jen jako maso, neschopného rozumem poznat, co je správné.

Erasmus proti Lutherovi
Už pár let si uvědomuju, že na počátku tohoto rozporu stál zásadní střet reformátora Martina Luthera s Erasmem Rotterdamským. V době, kdy se většina známých záalpských humanistů postavila na stranu reformace a rozpálila i každé město, kde se Erasmus pokoušel usadit, našel v sobě tento opatrný myslitel odvahu napadnout veřejně zásadní myšlenku reformního proudu. Dnes by se řeklo, že to byl zároveň dobrý marketingový trik, protože Erasmus obrátil znaménka a místo Boží milosti začal mluvit o tom, že Luther upírá člověku svobodu. Všiml si, že tato myšlenka se skrývá už v Lutherově pamfletu Assertio omnium articulorum z roku 1521, jenž byl odpovědí na bulu papeže Lva X. Erasmus luteránskou tezi o nesvobodě a rozumové neschopnosti člověka napadl v traktátu De libero arbitrio, jenž napsal v roce 1523 a tiskem vyšel v září 1524.
My se s jeho textem můžeme seznámit ve skvělé latinsko-české edici, kterou v roce 2006 vydal David Sanetrník. Tento překladatel napsal ostatně o Erasmovi víc článků. Jak Erasmus postupoval?
Nemyslím si, že by Erasmus předložil jen výčet citátů z Bible a usiloval jen o vyhýbavý kompromis. Ve skutečnosti zde nehledá vyhýbavý střed mezi extrémy, ale nabízí jasně dané stanovisko opřené o metodu shrnutou v závěru (s. 256): zaprvé jsou důkazem výroky z Bible ve prospěch svobodné vůle a zadruhé logické závěry, které z nich plynou.
(„..in plerisque locis (…) recedendum a verbis et literis ac interpretatione moderandam esse sententiam“ a logika musí přijít na řadu tam, kde by z popření svobodné vůle vyplynul absurdní význam těchto míst. „…incommoda, non dicam absurda consequantur, si semel funditus tollatur liberum arbitrium“. )

Rozmluva s nočníkem a myslící maso
Erasmus jednoduše tvrdil, že by nemělo smysl, aby Bůh na tolika místech v Bibli vyzýval k správnému jednání, nebo hrozil tresty v případě hříšného jednání, když by vlastně vše způsoboval sám. Chtít po nástroji, se kterým sám hýbám, aby se nechal odměňovat či trestat za úkony, které při tom dělám já? To je, vysvětluje Lutherovi Erasmus, jako kdybych rozkazoval použitému nočníku: Podívej, jestli se sám vyčistíš, bude z tebe něco lepšího. (s. 192) (Alioqui quid stultius , quam si quis dicat matulae samiae: si teipsam expurgaris, eris vas utile et honorificum.) Lidi jsou ale podle Erasma „nádoby nadané rozumem“ (testae rationales), které lze napomenutím přimět k tomu, aby se chovaly dle Pánovy vůle. Jsme jako „hlína v rukou hrnčířových“ (argilla in manu figuli, s. 232)
Pak je tady ale ještě ta otázka ohledně lidské schopnosti myslet, tedy zda od člověka, který je „jen maso“, možno čekat, že se svým slabým rozumem bude schopen poznat pravidla správného jednání a zda pak podle nich jednat, když má v sobě „vrozený sklon ke zlu“ (proclivitas ad malum). (s. 202)
Erasmus zastával názor, že svoboda spočívá v možnosti volby, a že i pozemský člověk si tuto možnost trochu zachoval, i když se většinou rozhodne pro zlo (Gen. 8,21 a 6,5). K překonávání lákadel mu trochu pomáhá Bůh, neboť mezi lidským jednáním a boží milostí je jakási synergie. (Proclivitas autem ad malum quae est in plerisque hominibus, non adimit in totum libertatem arbitrii, etiamsi vinci in totum non potest sine auxilio gratiae divinae.“, s. 202) I když se rozhodneme pro zlo, je to naše rozhodnutí. (Nemo cogitur ad malum., s. 206, 226) Synergie neboli shoda znamená, že Bůh vírou očistil naši zkaženou přirozenost a pomáhá nám lépe se rozhodnout (..ne quid arrogemus nobis, sed omnia referamus accepta gratiae divinae, qui nos aversos vocavit, qui per fidem purificavit, qui hoc ipsum donavit, ut nostra voluntas possit esse synergos. S. 218)

Od původní čistoty ke korupci
Erasmus má svůj výklad opřený o jakousi historii lidského pádu, od stvoření až po současnost. Na počátku byl člověk stvořen s nezkaženým rozumem a nezkaženou svobodnou vůlí ve smyslu možnosti volby. (s. 136) Erasmus se při tom dovolával biblické knihy Sírachovec (15,14-18), kterou ale protestanti z bible vyškrtli. Tato původní vůle byla po vyhnání z ráje v člověku zatemněna, ale nezhasla docela.
Člověku zbyly jakési tři stupně přirozeného zákona (triplex legis genus, s. 138): z původního nadání mu zbyla přirozená schopnost rozeznat dobro a zlo (lex naturae) a jednat podle zásady, co nechceš aby druzí nedělali tobě, nedělej ani ty jim (..iniquum esse si quis alteri faciat, quod sibi nolit fieri.) Vyšší je lex operum, zákon přikazující jednání, jímž nám Bůh nařizuje věci, které vůbec nedokážeme splnit, ale proto je tu nejvyšší lex fidei, zákon víry, jímž nám Bůh přichází na pomoc svou milostí. Erasmus má těmi nesplnitelnými příkazy na mysli desatero, ale i prvotní příkaz nejíst plod ze stromu poznání. Už tady je ale jasné, že bez možnosti, aby člověk měl schopnost se rozhodnout samostatně, nemá toto vše smysl.
Mezi svobodnou vůlí člověka a milostí Boží tak začíná jakýsi přetahovaná. Milost (gratia) se může odehrávat také na několika stupních. (s. 146) Nejnižší je opět jakási všeobecná schopnost vrozená naší zkažené přirozenosti (influx naturalis) činit volbu v nejzákladnějších úkonech (jako mluvit/mlčet). Je tedy Boží milostí, že nám z původní schopnosti vůbec něco nechal (gratia naturalis, exstimulans). Vyšší je milost, která nám umožňuje rozhodnutí své vůle začít konat (gratia cooperantis) a konečně milost, která nám umožní jej dokončit (gratia efficax). (s. 148) „Prima exsimulat, sekunda provehit, tertia consummat.“

Možná, že Bůh předem ví, co vykonáme, říká Erasmus. (s. 180) Ale s jeho vůlí to má asi tak málo společného, jako když naši astronomové předpovědí zatmění slunce. Ani jim nikdo nevyčítá, že by se slunce zatmělo, protože si to přáli. (Potest enim in humanis rebus aliqua poni necessitas, quae tamen non excludat libertatem nostrae voluntatis.“, s. 186 „Verum ubi mera perpetaque necessitas est, nulla possunt esse merita neque bona, neque mala.“, s. 188 Si nihil agit homo, nullus est locus meritis. Ubi non es test locus meritis, ibi nec suppliciis nec praemiis locus est. S. 198 sed quoniam minimum hoc est, quod per nos agitur, totum deo transcribitur, quemadmodum navita qui navim in portu deduxit… s. 214).

Jako by se novověk poté odehrával v duchu tří nepochopených humanistických satir: Morovy Utopie (1516), Machiavelliho Vladaře (1513) a Erasmovy Chvály bláznovství (1509).