Jedna z pacientek ve vážném stavu se podle médií údajně nakazila koronavirem od své vnučky (podle některých zdrojů dcery), jenž po příjezdu z lyžování v Itálii přišla svou babičku navštívit. Je mi dané seniorky líto. Upřímně mi je ale i dost líto té vnučky. Nechtěl bych v současné době prožívat její pocity viny.

Paradoxně pocity viny je něco, co nás nyní chrání. Nebo tedy spíše nás chrání snaha se jim vyhnout, jenž nás vede k zodpovědnosti. Mnoho mých přátel, i když nemají žádné symptomy, se bojí odjet z Prahy za svými rodiči. Hluboce je děsí představa, že by jim mohli způsobit jakoukoliv újmu.

Pocity viny jsou podle psychoanalytiků nepříjemný “dysforický” pocit, který vzniká při porušení rodinných, náboženských, společenských a dalších podobných pravidel. Někdy dokonce člověk může zažívat pocity viny jen při pouhé myšlence na jejich porušení. Vztah k podobným pravidlům si osvojujeme v průběhu výchovy od našich rodičů a dalších osob v blízkém okolí. Na základě zvnitřněných pravidel následně celý život posuzujeme, zda je nějaké chování je “dobré” nebo “špatné”. (Samozřejmě i později v průběhu života přicházíme do kontaktu s novými společenskými pravidly, ale ty již “nasedají” na náš původní vztah k morálce.) Pocity viny se objevují právě když uděláme nějaký čin, který považujeme za špatný.

Někteří psychoanalytici (např. Melanie Kleinová) nedávají zase takový důraz na porušení pravidel a pocity viny popisují spíše jako důsledek ublížení konkrétnímu blízkému člověku. Objevují se již u malých dětí po tom, co projeví svůj vztek, když rodič neudělal přesně to, co si dítě přálo. Oba tyto pohledy na pocity viny se však podle mě nevylučují. Ublížit blízkému člověka bývá většinou posuzováno i jako porušení běžných rodinných či společenských pravidel.

Často máme sklon špatné chování následně odčinit. Uděláme vše, co můžeme, abychom svůj čin reparovali a daná osoba nám odpustila. Tím bychom si ulevili od pocitů viny. V angličtině existuje zajímavé spojení “guilt-tripping”, jenž vyjadřuje moc, kterou člověk nad druhým má, když se vůči němu ten druhý cítí provinilý a snaží se udělat vše pro to, aby mu bylo odpuštěno.

Roušky, dodržování karantény a další podobné chování nás samotné sice dokonale neuchrání před nákazou koronavirem. Ochrání nás však před pocity viny, kterým bychom museli čelit, pokud bychom někoho blízkého nakazili. Což by pro většinu lidí v mém okolí byl asi ten nejhorší důsledek koronaviru.

(PS: V současné situaci si ani nemusíme být vědomi, že vir roznášíme. A tudíž nemusíme “přímo” vidět osoby, které jsme v důsledku svého nezodpovědného chování poškodili. Což je docela problém. Tento druh chování by měl být “regulován” spíše pocity viny, které vznikají jako důsledek porušení obecných pravidel (drž se daleko od ostatních, nos roušku, dodržuj karanténu) než jako ublížení konkrétní blízké osobě. Pokusím se tomuto tématu věnovat někdy příště.)