Jedna z aktuálních otázek, o které se zatím příliš nemluví, je, jak naše životy ovlivní výrazné omezení kontaktu naživo a mnohem častější komunikace na dálku. Telefonování a videohovory jsou v současné době pro většinu z nás extrémně užitečnými nástroji. Nedokážu si představit, jak bychom bez nich pandemii koronaviru mohli zvládnout. Avšak je potřeba nezapomínat, že tyto formy komunikace mají své limity.

Jak pravděpodobně všichni dobře víte, tak v těchto dnech je potřeba dodržovat “social distancing”. Spousta lidí tedy z bezpečnostních důvodů pracuje z prostředí svého domova a není v živém kontaktu se svými kolegy. Velké množství osob v mém věku také z pochopitelných důvodů omezilo i osobní setkání se svými prarodiči a rodiči, jenž jsou starší šedesáti let. Je to pochopitelné - málokdo chce riskovat, že by svým nejbližším ublížil.

Nejeden člověk si řekne, že si přece může s kolegy, kamarády, rodiči a prarodiči zavolat a vyjde to nastejno. Zavolat si s nimi může, ale úplně nastejno to nevyjde. Stejně tak jako zhlédnutí záznamu divadelního představení není totožné s návštěvou divadelního představení, tak kontakt na dálku není zcela totožný se situací, kdy se s druhým člověkem (včetně jeho "tělestnosti") potkáme v jedné místnosti.

Jako pro terapeuta je jedním z mých úkolů věnovat maximální pozornost velmi jemným nuancím v komunikaci s mými klienty. S některými klienty, kteří žijí v zahraniční a chtějí terapeuticky pracovat ve svém rodném jazyce, pracuji i formou terapie na dálku (většinou pomocí videohovoru). Jsem přesvědčen, že jde určitě o kvalitní způsob komunikace, kterým je možné zprostředkovat i velkou paletu různých emocí. Většina osob z “online terapie” velmi těží. Nicméně v určitých věcech se kontakt na dálku nevyrovná kontaktu naživo. Jakmile to je možné a klient se například ze zahraničí přestěhuje zpět do Prahy, tak vždy silně doporučuji pokračovat v terapii “face to face”. (A to i když někteří lidé potom příliš nerozumí, proč by za mnou najednou měli každý den dojíždět. Když přece mohou ušetřit svůj drahocenný čas a skypovat z pohodlí domova!)

Být v jedné místnosti s “trojrozměrnou” verzí člověka, cítit jeho vůni, slyšet jeho nezkreslený hlas vytváří určitou kvalitu, jenž se při komunikaci online ztrácí. Nemluvě o tom, že většina lidí při komunikaci na dálku z mé zkušenosti bohužel často nevěnuje příliš pozornosti kvalitě obrazu a zvuku. Nejednou třeba místo krásného barvitého hlasu, který sám o sobě může nést spoustu různých významů, někdy z druhé strany slyšíte jen nepříliš kvalitní “skřek”. Potom musíte vynaložit spoustu energie, aby druhému člověku vůbec porozuměli. (Natož abyste vnímali nenápadné významy skryté v tónu hlasu..)

Velká část mezilidské komunikace je nevědomá. Aniž bychom si to uvědomovali, tak jsme ovlivňováni pocity, které z druhých lidí máme, aniž bychom racionálně rozuměli proč. Právě tyto přirozené pocity často prohlubují a zlepšují kvalitu naší komunikace s ostatními. Jde o podněty, které jsou spíše spjaté s evolučně staršími částmi mozku (a ne tolik s vývojově mladší více “intelektuálně" orientovanou šedou kůrou mozkovou). Pro naše předky byly po mnoho generací během komunikace velmi důležité i vůně a doteky. Podobné podněty při komunikaci na dálku jsou značně omezeny. Kontakt “face to face” je pro nás evolučně přirozenější. Poskytuje nám (i druhému člověku) větší množství smyslových podnětů a probouzí v nás různé jemné emoce a pocity, které nás lépe přirozeně “navigují” sociální situací.

Statisíce Čechů pravděpodobně příští měsíce bude se svými kolegy, kamarády, rodiči a prarodiči komunikovat pouze na dálku. Komunikace čistě přes telefon či formou videohovoru je určitě tisíckrát lepší než žádná komunikace. Domnívám se však, že je důležité si připomínat, že (nejen) z psychologického hlediska postrádá určité kvality, které jsou přítomné při setkání naživo. Uvidíme, jak nás v dlouhodobém měřítku ovlivní absence těchto kvalit.

Podobně jako v terapii, jakmile to bude opět možné, ve většině případů doporučuji se vrátit zpět ke kontaktu s druhými naživo.