Mezi 30. červnem a 8. červencem 2023 proběhl 57. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary (KVIFF). Rád bych vám nabídl výběr několika filmů, které mě zaujaly. Většina z těchto filmů se snad objeví v příštích měsících v českých kinech. Nejedná se o souhrn nejlepšího z festivalu. Mnoho filmů mi bohužel uniklo, například Blažiny lekce, jež získaly letošní hlavní festivalovou cenu.

Netvor / Kaibutsu
Japonský film, který vyhrál cenu za nejlepší scénář na filmovém festivalu v Cannes. Příběh dvanáctiletého Minota, který se začne ve škole “zvláštně” a mít výchovné problémy, sledujeme ze tří různých perspektiv. Před námi se odvíjí děj z hlediska jeho matky, jeho učitele a samotného Minota. Postupně zjišťujeme, jak pohled dospělého člověka na dítě může být nepřesný. Můžeme vlastně rozumět světu dětí? Není naše pochopení tohoto světa vždy pouze naše „dospělácká“ projekce?

Byt č. 10-01 / A Thousand and One
Silné sociální drama, jež získalo Velkou cenu poroty na festivalu v Sundance. Hlavní hrdinkou je temperamentní, tvrdohlavá, těžko předvídatelná, ale zároveň velmi uhrančivá a charismatická černoška Inez, která žije v sociálně zanedbané části newyorského Harlemu. V snímku můžeme sledovat její intenzivní vztahy se synem Terrym a také s partnerem Luckym. Téma chudoby, gentrifikace a rasismu je všudypřítomné. Podobně jako film Netvor ve mě tento film vyvolal otázky, do jaké míry vůbec můžeme rozumět světu dětí. Také mě napadalo, jak mohu jako Středoevropan rozumět životu v afroamerické komunitě. Snímek pro mne byl velmi zajímavou sondu do tohoto prostředí.
Je správné se chovat spíše podle obecných morálních principů (etika spravedlnosti), nebo bychom měli klást důraz na morální jednání ve vztazích s konkrétními lidmi v našem blízkém okolí (etika péče)? To je jedno z témat, které podle film otevírá. Carol Gilliganová v 80. letech 20. století podle mého názoru velmi zajímavě poukázala na nedostatky etiky spravedlnosti, jež spatřuje v díle Freuda a Kohlberga. Ta podle ní vychází z předpokladu, že ta nejvyzrálejší forma morálního uvažování je založena na dodržování abstraktních principů spravedlnosti. Domnívala se, že etika péče, jež staví do popředí konkrétní blízké osoby v našem okolí a náš vztah k nim (ať už jde o partnera, člena rodiny, nebo blízkého kamaráda), není méně hodnotná než výše popsaná etika spravedlnosti (kterou si často člověk stejně nevědomky přizpůsobí, jak se mu hodí). Děj filmu velmi dobře ilustruje napětí mezi těmito etickými přístupy.

Les Chambres rouges / Red rooms
Nejsem zrovna velký fanoušek filmů o masových vrazích, ale tento podle mě stojí za zhlédnutí. Důvodem je možná to, že se film nezaměřuje primárně na vraha či vraždu, ale na zvláštní fenomén fascinace těmito tématy. Hlavní hrdinka žije osamělým životem, ve kterém pravděpodobně jediné vzrušení představují pravidelné návštěvy soudních přelíčení s člověkem obviněným z brutální vraždy tří nezletilých dívek. V přímém přenosu můžeme pozorovat její posedlost tímto procesem a přemýšlet, proč někdo může být uchvácen podobnými tématy. Film v diváku vyvolává zvláštně děsivý „uncanny” pocit. Herecký výkon hlavní představitelky je obdivuhodný. Závěr filmu vnímám jako trochu překombinovaný, ale i tak se podle mého názoru jedná o velmi kvalitní psychologický film.

Anatomie pádu / Anatomie d'une chute
Propracované dvouapůlhodinové soudní drama, které získalo hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes. Spisovatelka Sandra je obviněna z vraždy svého manžela. Soudní proces slouží jako sonda do jejich složitého a bouřlivého vztahu. Dlouhou dobu je divák velmi promyšleně ponecháván v nejistotě, zda Sandra je, nebo není vinna. Zaujala mě postava manželova psychiatra/psychoterapeuta, který se objeví u soudu a v jednu chvíli začne Sandru obviňovat z toho, že měla tendence ponižovat svého manžela. Podle daného odborníka to vedlo k jeho psychickým problémům. Sandra na toto obvinění reaguje tak, že jde jen o výsek jejich vztahu a že dlouhodobé vztahy v sobě podobné negativní aspekty nezřídka mívají. Je faktem, že v terapii se člověk o blízkých osobách často dozvídá hodně negativních věcí. Zkušený terapeut by si však měl podle mého názoru uvědomovat, že se do velké míry jedná o vnitřní psychickou realitu jeho klienta. Reálný člověk nakonec může být zcela jiný. Napadá mě, zda by se v reálném světě v podobné situaci terapeut do pozice „morálního arbitra“ doopravdy stavěl, nebo se pouze takový postoj „hodil do scénáře”. Doufám, že blíž k pravdě má spíše druhá varianta.

Dokonalé dny / Perfect Days
Nový film Wima Wenderse, režiséral Nebe nad Berlínem, pravděpodobně jednoho z nejmelancholičtějších snímků, které byly kdy natočeny. Také film Dokonalé dny má v sobě něco z podobné poetiky. Sledujeme v něm život nemluvného, ale pracovitého Hirajami. Jeho stereotypní a osamělý život, ve kterém hlavní roli hraje jeho práce uklízeče tokijských toalet, může zvnějšku působit dost stereotypně až nudně. Nicméně z Hirajamiho cítíme zvláštní klid a oddanost práci. Postupně se začneme dostávat i „dovnitř“ Hirajamiho a přes jeho umělecké záliby poznávat bohatost jeho vnitřního světa. Začal jsem pociťovat podobně melancholicko-existenciální pocit, který ve mně probouzel film Nebe nad Berlínem. Zásadní roli ve snímku hraje fenomenální minimalistické herectví Kódži Jakušo, který ztvárnil hlavní postavu.

Další snímky
Dále bych rád zmínil například dokumentární film Umberto Eco –⁠ Knihovna světa. Jde o průvodce intelektuálním světem tohoto slavného charismatického autora. Ecovi fanoušci a lidé, kteří se chtějí ve zkratce seznámit s Ecovými hlavními myšlenkami, film ocení. Zaujal mě též náročný artový snímek Citlivý člověk vycházející ze stejnojmenné knihy Jáchyma Topola. Pokud vám nedělá problém se při sledování filmu ponořit do "snového" stavu (a k tomu jste schopni tolerovat zvýšený výskyt kakofonie a vnitřní rozervanosti), určitě též doporučuji. Mnoho lidí bylo velmi nadšeno ze švédské komedie Hypnóza. Mně osobně trochu vadily některé stereotypy spjaté se skandinávskými komediemi (a nerealistické vylíčení hypnózy za účelem vytvoření vtipné zápletky). Fanoušci tohoto žánru z filmu ale budou spokojeni. A velmi mě zaujaly i Minulé životy. Film plný propracovaných intimních dialogů, jehož hlavním tématem je nenaplněná „osudová“ láska. O tomto filmu jsem dokonce napsal celý text, který si můžete přečíst na webu Psychoanalýzy dnes.