Pád vlády, pád radaru, pád neoliberálních ekonomických schémat, to vše jsou příznaky konce ideologického rámce, do nějž se hlavní směr českého politického myšlení po roce 1989 ochotně zapouzdřil a v němž až posud vězel.

Dnešní oznámení vlády Spojených států, že radar u nás stát nebude, okamžitě spustilo vlnu úvah o tom, jaké důvody za tímto krokem přesně stojí. Zpráva Aktuálně.cz je shrnuje takto: „Peníze, vztahy s Ruskem, otázka spolehlivosti systému a změna pohledu na íránský raketový program.“

Ačkoli vypočítané vnější důvody jsou nepochybně rozhodující, domácí souvislosti nelze přehlédnout. Odpor velké většiny české i evropské veřejnosti patřil dozajista mezi faktory, které nová americká vláda zvažovala, neboť snaha napravit reputaci Spojených států hrubě zatíženou mnoha lety sebestředné Bushovy vlády patří k Obamovým prioritám. V tomto bodě mají pravdu jak Jiří Paroubek, když říká, že se jedná o vítězství českého lidu, tak Mirek Topolánek, když říká, že ke krachu projektu přispěl pád vlády: ten přece způsobila Strana zelených, která se na tématu rozštěpila, neboť dvě poslankyně mimo jiné odmítly déle tolerovat programovou zradu své strany v tomto bodě.

Vývoj ostatně k tomuto rozhodnutí jasně směřoval: Už na začátku března se objevila zpráva, že se Obama chce dohodnout s Ruskem na obětování základen v České republice a v Polsku výměnou za tlak na Írán. Čeští obhájci radaru, kteří ztráceli rychle půdu pod nohama, se pokoušeli vývoj zvrátit rozdmýcháváním protiruské hysterie, jak navenek (trapný dopis středoevropských státníků Obamovi), tak doma absurdním tvrzením o rejdech ruských agentů, kteří prý byli hlavní příčinou faktu, že dvě třetiny z nás si zde stavbu nepřejí. Nyní se tedy česká rusofóbní pravice bude muset vyrovnat s tím, že Rusové dostali už i Obamu.

Ve skutečnosti česká veřejnost měla spoustu reálných důvodů, proč stavbě odporovat: kromě těch, v nichž se shodovala s Obamou, to byl legitimní odpor k vojenským základnám stavěným za zády Evropské unie a stejně legitimní obavy ze zdravotních důsledků zařízení, nikterak nevyvažovaných jeho skutečnou potřebností. Hnutí proti radaru navazovalo na nejlepší tradice občanského vzdoru proti zpupné moci, na myšlenky československého jara 68, občanských iniciativ, které vyvolaly listopadovou revoluci v roce 1989 či protijaderného hnutí devadesátých let. Všimněme si, jak všechny tyto iniciativy byly ve své době argumentačně bezradnou mocí obviňovány z toho, že slouží zájmům zahraničních agentů.

Rozhodnutí Obamovy vlády je na druhé straně skutečně monumentální prohrou české neokonzervativní pravice. Když se české veřejnosti pokoušeli Saša Vondra, Karel Schwarzenberg či Václav Havel namluvit, že radar je principiální zkouškou naší spojenecké loajality, ve skutečnosti se jednalo pouze o zkoušku loajality naší vlády k vládě Geogre W. Bushe, která sama byla více než zájmům americké veřejnosti loajální zájmům amerického zbrojního průmyslu. Zejména zkrušující musí být takové rozuzlení pro Václava Havla. Když budeme v budoucnu procházet jeho v mnoha ohledech tak úctyhodnou a výjimečnou občanskou a politickou dráhou a spatříme, že se v této situaci octl na straně George W. Bushe, a nikoli na straně Baracka Obamy, že se octl na straně lhavé arogantní moci, a nikoli na straně statečné občanské iniciativy, nutně se budeme muset ptát: Kde se stala chyba?

Pád vlády, pád radaru, pád neoliberálních ekonomických schémat, to vše jsou příznaky konce ideologického rámce, do nějž se hlavní směr českého politického myšlení po roce 1989 ochotně zapouzdřil a v němž až posud vězel. Změna vzorců myšlení po dvaceti letech se tentokrát ohlašuje bez zřetelného celospolečenského zvratu, přichází nesměle, ale vítězství hnutí proti radaru je v tomto procesu důležitým předělem.

Jedná se totiž skutečně také o naše vítězství, které bude působit, inspirovat a měnit. Samozřejmě by bylo pro celou českou společnost mnohem očistnější, pokud by takový závěr přivodil například výsledek v referendu než proměna americké diplomacie. Takhle nás čeká ještě dost vysvětlování, že skutečnými vítězi jsou Barack Obama a české hnutí proti radaru, a nikoli Ahmadínedžád, Putin a jeho agenti, což se nám budou naši obhájci radaru snažit vysvětlovat, pokoušejíce se tím svou porážku proměnit v morální vítězství, dodat jí lesku a cti.

I sám spor o interpretaci toho, co se vlastně stalo, který samozřejmě již započal, tedy přináší příležitosti české politické myšlení dále tříbit: bude obtížnější ho konzervovat a snazší s ním třást.

JAKUB PATOČKA