Každý, kdo zlehčuje možnost vzniku velké koalice po říjnových volbách, by si měl zjistit, jaké jsou vlastně jiné možnosti.

Česká politika se propracovala do stavu, v němž jen stěží někoho dokáže motivovat příslibem podstatného zlepšení poměrů. Lidé k volbám chodí zpravidla proto, aby odvrátili variantu, které se obávají. Volíme ze strachu. Někteří stále ještě ze zvýšení vlivu komunistů, poslední módou je strach z Paroubka, mnozí chodíme volit s myšlenkou, jak co nejúčinněji oslabit prezidenta a ODS, neboť uskutečňování jejich politických představ pokládáme za tu vůbec nejhorší současnou pohromu. Lze ovšem přistoupit také na to, že vůbec nejtemnějším mrakem, jenž nad námi před nadcházejícími volbami visí, je hrozba vzniku velké koalice.

Pro tentokrát si odpustím argumentaci, proč je rozdíl mezi oběma velkými stranami ve skutečnosti galaktický a hovořící ve prospěch ČSSD. Rád bych se tu totiž domluvil na společném základě s těmi, kteří se jako čert kříže obávají povolebního vzniku mýtického politického netvora jménem Toporoubek či Paroulánek. Je patrně pravdou, že žádný, a tudíž ani náš český, národ, nemůže být tak prokletý, aby byl na několik volebních období odsouzen k volebnímu výběru mezi těmito dvěma mutacemi genetickou výbavou totožné bytosti. A na několik volebních období by to nejspíše bylo: neboť jakmile se ODS a ČSSD zasnoubí, pohodlí vlády bez Melčáků, Čunků a Bursíků se bafuňářům obou stran tuze zalíbí. Zavedení většinového volebního systému bude v jejich spojených rukou.

Než se dopracujeme k pointě, spočívající v návrhu nejúčinnější metody, jak hrozbu sňatku ODS a ČSSD co nejúčinněji snížit, odpusťte mi krátkou početní analýzu. Český, radikálně nespravedlivý, volební systém, hrubě zvýhodňuje velké strany a znevýhodňuje strany malé. Tak jako prakticky všechny předcházející sněmovní volby i ty říjnové se nakonec vyhrotí do hlavního střetu mezi ODS a ČSSD, který přehluší všechny ostatní předvolební motivy. Obě strany v posledních týdnech před volbami ještě v procentech vyskočí a stlačí ty ostatní dolů. Vinou zmíněné nespravedlivosti volebního systému se tato disproporce navíc ještě zvýrazní při rozdílení mandátů.

A nyní přicházíme k jednoduchému zákonu umrtvujícímu už po více než desetiletí českou sněmovní politiku, který můžeme nazvat zákonem bohumínským – podle legendárního usnesení ČSSD zapovídajícího spolupráci s KSČM. Zákon říká toto: pokud rozdíl v počtu mandátů mezi ODS a ČSSD není vyšší, než je počet mandátů, o které získá KSČM více nežli zbývající malé demokratické strany, nelze sestavit většinovou nekomunistickou vládu bez účasti obou velkých stran.

Co z toho plyne? ODS se domnívá, že své vítězství z evropských voleb na podzim zopakuje. Ačkoli jsem její poslední vítězství předpověděl, stejně tak se domnívám, že na podzim bude poražena: k volbám totiž dorazí zhruba o tři miliony lidí víc a jejich motivace volit nebude primárně občanská jako ve volbách evropských, nýbrž bude primárně ekonomicko-sociální. A na Julínkovy poplatky či Liškovo školné si budou pořád ještě všichni vzpomínat velmi dobře.

To ale není rozhodující. Ať už přejete vítězství ODS, nebo sociální demokracii, zřejmě se nedomníváte, že jedna z těchto dvou stran získá většinu, aby mohla vládnout sama. A pokud neporazí druhou velkou stranu výraznějším mandátovým rozdílem, než o kolik porazí KSČM zbývající malé strany, budou se muset domluvit buď s komunisty, anebo se svým hlavním protivníkem. A teď mi řekněte, jestli si dokážete představit ještě něco horšího, než je dohoda Jiřího Paroubka s Mirkem Topolánkem v situaci, kdy budou společně disponovat skutečně drtivou většinou v obou parlamentních komorách.

Tuto hrozbu lze přitom odvrátit pouze třemi způsoby. Tím prvním je zázrak spočívající v tom, že jedna z velkých stran tu druhou skutečně výrazně na hlavu porazí. Pokud tomu věříte, volte ji. Ale mějte na paměti, že když ČSSD Vladimíra Špidly zvítězila v roce 2002 nad ODS Václava Klause o více než pět procent, stejně jí to přineslo jen osudově křehkou většinu dvou hlasů.

Tím druhým je vláda sociální demokracie tolerovaná KSČM. Nebudeme zde tuto variantu dále rozebírat, jen řekneme, že je v tuto chvíli vedle velké koalice nejpravděpodobnější, že by se zřejmě nezamlouvala ani většině voličů ČSSD a konečně že ani případné volební vítězství ODS samo o sobě ji ještě nehatí.

Třetí, poslední způsob odvrácení velké koalice spočívá v tom, že se ve Sněmovně ocitnou s dostatečně silným zastoupením menší demokratické strany tak, aby se jejich zisk v mandátech přiblížil počtu křesel komunistů, anebo jej dokonce překonal.

Jestli něco naznačil výsledek evropských voleb, pak především to, že na žádnou pátou stranu tentokrát spoléhat nelze. Mimo jiné opět kvůli deformacím našeho volebního systému. Šest procent Strany zelených v minulých volbách postačovalo na pouhá tři procenta mandátů. Výsledek pod šest procent může přinést také pouhá čtyři křesla. Navíc pokud někdo pět procent překročí tentokrát, budou to spíše národovečtí eurofóbní blouznivci kolem Jany Bobošíkové, než Kalouskův projekt, jehož pravým cílem zřejmě je stát se v budoucím většinovém volebním systému poslancem ODS za volební obvod Bechyně. Na nikoho, kdo ani v mnohem příznivějších podmínkách evropských voleb nedokázal překročit tři procenta, jako na možného soupeře komunistů v říjnu spoléhat nelze. A osobnost schopná integrovat různá liberální a zelená uskupení v jedinou kandidátku během několika prázdninových týdnů tu není.

Ať se nám to líbí nebo ne, zbývá dnes jediná možnost. Těžko říct, zda si Cyril Svoboda uvědomuje, jaká příležitost se mu tu nabízí, a jakou má odpovědnost! Jeho strana se dobrovolným odchodem celé řady zdiskreditovaných politiků zpřehlednila. Kandidatura Věry Luxové je sympatickým symbolem, ale sama o sobě na to, aby se KDU-ČSL stala pro tyto volby stranou občanské alternativy nestačí. Přitom je na co navazovat. Josefu Luxovi se do značné míry podařilo učinit z křesťanské demokracie stranu přitažlivou pro příznivce občanské společnosti v roce 1998, kdy na kandidátku získal osobnosti z bývalého Občanského hnutí. Křesťanští demokraté mohou také navázat na novější projekt: Čtyřkoalice byla jedinou politickou silou, která v dějinách České republiky dokázala v některých volbách porazit jak ODS tak ČSSD: byly to senátní volby v roce 2000.

Mnozí dnes předpovídají lidovcům rychlý zánik. Pokud Cyril Svoboda jasně řekne, že skončila éra nejen Kalouskova, ale také Čunkova, a pokud se kandidátky KDU-ČSL otevřou dostatečnému počtu na křesťanském prostředí nezávislých osobností z občanské společnosti, mohou se stát v říjnu právě lidovci stranou, která zachrání mnohem více nežli jen sebe samu.